Říká o sobě, že už není mladý střelec. Jakub Nakládal (32) pravidelně objížděl reprezentační srazy, poslední dobou ale jako když utne. Jaroslavl ho nechtěla pouštět, pak potřeboval být s rodinou. Teď se rozhoduje, co dál. Pardubice? Jiná adresa v Česku? Možností je víc. „Nemyslím si, že bychom museli něco vyřešit během dvou týdnů,“ říká. Vyprávěl i o hokeji v ruském městě, které navždy poznamenala letecká tragédie.
Extraligo, můžeš se těšit! Je velmi pravděpodobné, že se domů vrátí Jakub Nakládal. Teď po návratu z Ruska jen zbývá doladit kam. S Jaroslavlí vypadl hned v prvním kole play off KHL, takže už je v Česku a čeká ho probírání se nabídkami. O praváka s tvrdou ránou, který odehrál přes 100 zápasů v reprezentaci, bude zájem. Utéct si ho nechtějí nechat Pardubice.
Jak se vlastně v téhle době cestuje letadlem z Ruska do Česka?
„Nakonec úplně v pohodě, i když jsem z toho obavy měl. Situaci, co se ve světě děje, sleduju každý den a říkal jsem si, že může přijít nějaký problém. Nemohl jsem se dočkat, až to budu mít za sebou a dojedu domů. (usměje se) Zaplaťpánbůh, všechno v klidu. V Moskvě jsem necítil žádnou paniku na letišti, samotný let taky v klidu. Dokonce letušky neměly ani roušky, což mě překvapilo."
Když si vezmu oficiální zprávy, tak třeba ve středu ráno Rusko vykazovalo jen 106 aktivně nakažených novým koronavirem. Pokud je to pravda, klid se dá chápat...
„Nemůžu říkat, jak to tam je, nebo není. Nevím. Nám třeba tvrdili, že tam mají jen sedm nakažených, čemuž se věří těžko. Ale tam je to pořád stejné. Rusko informace do médií moc nepouští, lidi nemají moc přehled, jak to ve světě je. Když jsem se o tom bavil s klukama v kabině, třeba vůbec netušili, jak špatné je to v Itálii. Informovanost tam není."
Dá se pak udržet hlava nastavená jen na play off a cestu v KHL?
„Věděl jsem, že tohle bylo moje poslední play off v KHL. Představoval jsem si to celé úplně jinak, v Jaroslavli se mi hodně líbilo, chtěl jsem dojít co nejdál, užít si každý zápas. Jenže jsme vypadli už v prvním kole a bylo to... No, divný. Na prvním místě je pro mě rodina, absolutně. Měl jsem manželku s dětmi už v Česku, já byl v Rusku sám. Neměli jsme žádné problémy kolem viru, to vůbec. Ale jak nemáte svoje blízké u sebe, vkrádá se vám do hlavy nejistota, co by mohlo být. Těšil jsem se na hokej, ale v tuhle chvíli vám řeknu, že jsem se rád zabalil a letěl za nimi domů."
V Jaroslavli jste vydržel tři a půl sezony. Až na tuhle tečku se dá říct, že to byla ideální volba? Působil jste tam hodně spokojeně.
„Taky jsem byl. Nikdy jsem nelitoval, že jsem si po odchodu z Ameriky vybral Jaroslavl, naopak. Moc se mi tam líbilo. Sedlo mi to tam hokejově i všichni lidé kolem byli fajn. Přišel jsem v polovině sezony 2016/2017, manželka byla tou dobou doma, protože rodila. Ale jinak jsme tam byli celou dobu všichni, děti chodily do školky. V koutku duše jsem si přál, že aspoň jednou by nám mohla sezona vyjít, že dojdeme daleko. Jaroslavl si to zaslouží. Ale bohužel. Takový je hokej."
Podle mě pořád platí, že když řeknete Jaroslavl, každému hned vyskočí vzpomínky na tragickou leteckou nehodu z roku 2011. Není těžší hrát hokej v místě, kde na okolnosti spojené s nehodou narážíte vlastně každý den?
„Máte pravdu, že každý na to pořád vzpomíná. Kamarádi, známí se mě čas od času ptali, jaké to tam je. Teď mě nechápejte špatně, ale cítit to tam už vůbec není."
Lidé se s tragédií museli vypořádat a žit dál?
„Přesně tak. Oni na to nikdy nezapomenou, nikdy. Jaroslavl je hodně hokejové město, rodinné. Lidi k vám mají hodně blízký vztah, neberou vás jen jako hokejisty, na které se chodí jen dívat. Vidíte, že hokej je ve městě číslo jedna, způsob života pro Jaroslavl. Město nikdy nezapomene na události z roku 2011. Ale nebylo znát, že by se tím někdo trápil. Ano, je tam památník a jsou tam fotky všech kluků a členů týmu, kteří tragédii nepřežili. Jen čas udělal to, že dnes si na ně vzpomenete, sám v sobě si projdete myšlenky. Dám jeden příklad. Vybavujete si Alexandra Galimova?"
Poslední hokejista, který po tragédii bojoval o život. Nakonec bohužel těžkým zraněním v nemocnici taky podlehl.
