Škarek: Jsem lepší, než ukazují čísla. Rozebírá život na farmě i plat v AHL

Cítíte vzduch NHL, stačí už jen jeden krůček a vysněná meta se vám splní. Kousek? Přijde na to. Brankář Jakub Škarek se v téhle pozici pohybuje už čtyři roky. Z farmy se snaží organizaci New York Islanders ukázat, že on je ten pravý, kdo je připravený vzít na sebe tíhu NHL. „Ani mi to tak nevadí,“ usměje se vysoký brankář poznámce, že poslední roky se o něm zdaleka nepíše tak jak dřív.

Na první pohled se po vás slehla zem. Změnil jste se nějak za čtyři roky v Americe?
„Jsem snad pořád stejný a hokej mě baví úplně stejně jako dřív, takže tady se nemění nic. No a u Islanders to není snadný, nebudu lhát. Z pohledu přechodu z AHL do NHL to je těžká práce. Gólmanská pozice je v klubu hodně nabitá. Ale zase, odcházel jsem tam mladej, bylo mi devatenáct. Dalo se čekat, že to nepůjde jako tady, když mi bylo patnáct a zachytal jsem si první ligu, pak hned extraligu, potom ve Finsku. Všechno zabírá víc času a lidi ve vedení si chtějí být opravdu jistí, že když gólman udělá krok nahoru, je připravený.“

Průměrný věk Islanders je přes 28 let. To ani moc nenasvědčuje, že by v organizaci tlačili nějaký baby boom, co?
„Mladším hráčům se prostor nedává tolik, klub si vždycky radši vezme někoho staršího se zkušenostmi, pokud může. Když se dostanete nahoru, musíte si šanci vybojovat a vyčekat. Zároveň musíte být připraveni po ní ale skočit hned, jak přijde.“

Proč jste se tedy klubu upsal na další dva roky, když nad sebou máte neprůstřelný pár Sorokin plus Varlamov?
„Protože se cítím pořád mladý. Odcházet do Evropy by byl teď nesmysl, když jsem na farmě čekal už čtyři roky. Dané to bylo i tím, že kluci nahoře jsou zdraví, což je pro ně a pro klub samozřejmě super. Jen Varlamov chyběl týden, ale to vzali nahoru kolegu.“

Vy jste se v NHL ale taky na konci sezony přeci hlásil. Nesvitla šance, že přijde akce?
„Až v play off jsem tam přišel. Ale trénoval jsem spíš na suchu než s týmem.“

Na led vás nepustili?
„Nevím, jestli to bylo přímo pravidlo pana generálního manažera (Lou Lamoriello), ale drželo se, že na ledě jsou vždycky jenom dva brankáři. Všechno se podřizovalo Sorokinovi, což je úplně jasné. Jen když nešel na led, tak jsem se tam taky dostal, což se stalo asi třikrát. Užil jsem si ale, že jsem součástí týmu. Cestoval jsem do Caroliny, potkal se s Martinem Nečasem. Super, že jsem nasál atmosféru play off, jak hráči jdou do akce i přes bolest, co všechno dělají.“

Každý řekne, že počítá s tím, jak si na šanci v NHL musí počkat a že to nebude sranda. Ale upřímně, fakt jste vy sám čekal takhle dlouho zkoušku, že po čtyřech letech pořád nebudete mít ani start?
„Je to dlouho, co?“ (usměje se)

Pekelně.
„Není to nic proti Jirkovi Paterovi, který si zachytal ve Vegas, nebo Dostymu (Lukáši Dostálovi), který je v Anaheimu skvělý. Ale těžký je to pro mě hlavně z pohledu, že moji vrstevníci už dostali aspoň povolávák nahoru a já nic. Mám možná trochu smůlu, že Islanders mají dva skvělé gólmany, kteří jsou navíc fit. Jim to kariéru nezastavuje, pro ně paráda. Ale pro mě je to o to těžší. Takže ještě všemu dám dva roky, pak se uvidí, kam se všechno posune.“

Slyšel jste od Islanders nějakou perspektivu, výhled, co musíte udělat, abyste byl nahoře? Nebo co se musí stát?
„Ne, vůbec. Komunikace je tam na jiné úrovni, než jste zvyklí z Evropy. I když