Sýkora v roli experta ČT: V televizi prý vypadám jako Bruce Willis

K trénování už ho prý nikdo nedostane. Ani nabídky z KHL 65letého Marka Sýkoru nezlomily v přesvědčení, že hokejová střídačka vyžaduje mladší ročníky. To práci pro televizi přijal, byť dostal varování o časové náročnosti. „Bydlíme sice hned u haly, což je výborné, jinak to ale není vůbec jednoduché, bývám tu od jedenácti do půlnoci,“ vypráví na tribuně arény Čižovka předtím, než se k němu nahrnou další skupinky fanoušků s žádostí o společnou fotku. 

Jaké jsou jinak vaše první dojmy z televizního studia?
„Že Robert (Záruba) je náročný člověk a na můj vkus to jde všechno až moc rychle. Ale to je holt jednadvacáté století. Přál bych si, aby se o některých věcech mluvilo víc, ale lidi z televize přece jen vědí, co diváky zajímá. Celkově to tu je fakt dlouhé, a i když jsou televizáci dobrá společnost, na pivo večer jsem s nimi rychle chodit přestal, musím se vždycky dát trochu do pořádku. Ale doufám, že odsud odjedu s dobrými pocity.“

Co je pro vás v roli experta nejtěžší?
„Rozhodování, co rozebrat, a taky být připravený na jakoukoliv otázku. Ale myslím, že jsem se do toho dostal. Alespoň mi říkají, že to je dobré. Jen nevím, jestli mě jenom nechlácholí…“ (usmívá se)

Musíte přizpůsobovat svůj pohled na hru běžným lidem? Abyste nebyl moc odborný?
„Pro tohle snad mám cit, lidi mým komentářům rozumí. Aspoň doufám. Nesnažím se ze sebe zase dělat super experta. Chci, abych byl přístupný, aby to lidi pochopili. Nebo si třeba řekli: ‚Je to vůl.‘“

Podle reakcí z domova platí která možnost?
„Nóó… (směje se) Rodina mě vesměs drží. Akorát Pavel Setikovský, bývalý hráč z Plzně, mi hned psal, že v televizi vypadám jako Bruce Willis. Ale to je vlastně taky docela dobré…“

10 nejlepší filmů Bruce Willise >>

Obecně je pro vás návrat do Minsku příjemný, že?
„Je. Musím říct, že jsem překvapený, jak si tu na mě pořád vzpomínají. Bělorusové v tomhle nezklamali. Ono když jsem tu trénoval, hráli jsme vážně dobře. Neskromně říkám, že za mě začalo chodit patnáct tisíc diváků, proto jsem se stal známým. I teď mě tu poznávají a jinak přísné kontroly u vstupů se mě netýkají. Sekuriťák se na mě podívá, otočí se na druhého a řekne: ‚Propuskája.‘ Za pár známými a do dobrých restaurací se chystám příští týden ve volný den.“

I my jsme poznali, že stačí zmínit, že jsme z Česka, a lidi hned zmiňují vás.
„To víte, že mě tohle těší, i když to nechci zveličovat. Dost dobře jsem nejdřív nechápal, čím jsem si tu lidi získal. Bojoval jsem třeba s novináři, což tady vůbec není sranda. Na tiskovkách a setkáních je jich tu moře, a protože o politice se tu nepíše otevřeně, do nás šli, aby ukázali, že jsou věci, do kterých se může šťourat. Zpočátku to bylo těžké, nehráli jsme úplně nejlíp, ale myslím, že jsem to zvládl. I doma jsem se vždycky snažil do médií věci vysvětlovat, neodmítám rozhovory.“

Nakonec si vás prý právě pro vaši otevřenost a smysl pro humor zdejší žurnalisté oblíbili.
„Jo, na tohle oni nebyli zvyklí. Já se i srandu snažil dělat cíleně. Když se třeba zeptali, jestli daný hráč nemohl hrát, řekl jsem jim: ‚Je zraněnej. Ale já za války, když jsem měl stejné zranění, normálně jsem bojoval dál.‘ A oni hned počítali, jestli mi je přes osmdesát. Až časem pochopili, že si dělám srandu. Asi jim nakonec moje upřímnost seděla, na nic jsem si tu nehrál. Řekl jsem, když jsme hráli špatně, neutíkal jsem, věci jsem se snažil vysvětlovat, říkat na rovinu. Navíc byla výhoda, že jsem z dřívějška uměl ruštinu.“