„Ano, tak jeho rodina dál chodí na hokej. Nevynechala jediný zápas od chvíle, co Jaroslavl začala zase hrát KHL. Teď to bude devět let, co se ta šílená věc stala. Oni nikdy nevynechali zápas. Jsou to super lidi, několikrát jsme se bavili, hokejem žijí. Bohužel se taková věc stala. Ale i tohle je život, někdy dovede být strašně krutej. Na lidech vidíte, jak se s tím rvali, aby mohli jít dál, vlastně i tím uctili svoje blízké, rodinu a kamarády. Musíte žít dál, fungovat i pro ně. Tohle všechno ovšem rozhodně neznamená, že byste zapomněli."
VIZITKA JAKUBA NAKLÁDALA
|
Narozen: 30. prosince 1987 (32 let) v Pardubicích. |
Říkal jste, že to bylo vaše poslední play off v KHL. Kudy se ubírají vaše myšlenky teď?
„Po každé sezoně jsme se s manželkou bavili, jestli dáme ještě sezonu v Rusku, nebo ne. Máme dvě malé děti, čas běží. Staršímu Kubíkovi bude šest let a říkám si, jak všechno děsně uteklo. Někdy mě přepadají myšlenky, jestli jsem mu věnoval tolik času, kolik by si zasloužil. Když jsem doma, snažím se být jenom jejich. Ale když hrajete v Rusku, léto máte hodně krátké. Měsíc a půl jsem tam byl sám na začátku, než za mnou rodina přiletěla. V play off se taky moc nevidíte, do toho tripy."
Takže se z mladého bezstarostného kluka stává rodinný typ?
„Jo, já bych takhle už další sezonu nedal, i když se mi v Jaroslavli fakt hodně líbilo. Celkově jsme vyhodnotili, že je čas se vrátit. No a uvidíme, co bude teď."
V tom případě je jasno. Vzpomínám, jak mi před rokem Jan Kolář říkal, že vám drží místo v Pardubicích. Kdybyste kývl na jinou možnost, asi by vás nenechal ani vyspat, ne?
„No, to teda. (usměje se) Když jsme byli v KHL oba, bavili jsme se o tom, z legrace si říkali, jestli už jdeme domů, nebo dáme ještě sezonu, takhle to naše hecování vzniklo."
Takže Pardubice platí, nebo ne?
„V tuhle chvíli říct nedovedu. Vrátil jsem se do Česka v sobotu, do té doby jsem vůbec nic neřešil. Nemělo to ani smysl, dokud nebudu zpátky. Ani jsem se tím nechtěl rozptylovat. Teď se hodím v Česku do klidu, času je dost. Nemyslím si, že bychom museli něco vyřešit během dvou týdnů. Variant je víc, ale nic konkrétního teď říct nemůžu."
A kam se posunul váš vztah k reprezentaci? Naposledy jste nastoupil na začátku minulé sezony ve Finsku, byl jste prvním kapitánem pod Milošem Říhou. Od té doby ani start.
„Na ten první turnaj jsem se tenkrát hrozně těšil a moc mě to tam bavilo. Měl jsem ze všeho dobrý pocit. Jenže v Rusku byl na mě velký tlak od vedení, které si nepřálo, abych na tyhle akce jezdil. Pro ně byl na prvním místě výsledek Jaroslavle a já měl být jedním z hráčů, na kterých to má stát."
Nechtěli si nechat utahat lídra?
„Snažili se dělat všechno pro to, abych byl hlavně v klubu. A když bude volno, tak ho využil k odpočinku a tréninku. Ten první turnaj pod panem Říhou jsem si vydupal ještě sám, kdyby bylo po jejich, tak mě nepustili ani tam. V únoru před MS na Slovensku mě pustit nechtěli, přes to nejede vlak, už bylo před play off. No a pak mistrovství světa..."
Před kterým jste se zranil.
„Jo, v play off. Každý zápas jsem hrál pod injekcemi, měl jsem zlomenou kost v ruce. Naštěstí jsem nemusel na operaci. Nakonec bylo dobře, že jsem mistrovství odřekl, i když mě to hrozně mrzelo. Měl jsem přes tři měsíce, abych si dal ruku dohromady. S rukama jsem měl problémy snad už od patnácti, jen teď to bylo horší. Asi už je tam znát i věk." (usměje se)
A v téhle sezoně nebyla šance se aspoň jednou ukázat?
„Teď tam byly i jiné důvody, rodinné, které nechci rozebírat. Agentovi jsem řekl už před sezonou, pokud to jde, ať s trenéry reprezentace probere, že se omlouvám ze všech akcí, když to bude možné. Potřeboval jsem být hlavně s rodinou. Nebylo to tak, že bych nechtěl jezdit reprezentovat. Jen sám vidím, že dost věcí je jinak, než když mi bylo dvacet a měl na starosti jen sám sebe. Nejste pomlácený, hlava je svěží, nepřipouštíte si, že byste měli vynechat jediný zápas. Nemá smysl jít dál do hloubky, tohle v pár větách neshrnete. Jen už prostě nejsem takový mladý střelec." (usměje se)
