Hájek o utrženém rameni i temném světě AHL. Kdo je "taťkou" Rangers?
Týden čistého štěstí prožil v této sezoně obránce Libor Hájek (21). Jinak tma a nálada dole. Na farmě se trápil, v březnu ale dostal vysněnou šanci o poschodí výš: v New Yorku Rangers. Těšil se na zbytek ročníku, jenže bum! V pátém utkání v NHL, kdy dal i první gól, mu soupeř tvrdým hitem utrhl rameno. „Největší bolest, jakou jsem kdy zažil,“ přiznává. V rozhovoru pro iSport Premium popisuje temný svět AHL i pomoc legendy Henrika Lundqvista.
Před dvěma lety ho prestižní kanadský magazín The Hockey News označil za největší talent v organizaci Tampy. Za rok ale Libor Hájek z klubu nečekaně odešel. Byl součástí velké výměny s New Yorkem Rangers. „Spíš jsem počítal, že půjdu do Ottawy za Erika Karlssona. Rangers jsem vůbec nečekal, jsem tu ale šťastný,“ hlásí teď. Sezonu však končí mezi marody. Dává dohromady zraněné rameno.
Jak se hojí vaše zranění?
„Není to tak zlé, doktoři i já jsme spokojení. Zlepšuje se to rychleji, než si všichni mysleli. Možná bych mohl stihnout ještě jeden dva zápasy na konci sezony. Pokud to ale klub nebude chtít takhle hrotit, budu stoprocentně fit na další ročník.“
Co přesně se vám stalo?
„Utrhlo se mi vlastně celé rameno od klíční kosti, kompletně se mi zpřetrhaly vazy.“
To zní děsivě. Co říkáte na zákrok útočníka Devils Blakea Colemana, který vám to způsobil?
„Nebyl to faul, spíše moje chyba. Přitom jsem na ten střet byl připravený, věděl jsem o něm. Jenom byl prostě silnější než všichni hráči z juniorky nebo z AHL. Takovou sílu jsem fakt nezažil. Trefil mi to rameno tak blbě… Seshora dolů. Posunul ho a celé odtrhnul.“
Věděl jste hned, že je zle?
„Jojo, strašně to bolelo. Nikdy jsem větší bolest nezažil. Svěsil jsem rameno, ale musel jsem to střídání dohrát, protože jsme byli zamčení ve vlastní třetině. Nevěděl jsem ale, co mi je. Přijel jsem na střídačku, čekal jsem, že mi to masér prohmátne, zastříkne a půjdu zpátky na led. Jenže to bolelo čím dál víc, takže jsem šel rovnou do šatny.“
Neříkáte si, že to přišlo v dost nevhodný čas? Zrovna když jste konečně naskočil v NHL, usadil se v základní sestavě.
„Přesně to mi hned blesklo hlavou. Jsem vděčný aspoň za pět zápasů, které jsem mohl odehrát. Nechci působit nějak namachrovaně, pořád nemám nic jisté.“
Osm dnů před zraněním jste si odbyl v NHL premiéru proti Montrealu. Jaké to bylo?
„Bylo to fakt krásné, nepopsatelný pocit. Těžko se to vysvětlujete. Kvůli tomuhle odmalička makáte, sníte o tom. Pak když to přijde… fakt paráda. Užíval jsem si to. Trenér mi říkal, ať vůbec neřeším nějaké chyby a prostě hraju, jak nejlíp umím. To mi pomohlo.“
Jak těžké bylo se z toho, jak se po litvínovsku říká, nepos*at?
(smích) „No, popravdě jsem byl pos*anej od chvíle, kdy si mě zavolal trenér na farmě v Hartfordu do kanclu a řekl mi to. Opakoval jsem si ale dokola, že je to jen normální zápas, kterých už jsem v životě odehrál spoustu. Vyměnil jsem si trenky a nalhával si něco, co přitom vůbec nebyla pravda.“
