Pro úspěch na MS se podřídí všemu. Švédové si razili cestu přes garáž
PŘÍMO Z BUFFALA | Jsou věci, které během šampionátu bublaly pod pokličkou, a otevřeně se o nich moc nemluvilo. Třeba o mizerných návštěvách. Vykazovaná čísla spíš budila podezření, jestli do nich nezapočítali taky všechny dobrovolníky, policisty, vrátné, údržbáře a ometáky, co se jich potloukalo daleko široko. Pro jistotu dvakrát.
Lístky na některá utkání se prodávaly klidně jen za šest dolarů (asi 130 korun). Ani to nepomohlo. Do KeyBank Areny zabloudilo nejvíc lidí na zápas Kanady s Finskem (přes devět tisíc), díky 44 592 fanouškům, kteří mrzli při zápase Kanady a USA pod širým nebem, se celkový počet přehoupl přes 220 000, což řadí tohle mistrovství světa na desáté místo v historii.
„Víte, kolik diváků jsme měli v roce 1989 ve Švýcarsku? Třicet šest tisíc. Dohromady,“ vytáhl šéf IIHF René Fasel oblíbenou historku, kterou s úspěchem omílá několik let. Spokojenost prý není na místě, ale v Buffalu to dopadlo ještě slušně.
Švédové úspěchu podřídili všechno. Do boje o zlato si razili cestu přes garáž. Zázemí měli v menší hale Harbour Center. Jako Slováci či Bělorusové. A tak si to na každý trénink a zápas v hlavní aréně museli štrádovat hezky po schodech k výtahu, vyjet dvě patra a vymrzlou garáží plnou zplodin se vydat do přilehlé arény: sjet eskalátorem do vstupní haly a tudy projít do zápasové kabiny. Po utkání zase naopak.
Někdo vyrážel na túru v plné zbroji, jiný se převlékl do suchého. S vakem na zádech vypadal jak šerpa. Při teplotách, které v Buffalu vládly, to bylo o zdraví. Cestou se ale hráči Tre kronor mohli pozdravit s rodiči a fanoušky. A po vypadnutí jiných týmů se Švédové do většího pohodlí stěhovat ani nechtěli. V původní kabině zůstali, protože jim nosila štěstí. Neměli důvod to měnit.
