Musil reprezentoval i Kanadu, teď je na řadě Liberec: NHL se nevzdávám
NHL mu zatím ukazuje záda a zavřené dveře, a tak to Adam Musil zkusí jinudy. Extraligový Liberec se pyšní, že ulovil zajímavou akvizici, 22letého syna někdejšího šampiona a ryzího fachmana Františka Musila. „Myšlenek na NHL jsem se nevzdal, ale teď to zkusím jinou cestou,“ říká mladší bratr Davida Musila, jenž se letos zaskvěl v Třinci titulem a pak i velmi slušným vystoupením na MS v Bratislavě.
Před pěti roky přes hlavu navlékal posvátný dres s javorovým listem. Rodák z kanadské Delty na Hlinkově memoriálu válel vedle Mitche Marnera či Mathewa Barzala, kteří dnes udivují v elitní světové lize. Mezi vyvolené dosud nenakoukl, ovšem tygří stopa může znamenat nový start do výšin vytáhlého útočníka, který vždy uctivě a s velkou láskou vypráví o svém dědovi Jaroslavu Holíkovi. „Myslím na něj každý den,“ přisvědčuje.
Jak se seběhl váš transfer do Liberce?
„Nebylo to jednoduché rozhodování, ale nakonec jsem se rozhodl ukončit smlouvu se St. Louis a zkusit se vydat jinou cestu. Došlo mi, že u Blues mi NHL nedopadne, chtěl jsem zkusit něco jiného. A Liberec měl největší zájem.“
O prodrání se do NHL jste se houževnatě pral několik sezon, bylo hodně těžké dojít k verdiktu, že zámoří teď odložíte stranou?
„Já v St. Louis neviděl slunce na konci tunelu, ale zároveň netvrdím, že jsem myšlenky na NHL vzdal a že už se o ni nechci pokusit. To vůbec ne. Akorát jsem zvolil jinou cestu, trochu oklikou.“
Probíhala kolem toho kroku dlouhá diskuze s tátou a i s bráchou, jenž před vámi zvolil v podstatě stejný krok a nyní si ho pochvaluje?
„Určitě. Rozebírali jsme to s celou rodinou, na bráchovi je jasně vidět, jak mu návrat do Česka pomohl. V Třinci se parádně vyhrál a dostal se i do reprezentace, dokonce na mistrovství světa. Doufám, že stejně to bude se mnou. Věřím, že se v Liberci prosadím a odehraju tam dobré sezony.“
Bílí Tygři platí za pokrokovou organizaci, která dokáže hráčský potenciál vyždímat a následně zhodnotit. Sázíte na to?
„Přesně tak. Myslím si, že z celé extraligy právě Liberec nejvíc posouvá své hráče výkonnostně dál a je pak o ně zájem i v zahraničí. To se mi na klubu líbí moc. Vím, že tam nedávají nikomu nic zadarmo, což je správná cesta, která přináší výsledky. Zejména mladí kluci, ale nejen oni tam mají pro svůj růst skvělé podmínky, klubové zázemí je tam na skvělé úrovni. Naprostá pecka.“
Klub vám poskytne servis a je na vás, jak s ním naložíte…
„Nečekám snadné časy, ale je to tak, jak říkáte. Záleží jenom na mně, jak daných podmínek využiju, ukáže se, zda na to mám, nebo nemám. A já věřím, že mám.“ (usmívá se)
Velkou roli ve vašem příchodu sehrál ředitel Filip Pešán, ale co kouč Patrik Augusta, stejně jako Musilův klan odkojený Vysočinou?
„Pan Augusta měl na mém příchodu velký podíl. Pamatuju si letní tréninky pod jeho velením v Jihlavě, známe se velice dobře. A o panu Pešánovi se nemusíme vůbec bavit, všichni vědí, jaká osobnost českého hokeje z něj vyrostla. Podmínky pro start nové štace mám výborné, jenom je vyčerpat. Každopádně jsem rád, jaké lidi mám kolem sebe.“
Vyrostl jste na úzkém kanadském ledě, jak vám sedí širší evropské rozměry?
„Je to jiný hokej, ale kluci z libereckého týmu mi hodně pomáhají a i díky tomu se domnívám, že si rychle zvyknu. Tréninky pod panem Augustou mají velkou kvalitu, adaptace nebude problém.“
Jak moc vás inspiruje zážitek z konce finále minulé sezony, kdy jste se na třineckém ledě s rodinou fotil s mistrovským pohárem?
„Byl to hodně silný emocionální zážitek, který jsem bráchovi strašně moc přál, ale zároveň nakopl i mě. David si v zámoří taky prošel vším možným a extraligový titul byl pro něj krásnou odměnou za dřinu, kterou hokeji dlouhodobě podstupuje. Vrátil se domů a tady našel štěstí. Jak po hokejové, tak po soukromé stránce. Chci ho následovat. Je to můj cíl.“
Bratr následně vyrazil na mistrovství světa do Bratislavy. Moc se od něj nečekalo, ovšem svůj nesnadný part zvládl bezvadně, souhlasíte?
„Jednoznačně. Všichni byli napjatí a v očekávání, jak si David povede. Jeho výkonnostní křivka na turnaji stoupala zápas od zápasu, všem ukázal, že tam nebyl náhodou a svoje si rozhodně odehrál. Celý tým zvládl šampionát výborně. Byl jsem za něj moc rád.“
Co jste si všechno odnesl ze svého úsilí o dobytí NHL?
