K jídlu staré sušenky, sendviče s taveným sýrem a mražené hamburgery. Noci strávené na matraci v domě plném koček, který sloužil jako rehabilitační centrum pro mentálně postižené pacienty. Bývalý brankář Curtis Joseph (51 let) popsal v autobiografii svou složitou cestu do NHL. Jmenuje se podle jeho přezdívky: CUJO - Nevyprávěný příběh mého života na ledě a mimo něj. Pro CBC Sports se svěřil s tím, co jej k sepsání vedlo.
„Měl jsem divné dětství,“ přiznává Cujo, hned v první kapitole. „Dvě matky, tři tátové a navíc jsem vyrůstal v domě plném mentálně postižených pacientů vedenými šílenou osobou. To poslední, co mohl kdokoliv v mém okolí očekávat bylo, že bych se jednoho dne mohl živit hraním hokeje.“
Curtis Joseph to rozhodně neměl v dětství jednoduché. O to úctyhodnější je, jakou pozici si v nejlepší hokejové lize světa vybudoval. V NHL odchytal více než 940 zápasů za St. Louis, Edmonton, Toronto, Detroit, Phoenix a Calgary. S Kanadou slavil zlato na olympiádě v Salt Lake City 2002, stříbro na mistrovství světa 1996, v roce 2008 vyhrál Spengler Cup. V roce 2009 se v Torontu loučil jako brankář, který měl nejvíc vítězství (454), aniž by jeho tým vyhrál Stanley Cup. Nejdál se v play off probil v roce 2002 s Torontem (finále Východní konference s Carolinou 2:4).
Máma se víc starala o kočky
O nelehkém vyrůstání se svěřil veřejnosti až teď ve své autobiografii. „Měl jsem divné dětství,“ přiznává v knize. Narodil se v Keswicku v Ontariu mladému páru, máma Wendy jej dala už po pěti dnech k adopci. Ujala se jej zdravotní sestra Jeanna. Dům jeho nové rodiny byl ovšem později mnohem více rehabilitační středisko pro mentálně postižené, než domov pro malého chlapce. Centrum bylo severu Toronta, nevlastní máma neměla kvůli práci na výchovu Curtise čas. Od mala se o sebe staral sám.
„Bylo mi deset, přežíval jsem na pravidelné dietě, kterou tvořily staré sušenky, sendviče s taveným sýrem a mražené hamburgery,“ líčí Joseph. „Bůhví, z čeho byly vlastně vyráběny...“ K tomu se nemohl ani pořádně vyspat. Matraci měl jen tak na zemi, situaci zhoršovaly kočky v domácnosti. Podlahu využívaly jako záchod, najít suché místo nebylo jednoduché. „Máma se mnohem více starala o kočky, než o své děti.“ Nevlastních sourozenců měl Joseph celkem šest.
Jediným útočištěm se tak pro Josepha stal hokej. K němu se upnul. Po úspěšné sezóně v Notre Damu (1987/88) následoval ročník strávený na univerzitě ve Wisconsinu, kde taktéž předváděl solidní výkony. Následující sezonu už si odbyl debut v nejslavnější hokejové lize světa za St. Louis Blues.
Podělit se s traumatickými zážitky z dětství nebylo pro držitele King Clancy Trophy z roku 2000 (za hráčské, a především lidské kvality) nic jednoduchého. Nikdy dřív o nich nemluvil, přesvědčila jej až jeho druhá manželka Stephanie. Tu si vzal v roce 2012.
Číslo na mě máte
„Není to nic, na co bych byl hrdý. Byl jsem z toho v rozpacích,“ řekl Joseph pro CBC Sports. „Má žena to ale ze mě dostala. Přijal jsem to, a potom jsem jí o vyrůstání řekl víc. Následně jsem tohle téma využil jako poučení pro mé další děti.“ Z prvního manželství má Joseph čtyři děti, z druhého další dvě.
Jednapadesátiletý Joseph vystřídal v NHL několik týmů, rád býval v bráně pod palbou. „Potřebuješ být potřebným,“ říkali mu. „Toho jsem se držel celou kariéru.“ Kariéru ukončil před deseti lety v Torontu. S tímto klubem zůstává v kontaktu. Předává zkušenosti a rady dalším gólmanům v organizaci. Jak sám ale říká, jedná se spíše o neformální spolupráci. Brankářům své názory nijak nevnucuje.
„Gólmanům Maple Leafs dávám vždy své telefonní číslo. Někdy mi zavolají, a někdy zase ne,“ usmívá se Joseph. „Sám se snažím zůstat ve formě a v kondici, protože můj život je aktuálně opravdu dobrý, nechci jim plýtvat. Chci si ho užít. Mám toho hodně, pro co žít.“
