Bronzový čaroděj Augusta: Nastavení mám od rodičů. Občas děláme bu, bu...
PŘÍMO Z OTTAWY | I kdybyste dolovali krumpáčem, samochválu z trenéra juniorské reprezentace Patrika Augusty nedostanete. Je prvním koučem, který dovedl dvacítku ke dvěma medailím v řadě od zlatých žní na počátku milénia. Má být na co hrdý. Přesto bude mluvit o týmu, kolezích, hráčích. Sebe zmíní až na posledním místě. „Žádné zadostiučinění. Není to o mně. Dělám jen práci, abych se každý večer mohl podívat do zrcadla,“ zamyslel se po bronzové výhře 3:2 v nájezdech nad Švédy.
Nejprve povězte, jak byste shrnul pocit, když skončily dlouhé nájezdy a Eduard Šalé rozhodl.
„Obrovská úleva a radost pro hráče. Odmakali to. Udělali jsme závěr hodně napínavý, zápas proti velmi kvalitnímu soupeři nebyl vůbec jednoduchý. Zase se k nám nakonec přiklonilo štěstí, ale tomu musíte jít naproti. Kluci se vydali a byli odměnění. Budou si zážitek pamatovat – stejně jako my – do konce života.“
Co pro vás medaile znamená?
„Vím, že je to v uvozovkách jen bronz, ale tahle skupina si ho strašně moc zasloužila. Tvrdě pracovala, všichni drželi pohromadě, od lídrů až po kluky, co byli jen na hraně sestavy. To je vždycky strašně důležité. Podařilo se nám tým dobře poskládat. Jsem rád, že jsme turnaj s kluky mohli prožít.“
Jak probíhal výběr hráčů pro čtrtnáct sérií nájezdů?
„To jich bylo tolik?! S Albim (asistentem Robertem Reichelem) jsme se na sebe vždycky podívali a dopředu jsme si řekli jméno. Pak jsme si volbu pinkali, většinou jsme se shodli. Musím uznat, že posledního Šalinu vybral Albi. Asi něco z Nagana a zlatých medailí v genech má. Děkuju mu, že stojí po mém boku. Prožili jsme dva výborné turnaje. Vyhrát takhle v nájezdech… Asi nemůže být větší úleva.“
Takže jste nenarazili na žádné dilema?
„Musím říct, že jsme se ve většině případů shodli. Albi mi ukázal dva hráče, já jsem jednoho vybral. Myslím, že jsme nájezdy měli a mohli ukončit o hodně dřív. Byly takové, kdy jsme si zasloužili branku. Bohužel nám puk někde sjel. Michael Hrabal byl výborný a klobouk dolů před Edou. V tuhle chvíli je snad jediný český hráč, který udělal tři medaile v řadě. Říkal jsem mu to před zápasem v rámci motivační řeči před celým mužstvem. Medaili si uhrál, když musel, tak dal gól. Smekám před ním, byl lídrem.“
Se Švédy jste přitom začali podobně jako při skupinovém zápase nedisciplinovaností. Apeloval jste na svěřence?
„Přiznám se, že jsem v kabině hodně zvýšil hlas. Vývoj šel směrem, který jsme nechtěli. Objevily se ve hře věci, co bychom neměli dělat. Jsem rád, jak tým zareagoval. Nebyla to jednoduchá slova, ale tvrdá a hlasitá. Pak už jsme neměli vyloučení, což podle mě rozhodlo. Kdybychom ve faulech pokračovali, tak by nás soupeř takového kalibru určitě potrestal.“
Znovu se ukázala důležitost gólmana Michaela Hrabala?
„Jeho výkony byly klíčem, že jsme mohli být takhle úspěšní. Víc by vám k tomu řekl trenér brankářů Martin Láska. Pro mě je důležité, aby gólman zastavil puk. Hraby přišel po roce obrovsky vyspělý a jako lepší brankář než loni. Fantasticky pracoval s mužstvem a kabinou. Jezdili jsme nájezdy v tréninku, a když si řekl, že nedostane gól, tak ho nedostal. Byl strašně soutěživý. Když ho někdo překonal, tak se klepalo hokejkou. Stejně tak, když gól nedostal. Fantastické! Přenesl si pohodu do zápasů. Neměl to jednoduché ani s tou myšlenkou, co bylo loni.“
Ještě zmiňme posledního člena svaté trojice, nejlepšího střelce Jakuba Štancla.
„Je to TOP hráč, skvělý hokejista a výborný kluk. Střelu má od pánaboha, umí ji výborně umístit. Kuba je další hráč, který za rok udělal obrovský progres. Je hrozně hezké vidět, jak se kluci mění a stávají se z nich lídři. Nechci říkat hvězdy, protože lídr je víc než hvězda. Dokážou mančaft táhnout, proto si jich tak ceníme.“
Ukázalo se kouzlo charakteru?
