Sobotka: Vyjel po mně i Ovečkin

Má za sebou povedený první rok v Bruins. „Vždycky jsem věřil, že když budu dělat všechno naplno, do NHL se dostanu,“ říká 21letý rodák z Třebíče.
Do Ameriky se bezhlavě nehnal.

„Věděl jsem, že na to ještě nemám. Chtěl jsem se nejdřív vyhrát,“ vysvětluje. Slávistický trenér Růžička dal mladému útočníkovi dost prostoru už v osmnácti letech. A Sobotka si tak zahrál třeba se Stümpelem a Pálffym.

„Od nich a od Pepíka Beránka jsem se hodně naučil. Až pak jsem si řekl, že bych to šel zkusit. Boston mi nabídl smlouvu, tak jsem letěl,“ vypráví.

Stejně, nepřekvapil jste i sám sebe, když jste se hned první rok v zámoří prosadil v prvním týmu?
„Trochu jo. Ale já jsem vždycky věřil, že když budu dělat všechno naplno, do NHL se dostanu. Za tím si stojím, a snažím se to tak dělat dál, protože se mi to vyplatilo.“

Překvapilo vás v NHL něco?
„Nemyslím si. Už když jsem se jako malý díval na zápasy v televizi, sledoval jsem, jak se tam hraje. Viděl jsem třeba, že když má hráč hlavu dole, hned dostane ránu.“

A dostal jste tam nějakou pořádnou?
„Ještě naštěstí ne.“

Pomohla vám i zkušenost z play off 2006, kdy vás tvrdě srazil třinecký Tomáš Frolo a skončil jste v nemocnici?
„Přesně tak, z toho jsem se ponaučil. Pořád si dávám pozor. Na ledě, ale třeba i když hraju fotbal. Z takového zákroku může být i větší zranění a člověk musí být ve střehu. O to víc v NHL, kde jsou větší a tvrdší hráči než u nás. Dohrávají se tam všechny souboje, je to tam z tohoto pohledu nebezpečnější.“

Musíte na sebe dávat pozor i proto, že postavou nepatříte mezi obry, viďte?
„To sice jo, ale mně to nikdy nevadilo. Rád hraju do těla.“

To musíte, když jste zatím nastupoval hlavně ve třetím a čtvrtém útoku, ne?
„Je to tak. Všichni by měli dohrávat souboje, ale ta čtvrtá lajna je na to stavěná. Tam jsou bitkaři. Teda kromě mě.“ (směje se)

Zatím jste se nepral?
„Ještě ne. Jen Brashear (bitkař Washingtonu) mě jednou chtěl zmlátit. Tak jsem radši odjel (usmívá se). I Ovečkin po mně jednou vystartoval.“

Co jste mu provedl?
„Narazil jsem do něj, on padl na mantinel a já mu sebral puk. Potom se mě snažil trefit na prostředku. Ale netrefil. Když se zapískalo přerušení, přijel za mnou, jestli se nechci prát.“

A co vy na to?
„Jen jsem se usmál a jel jsem pryč. Prohrávali jsme zrovna asi 1:10, to nemělo cenu.“ (usměje se)

Ale respekt jste z něj podle všeho neměl.
„To rozhodně ne.“ (opět se usměje)

Ale z Brasheara trochu ano, když jste si na něj netroufnul?
„No... (usmívá se) Klidně bych se porval, to mi problémy nedělá. Ale ne s nějakým bitkařem o tři hlavy větším než já. Nerad bych dostal jako David Kočí od Zdena Cháry.“

Přece jen vám asi jde lépe střílení gólů. Pamatujete si stále svůj první za Bruins?
„Jasně, pamatuju si přesně celou akci. Bylo to v Pittsburghu. Jeremy Reich hodil puk před branku, já tam dojížděl, vystřelil jsem a brankářovi to nějak propadlo. Akorát škoda, že jsem ten gól nedal doma. To se mi pak povedlo při play off a lidi začali neskutečně řvát. V Pittsburghu jsem jen zvedl ruce já a moji spoluhráči a to bylo všechno.“ (usmívá se)

Play off jste vlastně Bostonu zařídil vy. V předposledním zápase základní části jste dvěma asistencemi zazářil při výhře nad Ottawou 2:1, což týmu zajistilo postup.
„Jo, ten zápas se mi povedl. Jenže na tom mají vždycky zásluhu všichni. Mně udělalo radost, že se nám podařilo play off získat, protože Boston předtím nebyl pár let v play off. A zrovna když jsem tam byl já, tak se to povedlo.“

Dařilo se vám i v sérii proti Montrealu, za šest zápasů jste se dvakrát trefil. To už nebyla náhoda, ne?
(pokrčí rameny) „Ale zase každý, kdo viděl ty góly, ví, jaké byly. Nebylo to tak, že bych udělal dva hráče a vymíchal gólmana. První byla obyčejná střela, kterou ten Price (brankář Canadiens) propustil. Protože on už moc nechytal (usmívá se). A ten druhý byl z otočky.“

A kdy si troufnete prokličkovat mezi dvěma hráči a položit si brankáře?
„Zatím ještě ne. Párkrát jsem se o to pokusil a hned jsem dostal vynadáno.“

Trenérům se to nelíbilo?
(přikyvuje) „To si totiž může dovolit jen první a druhá lajna. Možná třetí. Ale ta čtvrtá by měla jen nahazovat puky a srážet se.“

Nevadí vám to? Jste spíš tvořivý hráč.
„Ne, já s tím počítal. Myslím, že takhle začíná spousta hráčů. Možná Jágr šel hned do první lajny, já se ale musím nahoru propracovat.“

V Bostonu kdysi hrával Vladimír Růžička. Dostal jste od něj rady, když jste tam loni v létě vyrazil?
„Od Růžy ne, ale s Koláčem (Pavel Kolařík) jsme se o tom bavili, než jsem odjížděl. Říkal mi, že je to hezké město. A to je pravda. S Růžou a s mým agentem jsme si sedli až teď po sezoně. Kecali jsme, jak jsem se tam měl já a jak se tam měl on.“

Ještě na něho místní vzpomínají?
(okamžitě reaguje) „Jóó. Třeba kustodi a lidi, co tam jsou dlouho, si ho pamatují a mluví o něm. Když jsem přišel, ptali se mě, kde jsem hrál. A když jsem řekl, že na Slavii, hned věděli. Zanechal tam dobrý dojem.“

Jak se žije v Bostonu?
„Nic zvláštního. Většinu času jsem strávil s Krejčou (David Krejčí). Jezdil jsem často k němu domů, protože jsem bydlel na hotelu. Svůj byt jsem měl jen na farmě v Providence. Sám jsem si vařil a staral jsem se o sebe.“

Vaření zvládáte?
„Jasně.“

Co je vaše specialita?
„Občas si udělám třeba smažené kuřecí maso s bramborama, to není tak těžké.“

Ve Slavii jste měl vždycky hodně fanynek. Zakládaly o vás blogy, často vám psaly vzkazy na web. Sledujete to ještě?
„Nevím, jak to říct, aby to někdo nepochopil špatně... (směje se) Určitě si někdy na internetu něco čtu. Často se u toho i zasměju. Ale někdy tam bývají pěkné nesmysly.“

Pamatujete si něco konkrétního?
(přemýšlí) „To snad ani nemůžu říct. To bývají strašné kecy. (usmívá se) Nějaké fanynky asi mám, ale netrápím se tím. Mám přítelkyni.“

Zvládli jste to spolu přes rok, když jste byl v Americe?
„Jo. Byla tam se mnou dva měsíce ze začátku. Víc to nešlo, musela chodit do školy.“