POHLED - Kamenujte mě, nesouhlaste. Já ale tvrdím, že triumf z Německa 2010 je v jistém ohledu ještě krásnější než nejopěvovanější legenda v historii českého hokeje. Tedy Nagano. Přestože jeho dopad nebude ani zdaleka tak globální, přestože se o něm nebude psát divadelní hra, přestože rekordy ve sledovanosti nepřekoná, přestože ho nevybojovali tak mimořádní hráči.
Důvod? Celkem jednoduchý. Poselství naganské vyhry šlo směrem ven. Ukázalo světu a především do sebe zahleděnému zámoří, že se s Čechy musí počítat. Bylo to takové: „Podívejte, taky jsme dobří.“ Na základě tohoto zjištění pak Kanada měnila hokejovou metodiku, učila se od Evropanů a konkrétně od Čechů, jak to dělat lépe.
Poselství letošního turnaje je úplně jiné. Navzdory podivným výsledkům posledních let si zahraničí Čechů už dávno váží. Není důvod mu nic dokazovat. V době hokejové krize však o sobě pochybují především sami Češi. Poučení z Německa 2010 tak jde mnohem spíš směrem dovnitř, do každého z nich. Do každého z nás. „Podívej, i ty můžeš být dobrý.“
Čeští hokejisté se radují z titulu mistrů světa • Foto ČTK/AP
A přitom to zdaleka neplatí jen o hokeji, o sportu. Celé tažení týmu Vladimíra Růžičky je jakousi alegorií na vzpouru životních ztroskotanců, lidí zdánlivě omotaných beznadějí. Tihle zatracenci neměli předpoklady překonat svou kletbu. Ale povedlo se jim to. Protože to zkusili. Protože chtěli. Protože bojovali.
„Tohle je nejpřekvapivější triumf v historii českého hokeje,“ přitakával na pražském letišti kapitán úspěšného celku Tomáš Rolinek. „A taky největší medailová loupež. To je horší, než když Řekové vyhráli fotbalové EURO.“
Nemyslete si, že vítězstvím jeho party mizí česká hokejová krize. Nic z těch problémů, o kterých se poslední roky tak často mluvilo, radostný víkend jen tak nepřeškrtá. Chřadnoucí hokejová mládež se ze dne na den magicky nezvedne.
Roman Červenka, Jaromír Jágr, Petr Hubáček a Petr Koukal slaví titul mistrů světa • Foto ČTK/AP
Je to ale samo o sobě signál, že i když se někdy ocitnete úplně na dně, nemáte nic vzdávat. Protože téměř vždycky je zase možné se zvednout. Něco podobného říkal po příletu do vlasti i Jágr. Snad to někomu znělo pateticky, jenže mě Jágrův tým donutil brát tyhle lekce pozitivního myšlení vážně.
Německé zlato překonalo silou svého odkazu veškeré hranice světa sportu. Mnohem zásadněji než Nagano. Neříkám, že jsem u něj skákal radostí víc než u triumfu z roku 1998. Ale mnohem víc jsem o něm musel přemýšlet.
