Je jedním z pěti hráčů, kteří jsou v národním týmu od prvního srazu před šampionátem. Toho, že se dostal až do finální nominace na mistrovství světa, si brankář Roman Will mimořádně považuje. Že by se po náročném ročníku omluvil? Ani nápad. „Víte, pro mě je nároďák nejvíc. Nejde o město, o vaše jméno. Hrajete za celý hokejový národ tam doma. Reprezentujete celé Česko, jeho historii, vlajku. Takhle to vidím,“ říká.

Jak jste zvládl dvoudenní samotku na pokoji?
„Úplně v pohodě. Všichni jsme věděli, že nás čeká. Nebyl to žádný šok, mohli jsme se připravit. Navíc to byly pořád jen dva dny, takže nic strašného. Věděli jsme přesné časy, kdy nám donesou jídlo. V tašce ho postavili za dveře, zaklepali a my si ho vzali. Kondiční kouč Dominik Kodras vymyslel pro každého cvičební plán. Já se snažil volný čas trávit tím, že jsem volal domů manželce a dceři, četl si knížky, dělal oční cvičení a hodně jsem přemýšlel. Mám rád čas pro sebe, na chvíli mi samota nevadí. Mám čas utřídit si myšlenky.“

O čem přemýšlíte? Máte v hlavě jen hokej, nebo řešíte i nějaké osobní věci?
„Osobní život mám úžasný, tam je všechno v pohodě. Od rodičů, ale hlavně manželky mám největší podporu. Mám štěstí, že nad tímhle přemýšlet nemusím. Řeším hokej, nastavení mysli.“

Děláte to vědomě, nebo vám hokej skáče do hlavy automaticky? Dost hráčů o něm nechce mimo zimák ani slyšet a nemyslí na něj.
„Neřeším zápasy, že bych se stresoval tím, že se už za pár dnů začíná. To vůbec. Do bloku si hodně zapisuju vlastní myšlenky, co mě napadá, co bych mohl změnit, vylepšit, nebo s čím budu chtít jít do jednotlivých zápasů. Z toho si dělám poznámky. Když je program normální, tolik času na přemýšlení a věnování se vlastní hlavě není. Snažil jsem se toho času na pokoji využít. Odložit mobil, číst si a třeba jen pozorovat myšlenky. Nechci ale, ať to vyzní, že jsem tu dva dny meditoval a vznášel u stropu. (úsměv) Spíše jsem jen nechtěl prosedět dva dny na sociálních sítích.“

S fyzickým cvičením nebyl problém? Pokoje prý nemáte úplně velké.
„To je pravda, jsou malinké. Dominik to ale věděl, vymyslel nám cvičení s vlastním tělem, s vlastní vahou. Bylo zaměřené na menší partie, na které už pak v běhu turnaje nebude čas. Je skvělé, jak se nám všem věnuje. Nikoho k ničemu nenutí. Právě díky tomu jsou všichni zvídaví, ptají se a chtějí to dělat. Nikdo nemusel povinně cvičit před kamerou, aby ho kontroloval. Nejsme děti, každý ví, co potřebuje.“

Takže vám nenaplánoval denně tříkilometrový výběh na trase okno-postel-koupelna.
(smích) „Naštěstí ne, to by bylo docela nepříjemné. Je v tom rozumný. Ptá se nás, zajímá ho, co si o každém cvičení myslíme. Nenutí nás do něčeho, co nám nesedí. Je otevřený, reaguje na naše pocity, což je podle mě pro kondičního kouče hrozně důležité.“

Opravdu jste po extrémní sezoně ani na okamžik neuvažoval, že byste reprezentační pozvánku odmítl? Těžký ročník, dlouhý kemp, testování, izolace, další měsíc bez rodiny…
„Vůbec, ani mě to nenapadlo. V kempu jsem byl od prvního dne, takže už je to nějakých sedm týdnů zpátky. Kdyby mi manželka řekla, že