Trenér a expert České televize Marek Sýkora a komentátor David Pospíšil • Michal Beránek SPORT

A běžným lidem jste sedl díky výsledkům Dynama?
„Moje první zdejší sezona byla velmi dobrá, v play off jsme vypadli s Jaroslavlí až v sedmém zápase, ale po jednom z vítězství v té sérii mi místní říkali, že takovou slávu tu ve městě nezažili. Ve druhé sezoně se pak stala paradoxní situace, kdy jsme šli na moskevské Dynamo, pozdějšího vítěze. U nich jsme sehráli dva dobré zápasy a místo, abychom pak doma měli podporu patnácti tisíc diváků, dali nás do Babrujsku, provinčního městečka sto čtyřicet kilometrů odsud. Tady totiž bylo mistrovství Evropy v krasobruslení mládeže. V republice, kde prezident hraje třikrát v týdnu hokej a rozhoduje o všem, jsme nehráli ve své hale… Co vám budu povídat. To je k nepochopení.“

Tady se zkrátka o některých věcech nediskutuje, byť postrádají jen náznak logiky, že?
„Přesně. Nemá tu cenu dumat, proč je něco tak a proč to nejde jinak. Je tu režim, jaký je, ale o tom se asi nemá cenu bavit. Já se s prezidentem Lukašenkem nikdy nesetkal. Prý má tendenci se s trenéry cizinci potkávat, ale Češi patří k jeho velkým kritikům, tomu jsem přikládal, že o schůzku neměl zájem. Koncem svého angažmá jsem si už říkal, že ani kdyby chtěl, nebylo by dobré s ním mluvit. Je výhoda, že to takhle dopadlo. Místním bych ze šampionátu přál aspoň čtvrtfinále, aby to s prezidentem, který všechno ovlivňuje, měli snazší. Přijde mi, že by to i mohli zvládnout.“

Musel jste vnitřně bojovat s přijmutím práce v Bělorusku, v zemi s nedobrou pověstí?
„Myslíte, že mám nějakou vizi demokracie? (přemýšlí) Já vůbec netušil, do čeho jdu. Samozřejmě jsem věděl, že se o zemi píše jako o poslední diktatuře v Evropě, že je tu Lukašenko. Já ale nabídku konzultoval s Rusama, s pár manažery, které jsem znal třeba z Magnitogorsku. Ptal jsem se, jestli to nebude průšvih. I proto, že předtím v Jekatěrinburgu mi nedali peníze. Předvedli jsme super sezonu, nádherně jsem si tam zatrénoval, ale bez peněz. O Minsku všichni tvrdili, že tady plat dostanu takový, na jakém se domluvíme. To v mém rozhodování hrálo roli, přiznávám.“

Takže jste bral, že zkrátka jdete někam pracovat a o zbytek se nestaráte.
„Tak. Neřešil jsem to. Neměl jsem výčitky rázu, jaký jsem hajzl, že jsem šel do Běloruska. Názory na politiku musí jít mimo, jdete dělat svou práci. Vím, že je řada lidí, kteří tohle třeba odsuzují, ale s tím se nedá nic dělat.“

Marek Sýkora • Michal Beránek SPORT

Místní lidé působí velmi přátelsky, ale je znát, že mají strach projevit se. Máte stejný dojem?
„Ano. Lidi jsou tu opravdu hodní a přátelští, ale bojí se. Nejsou špatní, to jsem postupem času poznával. Třeba vedle českého velvyslanectví je hospoda, kde občas hraje pěkná muzika. Já se kamarádil s lidmi z ambasády a chodili jsme tam. Místní se dovedli příjemně rozparádit, zpívali a tancovali, z toho jsem byl úplně nadšený.“

