Dali mi prsten i zub

Dvaatřicetiletý útočník je teď o poznání těžší než býval. Na první pohled to nepoznáte, s váhou potíže nemá. Za nárůst hmotnosti může tlustý zlatý prsten s brilianty, nová pozornost od štědrých vládců baškirského klubu. „Pěkný, že?“ ukazuje Mikeska lesklý klenot. Ten mu bude navždy připomínat letošní jízdu za ruským zlatem.

Před pár dny jste se v Ufě znovu ponořili do oslav titulu. Byly hodně bouřlivé?
„Musím říct, že se jim to povedlo. Lidi v Ufě jsou z hokeje u vytržení. Teď to znovu prokázali. Super zážitek. Program začal oslavou ve vyprodané aréně. Celý tým jsme seděli na pódiu, postupně jsme od prezidenta Baškirie a pana Treťjaka dostali medaile, prsteny, zazpívaly nám dvě špičkový ruský skupiny. Už jen tahle chvilka stála za to.“

To nebylo určitě všechno. Co se dělo dál?
„Po tomhle programu jsme venku naskákali do kabrioletů, limuzín a vyrazili jsme na projížďku přes nejširší bulvár města. Ulice, asi šestikilometrová, byla uzavřená jen pro nás a fanoušky. Byla nám strašná kosa, protože tři dny předtím v kuse pršelo a udělal se chlad, asi patnáct stupňů. Tak jsme se v autech museli promasírovat (usmívá se). Zastavili jsme se přímo pod Leninovým pomníkem, pobyli jsme chvíli s lidma a pak už se odjelo na klubový večírek do nového kongresového centra. Následoval mohutný ohňostroj a velká party.“

Tak trochu slavení Stanley Cupu po rusku…
Přikyvuje „Oni to tam tak berou. Ufa má svůj Stanley Cup… Na místních bylo vidět, jak jsou pyšní a jakou radost mají z prvního historického titulu. Viděl jsem spoustu dojatých lidí.“

A co vy, neukápla slza?
(Přemýšlí) „Měl jsem takovou chvilku, kdy jsem přemítal, kam až se mi podařilo dojít. Zábava běžela naplno, kapely vyhrávaly a já si na hodinku sednul bokem, díval se na ten obrovskej prsten a hloubal nad vším možným. Nebyl jsem dojatej, ale určitě strašně spokojenej. Tady uvnitř… (ukazuje k srdci) Získat v Rusku titul není obyčejná věc.“

Chlapům se stává se, že si v takových chvílích vzpomenou na ženské doma a ozvou se jim se svou náladou. Volal jste domů?
„Psali jsme si. Taky jsem měl pocit, že se o tu radost chci s manželkou podělit.“ (usmívá se)

Kde hrajete, tam vás fanoušci přijmou za svého, mají vás rádi. V Ufě to taky platilo. Jak to děláte?
„Já ten důvod taky neznám (usmívá se). Možná to bude znít blbě, ale faktem je, že s fanoušky jsem všude zadobře. A v Ufě taky.“

Čím vás už obdarovali?
„Předali mi ruské vydání Kocoura Mikeše od Josefa Lady. S věnováním a podpisy mnoha fanoušků. Svým dětem můžu předčítat v ruštině, to je fajn! Možná rychleji usnou (směje se). Dostal jsem i dost netradiční dárek. Protože jsem ve finále přišel o dva zuby, tak za jejich obětování na oltář vítězství jsem obdržel umělou dáseň se zlatým zubem.“

Máte dojem, že jste na vrcholu kariéry?
„Poprvé na vrcholu jsem se cítil po titulu v Pardubicích. Teď znovu. A mám za to, že při každém dalším titulu bych měl ty samé pocity. Zatím mám dvě zlata, tak uvidím, jestli ještě nějaké přijde. Moc bych si to přál. Ale víte, jak to v hokeji chodí. Někdo v klidu nasbírá sedm titulů, skoro o tom neví a jiný se zbytečně snaží třicet let…“

Hokejové Rusko se zmítá v eufórii. Bykovova parta vyhrála světový titul, rozjíždí se projekt bohaté nadnárodní soutěže. Mění se však i myšlení ruských hokejistů, jejich životospráva a vše ostatní?
„Určitě se mění. Konkurence z domova i zahraničí je k jinému chování nutí a dokopává. V té fázi proměny jsou docela daleko. Samozřejmě, každej z nás se občas napije, nebudeme si tady povídat, že jsme abstinenti… Většina hráčů však už ví, kdy si to může dovolit. Neposlušní kluci se přesto najdou všude. V tomhle směru jsou ale určitě horší kluby než je Ufa.“

