Unikát. Výjimečná chvíle. Když se hokejovému brankáři povede skórovat, je z toho vždycky poprask. V březnu se takhle blýsknul český brankář Lukáš Pařík, který v kanadské juniorské WHL hájí barvy Spokane. „Snil jsem o tom. Nikdy na to nezapomenu,“ usmívá se mladík draftovaný Los Angeles. Krom trefy ten večer vychytal taky nulu, nikomu v historii slavné ligy se to před ním nepovedlo.
Běžela poslední minuta zápasu Spokane s Kamloops. Domácí vedli 2:0, hosté se drali za snížením. Odvolali gólmana, nahodili puk do útočného pásma. Jenže jako první ho ze vzduchu stáhnul brankář soupeře Lukáš Pařík. Ve vteřině si kotouč zpracoval a střelou od vlastní klece ztvrdil výhru. Následovalo bujaré křepčení, jásot arény a křik nadšených komentátorů, kteří byli u vytržení. „Oslavy si nepamatuju, byl jsem vypnutý,“ popisuje gólman v rozhovoru pro deník Sport.
Jak dlouhá byla chvíle, kdy puk plachtil vzduchem a klouzal do branky?
„Docela dost, protože když jsem vystřelil, okamžitě se mi puk ztratil z očí. Neviděl jsem ho. Zase jsem ho našel až mezi kruhy na druhé straně, když jsem viděl, že míří do branky. Zahodil jsem hokejku a radoval se, nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to docela rána, povedlo se mi to. Puk spadl na led až za soupeřovou modrou čárou. Hodně to trénuju, každý den vystřelím na tréninku aspoň deset puků. Úspěšnost mám asi padesát procent. Vedli jsme o dva góly, takže i kdybych to zkazil a my bychom inkasovali, furt bychom o jeden vedli. Tak jsem si řekl, že to prostě zkusím.“
Jaké pak bylo rozjet se na placáka ke střídačce coby autor gólu?
„Měl jsem black out. Vůbec nic si z toho nepamatuju. Padl gól a já se tak na deset vteřin úplně vypnul. (smích) I tak je to ale moment, na který v životě nezapomenu. I díky divákům… Hala neskutečně řvala. Byl to největší randál, jaký jsem za poslední roky slyšel.“
Ke gólu jste navíc přidal čisté konto. Jste první brankář v celé historii WHL, kterému se to povedlo. To zní hezky, ne?
„Je to fantazie, nikdy jsem ani nesnil, že budu v něčem takovém první. Zní to krásně. V Kanadě kolem toho bylo velké haló, na sociálních sítích to sdílel snad každý. Snad to nebyl můj poslední gól a v budoucnu na to ještě navážu.“
To vše se vám navíc povedlo v posledním utkání, než koronavirus soutěž stopnul, a poté i celou zrušil. Povedený závěr ročníku.
„Je to tak. Byl to vlastně úplně poslední gól našeho týmu v sezoně, což je dost zvláštní. Bohužel situace je taková, že musel jít hokej stranou. Mrzí mě to, protože jsme byli ve Spokane ohromně našlápnutí. Vyhráli jsme deset zápasů v řadě, ladili jsme to na play off. Z posledních 17 utkání jsme prohráli jedno. Měli jsme velký potenciál to dotáhnout daleko.“
Gól brankáře je v hokeji stále velká rarita. Je to pro gólmany nějaká meta? Říkal jste si, že by bylo fajn, kdyby se vám to jednou povedlo, nebo jste na to vůbec nemyslel?
„Nevím, jak ostatní brankáři, ale já na to myslím v každém zápase, kdy vedeme o jeden dva góly, a soupeř odvolává gólmana. Myšlenka v hlavě okamžitě je. Když to půjde, seber puk a zkus to vystřelit. Nic moc tím nezkazíš. I když trefím prvního hráče, pořád to můžu napravit. Gólman tam je od toho, aby to zkoušel. V Česku bych za nepovedený pokus asi dostal od trenérů naloženo, v Americe mi ale řeknou, ať to zkouším znova. Hokej tam obecně funguje na principu: když to nejde, zkoušej to tak dlouho, dokud se to nepovede.“
Podívejte se na gól Lukáše Paříka, kterým udivil celé zámoří.
GOALIE GOAL! 🚨
— BarDown (@BarDown) March 11, 2020
Kings prospect Lukas Parik caps off a shutout victory with a goal of his own!
(🎥: @TheWHL)pic.twitter.com/kAvYzGXKAj
Můžete být konkrétnější? V čem dalším u vás byl tento přístup za oceánem aplikován?
„Třeba rozehrávka. V jednom zápase jsem ji dvakrát zkazil. Hned další trénink mi trenér řekl, ať jdu na led o patnáct minut dřív, že to budeme pilovat. V dobrém, nebyl to trest. Chtěl mě do té situace znovu schválně dostat, abych ji příště mohl vyřešit líp. Je to paráda. Kdybych to zkazil v Česku, tak mi řeknou, ať už za branku raději vůbec nejezdím. Taková tu je bohužel mentalita. Ve Spokane mě trenér ani náznakem neseřval, naopak byl dál pozitivní.“
Také vím, že jste si moc přál ze všech týmů v systému kanadských juniorských soutěží hrát právě za Spokane. Proč?
„Slyšel jsem na tu organizaci jen samou chválu. Když mě draftovalo Los Angeles, jel jsem hned na kemp, kde jsem se bavil s dalším hráče, kterého Kings draftovali o dva roky dříve. Byl to Jaret Anderson-Dolan, který ve Spokane před tím strávil čtyři roky. Říkal, že je to ve WHL mezi kluby naprostá špička. S agenty jsme pak jen ladili, ať mě opravdu v tom CHL draftu vezmou. Spokane mělo až 43. volbu, řešilo se, ať mě nevezme nikdo dřív. Nakonec to klaplo.“
Domácí šampionát pořád hodně mrzí
Když jste do Kanady před sezonou odcházel, říkal jste, že byste rád zapracoval na rychlosti, svém pohybu. Povedlo se to?