„Nemyslím si, že to je kouzlo. Celý realizační tým od prvního do posledního člena odvádí práci, aby hráči byli nachystaní. Vybíráme je tak, aby nám pasovali do rolí a měli charakter. Nepotřebujete v týmu šest hvězdiček, které samozřejmě můžou být lepšími hokejisty, ale vše si musí sednout a klapat. Nám se to teď dva roky po sobě podařilo, za kluky jsem strašně rád. A celkově za realizační tým, který tráví měsíc bez rodiny, někteří mají malé děti. Obrovsky si jich cením.“
Rozhovor pokračuje pod infografikou...
Mluvíte o týmu, což je pochopitelné. Ale upřímně, co znamená opakovaný úspěch pro vás osobně?
„Žádné zadostiučinění. Jsem zvyklý pracovat pro tým, ve kterém jsem. Atmosféra v národním týmu je teď fantastická. Můžu pracovat s Radimem Rulíkem nebo Davidem Čermákem, na svazu se poskládala silná skupina trenérů. Není to o mně. Jsem šťastný za hráče, kterým můžeme pomoct do kariér. Odevzdám jim jen svou práci. Pak se můžu každý večer podívat do zrcadla s tím, že jsem udělal všechno možné, aby byli lepší. A aby byl český hokej úspěšný.“
Daří se vám to.
„Neovlivníte štěstí, špatné odrazy. Přijdou i porážky. Ale myslím, že budu stejný po bronzu, jako kdybychom prohráli. Mám nějaké životní nastavení, které mi vštípili rodiče, a taky svou cestu. Držím se jí. Měl jsem štěstí, že se nám podařilo vybrat tyto hráče a byl jsem obklopený takovým realizačním týmem.“
Čeho si na mančaftu ceníte nejvíc?
„Od začátku jsem říkal, že mužstvo bylo ještě víc soudržné než loni. Jak se prezentovalo v kabině před zápasy, jak si jeden druhému přáli. To bylo fantastické. Uhráli sakra těžké zápasy. Vím, že se to snižuje a když se vyhraje, tak se v Česku říká, že Kanada byla nejslabší... Ale my jsme jí museli porazit před 18 tisíci diváky. Kdyby to bylo naopak, tak se asi mluví jinak.“
Navíc jste sílu prokázali i proti dalším soupeřům.
„Amerika byla skvělá, hráli jsme s ní do stavu 1:2 vyrovnaný zápas. V duelu o bronz jsme proti kvalitnímu švédskému týmu podali obětavý výkon na hranici možností. Hráči za ním jdou, drží pohromadě. Myslím, že od nás mají daný řád. Nebojíme se občas udělat bu, bu, bu a kluci nás berou. Ví, že jsme féroví a děláme všechno pro náš úspěch.“
Jak ho plánujete slavit?
„Těším se, až dojedeme na hotel. (usměje se) Posedíme s hráči, pokecáme, některým popřejeme, ať se jim daří. Rozloučíme se, čeká nás dlouhá cesta domů. Spíš než na oslavy se těším na odpočinek. Zbytek nechám těm mladším.“
Patří Česko zase do špičky? Protože čtyři turnaje v řadě v semifinále a tři s cenným kovem, to přece není náhoda.
„Nechci vykřikovat, že patříme k absolutní špičce. Ale jsme schopní s ní hrát. Teď jsme uhráli dva výborné turnaje. Buďme na ně hrdí a neplivejme si na práci. Hráči podali maximum možného, a jestli je někdo dovednostně lepší, tak ve finále zápasy vyhraje charakter a srdce. Máme stejně šikovné hráče. Možná nejsou tak vysoko draftovaní, ale já jsem na ně obrovsky hrdý.“
Takže úspěchy v zásadě nic neznamenají?
„Ukazují nastolený směr a cestu. Obrovský respekt patří trenérům v klubech, kteří hráče připravují. My se je jen snažíme dát dohromady, aby vše ladilo. Existuje spousta lidí, kteří se nějak podílejí na jejich kariérách. Každý z nich má malou zásluhu na tom, co se nám podařilo.“
Dříve ovšem junioři naháněli medaile marně. Proč se trend změnil, úplně obrátil?
„Myslím, že je to díky zvýšenému sebevědomí. Hráči mají v klubech důležité role. V reprezentaci jsme měli pět hráčů z extraligy, kteří v ní jen nepaběrkují. Pasují do klíčových rolí a práci odvádí velice dobře. Je vidět, že hrají s chlapy. Máme hráče s klíčovými rolemi v juniorce, někdo už hraje na farmě. Kluci mají výborná místa, takže máme z čeho vybírat.“