„Otevřelo mi to oči, ponaučil jsem se, ale hlavně mě to motivuje do další práce. V hokeji chci ukázat víc, než jsem ukazoval poslední dva roky. Že se mi NHL zatím nepodařila, nechci na nikoho svádět, nebudu si stěžovat na trenéry, na nikoho. Pravdou je, že jsem se do té ligy neprosadil, je to moje záležitost, nikoho jiného. A jak jsem zmínil, doufám, že to vezmu jiným směrem.“
Bylo to na hlavu?
„Určitě. To vám ale řekne každý kluk, deset z deseti. Všichni ti, kteří tuhle misi podstupovali. Bylo to těžké, ale to máte všude. To platí i pro Evropu, pro Liberec. Samozřejmě, že v zámoří je to specifické, spoustu věcí nechápete a ani nemá cenu se snažit je pochopit. Prostě se ty věci dějí. Nevíte moc, co přijde druhý den. Kde budete hrát, s kým budete hrát, v jaké lajně, v jakém týmu. Hráči lítají z farmy nahoru a dolů, tam a zpět, je to neustálý boj o místo.“
St. Louis Blues ještě zkraje roku působili dojmem, že v klubu neví levá ruka, co dělá pravá a v červnu se ve městě slavil Stanley Cup… Chápal jste, co se děje?
„Neskutečné, co se týmu povedlo. Gólmana Binningtona dobře znám z farmy, pořád byl s námi, chytal u nás jako dvojka až do ledna, pak si ho vytáhli nahoru a najednou z něj udělali jedničku. A on v bráně vydržel až do konce. Neuvěřitelný příběh, vychytal jim Stanley Cup. Ale moc jsem to Jordanovi přál, všem v klubu.“
Nezáviděl jste přece jen?
„Takhle to nejde brát. Já jim opravdu upřímně fandil. Takovéhle story slouží dobře i jako motivace. Mých spoluhráčů z farmy se nahoru dostalo víc, aspoň víte, že stát se může všechno.“
To docela sedí i k vašemu příběhu. Zrovna v těchto dnech to bude pět let, co jste na Hlinkově memoriálu reprezentoval Kanadu. Vedle vás v kabině dnešní hvězdy Marner, Barzal a další… Vzpomenete si občas?
„Určitě. Vzpomínám rád, i když jsem byl takříkajíc na druhé straně. Je to skvělý turnaj, výborně organizovaný a s nejlepšími hráči světa dané kategorie. Zahrát si s Marnerem, Barzalem, s klukama, kteří dnes září v NHL, na to se nezapomíná. Tenkrát jsme tam rozsekali všechny, neprohráli jediný zápas, byli jsme dominantní.“
Čím to, že se ti dva tak rychle vyšvihli mezi esa NHL?
„Prostě jsou tak dobří. Nic jiného v tom není. Mají talent, pracovitost, sebevědomí.“
Voláte si občas?
„Ano. Hlavně s Barzalem, s ním jsem vyrůstal ve Vancouveru, hráli jsme spolu v dorostu, bývali jsme spolu na jednom pokoji. Máme hezký kamarádský vztah a i mezi dalšíma klukama z Kanady mám pár přátel, s nimiž si napíšeme. Není to na každodenní bázi, ale víme o sobě.“
Napadá mě přirovnání k Petru Nedvědovi. Také hrával za Kanadu, pak za Česko a navrch i za Liberec… Co vy na to? Nebylo by špatné na něj navázat, ne?
„To by určitě bylo fajn. Petr Nedvěd je legendou českého hokeje, nezlobil bych se, kdybych dosáhl půlky jeho úspěchů. To bych považoval za neskutečnou kariéru. V tom případě mám ale pořád co dělat.“ (usmívá se)
Jednou jste mi vyprávěl, že hrajete hlavně pro dědu Jaroslava Holíka, kterého jste uctíval a miloval. Platí to pořád, předpokládám.
„Stoprocentně. Na dědu myslím každý den a zároveň se mi o tom strašně těžko mluví. Moc rád na něj vzpomínám, vím, že se na mě ze shora dívá.“
Se strýcem Robertem Holíkem jste v kontaktu?
„Jo, jo, voláme si. Bobby je téměř pořád v Americe, jeho dcera, moje sestřenka jde zrovna na magisterské studium. Kdykoli byla možnost, stavoval jsem se u nich, jsme pořád v kontaktu. Se strejdou se bavíme nejvíc o hokeji, o jeho práci (mj. kouč Izraele), ale řeč vedeme o všem. S ním totiž můžete rozebírat úplně všechno, on má neskutečný přehled, co se děje ve světě.“
Je i vaším mentorem?
„Určitě. Tolik zkušeností, kolik nasbíral v hokeji, ale i v životě, to je k nezaplacení. S moc jinými lidmi se to nedá srovnávat. Když nad tím přemýšlím, v naší v rodině je vždycky na koho se obrátit, protože toho všichni hodně prožili. Všichni ve svých oborech něco dokázali, vlastně, na koho se podívám, od toho se můžu přiučit. Musím toho ještě hodně dokázat, abych se k nim přiřadil.“
Není to trochu zavazující?
„Takhle to úplně necítím a nesoustředím se na to, abych se tátovi a mamce vyrovnal. Pro mě to jsou v prvé řadě rodiče, mí nejbližší. To samé platí pro strejdu. Hlavně, aby byli zdraví, a jsem rád, že je mám. Bez nich bych nebyl tam, kde jsem a těžko bych sám něco dokázal.“