„Musím říct, že ano. Za roky chytání si vytvoříte nějaký svůj styl. Odchodem do Severní Ameriky jsem ho ale musel hodně změnit. Zklidnit se, nebýt tak rozlítaný, trochu se zatáhnout. Myslím, že jsem v tom udělal velký pokrok. Hřiště je mnohem menší, hokej je rychlejší. Fakt je to jiné chytání. Hráči ve WHL jsou vyspělí, většina z nich je draftovaná. Nikdo nic nevypustí, přístup tam je maximální. Možná bych to trochu srovnal s extraligou. Pořád se tam ale dějí chybky, takže je k vidění docela dost šancí.“
Chyby také srazily český tým v cestě za vytouženým úspěchem na domácím juniorském šampionátu. Už to přebolelo?
„Pořád to hodně mrzí. Doufali jsme, že fanouškům dokážeme dát víc. Bohužel to skončilo brzy, i když si myslím, že jsme několikrát podali skvělý výkon. Proti USA jsme to odmakali, super zápas jsme odehráli s Ruskem. Proti Kanadě rozhodla naše nedisciplinovanost. Přejeli nás jen Švédové. Mrzelo nás to všechny strašně moc. Kromě mě se tam zranilo hodně hráčů. Hned v prvním střídání na turnaji Kuba Lauko, pak Honza Jeník, problémy měl Lukáš Dostál i další kluci. Všechno se to sešlo, bohužel ve špatném směru.“
Vy jste nejdřív pomohl proti USA k důležitému bodu, pak jste ale z duelu s Kanadou odstoupil už během první třetiny, a turnaj pro vás skončil. Jak se to kousalo?
„Byl jsem z toho smutný. Odchytal jsem zápas s Amerikou, který byl od nás všech parádní. S Kanadou jsem si ale při čtvrtém gólu poranil koleno, přeskočilo mi v něm. Hned jsem věděl, že je to špatné. Občas to přijde v ten nejhorší možný moment. Příští rok máme ale další šanci, abychom ukázali světu, že pořád do špičky patříme.“
Co týmu z vašeho pohledu z tribuny chybělo?
„Důvody neúspěchu jsou podle mě dva: disciplína a zranění. Proti Němcům neuběhly ani tři vteřiny a my už seděli na trestné. Proti Kanadě za první třetinu 13 trestných minut. To je strašné, takhle nejde hrát. Zvlášť proti těm nejlepším týmům.“
Pojďme zpátky do pozitivna. Vy už jste na šampionát odjížděl jako hráč draftovaný Los Angeles. Absolvoval jste kemp i focení v klubových barvách. Jaké bylo na sebe poprvé obléct dres Kings?
„Fantastické! Odmala doufáte, že tohle někdy zažijete. Když to pak přijde, klepou se vám kolena. Byla to nádhera. Draft jsem sledoval doma, když si mě vybrali, hned mi volali, abych přiletěl na kemp. Během pár hodin jsem se musel sbalit a letěl jsem. Byl jsem nervózní, ale když jsem vlezl na led, všechno ze mě spadlo. Všechno se seběhlo rychle, ani jsem tomu nemohl uvěřit. A hlavně jsem teda nechápal, že si mě vybrali právě Kings.“
Proč?
„Protože se mnou před draftem vůbec nemluvili. Měl jsem pohovor snad s osmadvaceti týmy. Nemluvil jsem akorát s Bostonem, Calgary a Los Angeles, pokud si dobře vzpomínám. Opravdu jsem nečekal, že si mě vezmou. Když jsem ale hrál v Česku juniorskou extraligu, vídal jsem na tribuně skoro každý zápas chlápka v bundě Kings. Nevěděl jsem ale, jestli tam vůbec jezdí kvůli mně, nikdy se mnou nemluvil. Bylo to opravdu překvapení, když řekli moje jméno.“
Jaký je teď přístup a zájem klubu o vás?
„Nemůžu říct jedno špatné slovo. Jezdí za mnou často kouč gólmanů z farmy v AHL, aby se mnou pracoval. Dalo mi to spoustu zkušeností. Zaměřovali jsme se na určité konkrétné prvky, které mi tolik nejdou. Dostal za úkol na tom pracovat. Zklidnit se, nebýt tak rozlítaný, trochu se zatáhnout. Myslím, že jsem v tom udělal velký pokrok.“
Váš spoluhráč ze Spokane Filip Král podepsal před dvěma týdny kontrakt s Torontem. Rýsuje se něco podobného také ve vašem případě?
„U Filipa jsem tohle čekal. Nebudu přehánět, když řeknu, že byl klíčovou postavou našeho týmu. Lídrem obrany. Jsem strašně rád, že to podepsal. O sobě zatím žádné informace v tomto směru nemám. Musím na sobě makat, abych si kontrakt získal. Snad se ho jednou dočkám.“
Jaký je váš vztah s parťákem Campbelem Arnoldem, se kterým se v klubu perete o místo, a z něhož jste udělal dvojku?
„Nikdy v životě jsem takový vztah s druhým brankářem nezažil. Cam je hrozně hodný kluk, každý trénink jsme si pomáhali, radili navzájem, posouvali se. Mimo led se z nás stali kamarádi. Vědomí toho, že za ním můžu kdykoli přijít a on mi pomůže, bylo skvělé. Nechci, ať to zní jako klišé, ale nejsme konkurenti, ale parťáci.“
