Měl nabitý víkend. S Bernem hráli švýcarskou NLA v pátek i sobotu. V neděli sedl Ville Peltonen na letadlo a vyrazil skautovat Spartu, s níž se za dva týdny střetnou ve čtvrtfinále hokejové Champions League. „Sezona je v plném proudu, musím zvládnout plno věcí. Rád bych viděl víc, ale měl jsem na to jen jeden den,“ pravil téměř omluvně před nedělním duelem v Mladé Boleslavi.
Potkal se i s Davidem Výborným , jemuž ten den v klubu přichystali rozlučku a proti kterému sehrál desítky zápasů. „Některé dopadly dobře, na jiné nevzpomínám moc rád,“ připomněl 43letý Ville Peltonen, jenž je ve Finsku bezmála stejnou legendou. Jeho dres s číslem 16 dokonce vyřadili z reprezentace. Kariéru ukončil před čtyřmi lety a vrhl se na trénování. Jako asistenta si ho k národnímu týmu vytáhl Kari Jalonen, s ním pokračuje i na švýcarské štaci.
Nebývá obvyklé, aby kluby v Lize mistrů sledovaly soupeře. Berete soutěž v Bernu natolik vážně, když vás vyslali, abyste viděl v akci Spartu z první ruky?
„To jen přesně ten důvod, chceme se na Spartu co nejlíp připravit. Naposledy vyřadila švédské HV71, což je velice dobrý tým. Ligu mistrů bereme vážně a chceme v ní uspět.“
Trenér Kari Jalonen dříve vedl Lev Praha, kde pod ním působili současní hráči Sparty Vrána, Mikuš nebo Cingel. Některé má tedy zmapované docela dobře, co myslíte?
„To ano, ale jen tohle nestačí. Taky mě poslal do Česka možná proto, že to uvidím jinýma očima. O působení v Praze mi hodně vyprávěl. S mnoha hráči měl dobrý vztah, stejně jako s Václavem Sýkorou, který s ním spolupracoval a s nímž se znali už z dřívějška. Říkal, že tu prožil dobré časy. Těžko říct, jestli je výhoda, že Kari zdejší prostředí zná. Ale doufám, že ano.“
Před utkáním měl rozlučku David Výborný, který pracuje pro mladoboleslavský klub. Věděl jste, že bude tady?
„Slyšel jsem, že pro klub pracuje a bude mít nějakou oslavu. Sehráli jsme proti sobě spoustu zápasů. Nemám na něj úplně konkrétní vzpomínku, ale dával nám zabrat. Některá utkání dopadla dobře, na jiná nevzpomínám moc rád. Třeba na finále mistrovství světa 1999. Hrálo se na dva zápasy, v dodatečném prodloužení jsme přišli o titul. To byly zlaté časy českého hokeje, vyhráli jste zlato třikrát po sobě.“
Na první titul z MS mám krásné vzpomínky
Vy zase patříte ke zlaté finské generaci. V roce 1995 jste získali první titul mistrů světa...
„Jo, na to mám krásné vzpomínky, to bylo ohromné. Hrál jsem v útoku se Saku Koivem a Jere Lehtinenem. Klapalo nám to. V národním týmu jsme se potkali ještě mockrát. Jere teď dělá generálního manažera reprezentace, potkal jsem se s ním, když jsem tam dělal asistenta Karimu Jalonenovi. Teď jsme rozstrkaní po světě, ale víme o sobě, a pokud se naskytne příležitost, tak se i vidíme. Ovšem bývá to docela složité a povede se to jen velmi málo.“
Myslíte, že v mladících jako Puljujärvi, Laine, Teräväinen, Rantanen roste Finsku další zlatá generace?
„Doufám, že ano. V posledních letech vyskočila spousta skvělých hráčů. Od útlého dětství dávali hokeji všechno a taky s nimi v klubech a mládežnických výběrech pracovali od velmi nízkého věku kvalitní trenéři. Nyní se to všechno vrací, to úsilí se vyplácí. Ve výchově mládeže děláme ve Finsku dobrou práci. Věřím, že takových jako oni se objeví ještě víc.“
Oba vaši synové hrají hokej, ovšem zdá se, že z vašich dětí to může nejdál dotáhnout 17letá dcera Hanna. Roste z ní prý výborná krasobruslařka...
„My jsme taková sportovní rodina. Že můj otec Esa byl dlouholetý reprezentant, se celkem ví. Ale už její babička se věnovala krasobruslení. Hanna se narodila v Nashvillu, anglicky mluví líp než já (směje se). Ale teď by mohla pomoct Finsku. Říkají, že by mohla jet dokonce na olympiádu. Uvidíme, jak to půjde.“
Vy jste zůstal u hokeje, začínal u mládeže a hned si vás jako asistenta vytáhli taky k národnímu týmu. Co vás vedlo k tomu, že jste se hned po skončení kariéry vrhl na dráhu kouče?
„Chtěl jsem tuhle práci dělat a baví mě to. Nikdy si nemůžete nalajnovat život dopředu. Ale měl jsem to v hlavě a ke konci kariéry už měl jasno. Hokej je moje vášeň, miluju ho. Když jsem hrál svoji poslední sezonu za IFK Helsinky, už jsem věděl, že nadobro skončím a že bych se trénování chtěl věnovat.“
V trenérském týmu děláme vše společně
Co pro vás představovalo největší změnu?
„Největší rozdíl spočívá v tom, že my pořád mluvíme o stejných věcech, jen už je nemusíme předvádět na ledě. Být hráčem, to je velice náročný džob, stojí to plno dřiny a potu, musíte být připravený, bojovat, abyste si udržel výkonnost a místo v sestavě. A k tomu plníte věci, které vám přikazují jiní.“ (usměje se)
Co máte jako asistent na zodpovědnost?
„V trenérském týmu děláme všechno společně. Ale já připravuju speciální týmy, na tréninku se s hráči věnuju individuálním činnostem, učím se taky nové technologie, programy. Při utkáních mám sluchátko v uchu a předávám poznatky od člověka, který zápas sleduje z tribuny. Většinou to bývá náš videokouč Samuel Tilkanen. Něčeho si všimne, řekne to mně a já to předávám Karimu a potažmo hráčům.“
Jaký trenér jste?
„Snažím se zůstat sám sebou, pomáhat hráčům, aby podali co nejlepší výkon a pořád se zlepšovali. Kari Jalonen tohle náramně umí, zná způsoby, jak toho dosáhnout. Já se od něj učím. Vzal mě k reprezentaci, teď pokračujeme v Bernu. Ještě jako hráč jsem pod ním působil v HIFK a před pěti lety jsme tam získali titul. Teď spolu válčíme v NLA. Týmu se poměrně daří, Champions League je pro nás další výzva.“
Jak vůbec berou ve Švýcarsku hokejovou Ligu mistrů?
„Je to soutěž, která neustále roste. Dokladem toho, jak ji ve Švýcarsku berou, je i stoupající počet účastníků a jejich úspěšnost. Ze šesti tamních celků postoupily dva do čtvrtfinále (kromě Bernu ještě Fribourg). Nicméně Evropa takovou soutěž určitě potřebuje. Je to dobrá konfrontace špičkových celků z celého kontinentu a co vím třeba z Finska, pro diváky je atraktivnější než týmy z KHL. Jestli mám mluvit za Bern, tak Ligu mistrů bereme hodně vážně. Hráli jsme zatím s Lincem, Košicemi a v play off proti Salcburku a JYP Jyväskylä. Zápasy měly dobrou atmosféru, lidí přišlo dost.“