Máte mezi Rusy kamarády? Nemyslím dobré známé, ale vyloženě blízkého přítele.
„Jsem cizinec, takže nemůžu říct, že by se o mě Rusové vyloženě prali. Ale když skončí trénink a vidím, že se někam jde posedět, připojím se a není problém. Mezi sebou jsou Rusové lepší kamarádi, to bez pochyb. Ale mám tam chlapíky, o kterých můžu mluvit jako o svých kamarádech. Bohužel zrovna odcházejí…“

O koho jde?
„Byli to Igor Volkov a Konstantin Kolcov. Ten teď hrál na mistrovství v Kanadě za Bělorusko. Tihle dva jsou super kluci. Špičkovej je i Andrej Taratuchin.“

Jak jste se s nimi dával do kupy?
„To nejde popsat jednou, dvěma větami. Musíte vycítit, že si k sobě sednete. Jsou to zkrátka slušní kluci. Oni se mohou spolehnout na mě a já kdykoliv na ně. A víme to o sobě.“

Do Ufy se po dovolené vydáte ke třetí ruské sezoně. Bude skutečně poslední?
„To nevím. Už minulý ročník měl být tím posledním a vidíte, jedu tam znovu. Radši nebudu zmiňovat slovo naposledy, abych si sám o sobě nemyslel, že jsem lhář. Ta poslední sezona byla dost náročná, dlouhá, ale už jsem odpočatej a vzpomínky jsou pozitivní. Netvrdím, že se zpátky těším, ale nevadí mi, že tam zase pojedu. Doma budu ještě měsíc a půl, baterka se dobije a možná, že poletím do Ruska s úsměvem.“

Před třemi lety v Pardubicích jste zažil klasickou pomistrovskou kocovinu, hrozí stejný osud Ufě?
Vrtí hlavou „Jelikož vedení vyhlásilo za cíl triumf v Lize mistrů, mužstvo bude znovu nabité a propad by neměl nastat. Jdou hlášky, že do Ufy přijdou další zvučná jména. Na kocovinu to opravdu nevypadá.“

Do Ufy přichází Leoš Čermák, třebíčský rodák jako vy. Máte nového českého parťáka, ale tak mě napadá, nebudete si navzájem konkurovat?
„To se uvidí (usmívá se). Já pevně věřím, že Leoš je spíš pravé křídlo než centr. On je tedy takovej borec, že odehraje i beka, ale budu doufat, že dostane fleka napravo a ne na mé pozici centra. Už jsme spolu Ufu probírali. Leošovi jsem řekl, že mu najdu dobré bydlení. Když za mnou přijde, s čímkoliv mu pomůžu. Ale musí hezky poprosit.“ (usmívá se)

Povězte, proč jste neodešel do Pardubic, když už byla prakticky ruka v rukávě?
„Byl jsem hodně na vážkách, to se přiznám. Nebudu říkat, že to bylo hotový, ale návratu do Pardubic jsem byl dost nakloněnej. V Ufě už taky počítali s mým odchodem, jenže pak přišlo play off a někdy před finále se mě sami zeptali, jestli u nich nechci zůstat další sezonu. Nadnesl jsem to doma a tam to až překvapivě lehce prošlo. Očekával jsem tužší boj.“

Zaskočil vás obnovený zájem Ufy?
„Trochu jo. Já i klub jsme počítali s tím, že se po dvou letech spolupráce rozejdeme. Ale oni za mnou přišli s tím, že to se mnou ještě rok vydrží.“ (směje se)

Co jste jim na to řekl?
„Že to vyřešíme po finále. Pak přišla eufórie z titulu a najednou nebylo co řešit. Kývl jsem.“

A v Pardubicích jste se rázem stal terčem rýpalů…
„No jasně. Nebylo to sice ve zlém, ale hláškám, že jsem nenasyta, jsem stejně neunikl.“

Žádný český klub nemůže finančně konkurovat ruským klubům. Pochopili to známí?
„Jestli se ptáte na moje reakce, byly dost sprostý (směje se). Jisté je, že stejně jako já by se zachoval prakticky každý.“

Máte předběžnou dohodu s Pardubicemi, že si s nimi plácnete za rok?
„Nemám. Jenom s manželkou. Už na mě zkoušela, že spolu zajdeme k notáři a podepíšeme, že jdu do Ruska na poslední sezonu. Ale ještě jsme tam nebyli.“ (usmívá se)

A byla by tam klauzule, že v případě porušení vás čeká trest nekonečného bloudění v nákupních centrech?
„Tak to u nás nehrozí. Spíš než manželka jsem já iniciátorem nákupů. Baví mě oblíkat si svoji ženušku do něčeho pěkného.“

A chuť k návratu do Pardubic máte?
„Žiju a bydlím tady, chuť hrát za Pardubice mi určitě nechybí. Zároveň říkám, že Pardubice nejsou jediný klub na světě. Tak to ve sportu chodí. Ale určitě jsou v popředí. Ta poslední nabídka byla zajímavá. Hezká a dlouhá zároveň.“