To byli i místní z vás. Nejen, že vás tu nepotkal vyhazov, což je rarita, ale ještě jste se před dvěma lety vrátil jako konzultant.
„Je pravda, že se tu přede mnou protočilo snad šest trenérů za tři roky. Já si ale říkal, že jsem v Rusku úspěšný. Česka jsem se bál, v roce 2007 jsem totiž v Plzni skončil naprosto po právu, tam se to vůbec nepovedlo, nefungovalo to, nevím proč. Ale v Rusku jsem byl úspěšný. Kromě začátků v Minsku jsem nikdy nebyl na hraně vyhazovu, pokaždé jsem byl v play off, se všemi mužstvy.“

S trénováním je ve vašem případě definitivní konec?
„Je. Už trénovat nechci. Vždyť jsem starej. Je mi přes pětašedesát a hokej je rychlý, dynamický sport, kde hraje roli rychlost rozhodování. Občas je třeba být agresivní, jindy hodný, a na to všechno dohromady už bych si nevěřil.“

Bělorusům odejde kouč Hanlon, tak aby se neozvali…
(usmívá se) „Pravda, v Rusku jsou schopní můj věk tolerovat. Občas ještě někdo zavolá. Měl jsem nabídku do Vladivostoku, přes agenta se ozval, tuším, Viťaz Podolsk, ale už nechci. I Lada Togliatti, která plánuje znovu začít, se poptávala, ale i když jsem si dal den na rozmyšlení, hned jsem věděl, že řeknu ne. Doma v Česku už o mě zájem není, což je v pořádku. Souhlasím s názorem, že staří trenéři už by se měli zabývat svými vnoučky. Jako já. Na hokej v Plzni ani nechodím, byl jsem jen na dvou zápasech, nevím proč. Starám se o své zdraví a trochu víc pomáhám rodinám svých dětí, s manželkou jsme poslední rok i hodně cestovali.“

Zašel jste aspoň na finále KHL v Praze na Magnitogorsk? Na klub, s nímž jste byl ve finále ruské ligy?
„Jistě. Na tom nádherném šestém zápase jsem s lidmi z klubu seděl v lóži. Ale byl jsem znechucený. Kouřili, chlastali, řvali… Hokej byl ovšem nádherný.“

Marek Sýkora • Michal Beránek SPORT

Životospráva je problém u řady hokejistů z východu, občas se napijí víc, než je zdrávo, že?
„No, co mi třeba po konci sezony řekli čeští hráči? ‚Trenére, to byste se divil, co ti místní dovedou.‘ Ale já mávnul rukou. Nemá smysl s tímhle bojovat. Při začátcích v Magnitce jsem to zkoušel. Hráče jsem vážil a kontroloval na tehdejší dobu vážně dost. Vzal jsem si na to i lidi, snažil jsem se na hokejisty tlačit, ale potom jsem rezignoval. To je boj s větrnými mlýny.“

Ale našli se jistě i tací, kteří se vymykali. Třeba Jevgenij Malkin, je to tak?
„To je pravda, ten si šel za svým. On je takový huhlal, ale cílevědomý kluk. U něj si říkám, že jsem se na jeho vzestupu podepsal. Vytáhl jsem ho už v létě, když jsem ho viděl hrát fotbal a basket. Už tam mě zaujal. Byl ještě jedna velká šlacha, nebyl z něj takový chlap jako teď, ale bylo znát, co v něm je. Místní mi tvrdili, že má času dost, ale já říkal: ‚Hoši, on bude výborný, uvidíte.‘“

A měl jste pravdu.
„To potěší. Stejně tak mě potěšilo, když jsme se potkali při výluce NHL, kdy jsem právě působil jako konzultant u Minsku. Říkal jsem si, že tyhle hvězdy už mají svůj svět, ale on za mnou přišel, objali jsme se. Říkal mi, jak výborně mluvím rusky a spoustu dalších věcí. Stejně tak se hlásil brankář Nabokov. Od hráčů takového kalibru je to opravdu příjemné.“