Sýkora se chystá na čtvrté finále

Před osmi lety se ocitl v ráji. A teď může zase. Petr Sýkora zná opojný pocit vítěze Stanley Cupu, v roce 2000 triumfoval s New Jersey. Od té doby však dvakrát prožil ukrutnou bolest, to když ve finále stál na té špatné straně. Pittsburgh, nebo Detroit? Bude mít navrch mladá a nespoutaná krev prezentovaná génii Crosbym a Malkinem, či zvítězí rudá mašina mazáků z Hockeytownu? Sýkora bude u toho. Ale už ve středu u televize si připomněl, jaké to může být po posledním duelu. Stejné jako při fotbalovém thrilleru v Moskvě. „I když jsem fandil Manchesteru, bylo mi moc líto Terryho. Chelsea si letos zasloužila vyhrát,“ okomentoval Sýkora finále Ligy mistrů.

Trochu to připomíná Stanley Cup. Kdo se probojuje do finále, může se pyšnit velkým úspěchem. Ale následná porážka je skoro katastrofou...

„Fotbalisti mají Ligu mistrů, my Stanley Cup. Kdo ve finále prohraje, cítí se hrozně. Dojde vám, že jste celé ty týdny makali zbytečně. Teď je další šance a ať se děje cokoliv, musím tam nechat vše. Nemohl bych žít s vědomím, že se za sérií otočím a řeknu si, že jsem pro vítězství mohl udělat víc.“

Není nakonec lepší nehrát play off než odejít vysílený, poražený a zdeptaný z poslední bitvy?

„To zase ne. Protože za ty dva měsíce v play off zažijete neskutečné věci. S klukama z týmu vás to ohromně sblíží, jeden pozná druhého, stává se z vás velká rodina. A vy si sáhnete na absolutní dno svých sil. Zjistíte, co ve vás je, nebo není. Je to zajímavé poznání. Lidi mimo hokej vůbec netuší, čím si někteří kluci procházejí. Zlomené kosti nic neznamenají, hraje se Stanley Cup, tak jdete do boje, i když sotva stojíte na nohách. A právě na to člověk vzpomíná celej život. Takže i porážka ve finále ve vás po letech nechá obrovské vzpomínky. Negativní, ale i krásný.“

Vy sám jste si už letos hrábl na dno?

„Každej hráč se ho v sezoně dotkne. Nejde vám to, nebo musíte myslet na jiné věci ze soukromí. Jenže NHL je specifická soutěž, nemůže ji hrát každej, takže musíte všechno překousnout. Úplně všechno. Protože když se vám to nepodaří, na vaše místo jde někdo jiný.“

Ačkoliv jde o všechno, o nervozitě ve vašem případě nemůže být ani řeč? „Já už se nemůžu dočkat. Čekání, než to propukne, je na tom všem nejhorší. Nervózní ale nejsem.“

Nízkým sebevědomím jistě netrpíte. Nejprve jste vyškolili Ottawu, poté vyprovodili Rangers a naposledy to od vás odnesla Philadelphia. Čím to, že letos tak válíte?

„Možná vás ta odpověď neuspokojí, ale já bych hodně velkou roli přikládal štěstí. Skoro všechny zápasy byly hodně těsné, ale my jsme je v drtivé většině nakonec vyhráli.“

Cítíte, že to ve vašem případě může být úplně poslední možnost?

„Když jsem před pěti lety hrál finále za Anaheim, říkal jsem si, že je to potřetí a že bych si toho měl vážit. Spoustě hráčů se to nepodaří ani jednou. A já dostal další možnost. Chtělo by to ji využít!“

V sobotu se stanete českým rekordmanem v počtu utkání ve finále Stanley Cupu. To potěší.

„Ale tak příjemný to je… Hlavně bych se však nerad stal rekordmanem v počtu prohraných finále, to by bylo hodně blbý.“ (usmívá se)