Nelichotivě mohou nést označení ztracená generace. Nálepku ze sebe ale teď můžou strhnout. V českém týmu není jediný hráč, který by měl doma ve sbírce medaili ze seniorského MS. Zatím. „Když přičichnete k vítězství, dá vám to hrozně moc i do dalších let,“ říká v rozhovoru pro iSport Premium bývalý vynikající útočník a úspěšný reprezentant Václav Prospal.

Může být před klíčovým zápasem důležitý fakt, že drtivá většina českého týmu si ještě tak těžkými duely v kariéře neprošla?
„Určitě může. Tihle kluci bohužel procházejí dobou temna. Od poslední medaile je to devět let, oni přišli na mezinárodní scénu až potom. Ať tam byl kterýkoli trenér, kteříkoli hráči, nikdy se to nepovedlo. Bylo by skvělé, kdyby se jim to teď podařilo. Očekávání byla před šampionátem velká. Byť to v základní skupině dost drhlo, šance je pořád. Není důvod, proč bychom finskou překážku neměli zdolat a o víkendu si to rozdat o medaile.“

Když jste hrál vy na velkých turnajích, vždy jste měl po boku spoustu zkušených pozlacených borců. Vzpomenete si, jak moc to pro vás bylo důležité?
„Na první turnaj v roce 2000 jsem přijel jako zelenáč. Bylo mi pětadvacet, hrál jsem NHL, ale na dospělý nároďák jsem přijel prvně. Dostal jsem se tam se štěstím, protože spoustě hráčů se do Petrohradu nechtělo. Když jsem přijel, vedle mě byli v kabině Robert Reichel, Jirka Dopita, Roman Čechmánek a další. Zkušenost tam byla veliká. Byli tam kluci, kteří si zlatým turnajem prošli už rok předtím. Několik kluků z Nagana. Mít takové mazáky je skvělé. Sledujete je na ledě, mimo něj, jak se chovají. Já ten šampionát odehrál vedle Reichela s Vlasákem, moc mi to dalo.“

V té době už jste měl za sebou skoro 250 zápasů v NHL. Sám už jste byl hodně zkušený.
„Jenže nároďák je úplně něco jiného. Tam nasáváte atmosféru kompletně odlišnou. Pro mě byla tehdy chlapská reprezentace něčím novým. Mohl jsem se přitáhnout k naší nejlepší generaci hokejové historie. V Petrohradu jsme tehdy brali zlato. Musí se ale sejít spousta věcí.