Hokejový fanoušek umí počítat a moc dobře ví, že je to přesně deset let od chvíle, kdy tento muž naposledy přivezl medaili z mistrovství světa. A moc dobře to ví i samotný Petr Nedvěd, protože tehdy na šampionátu ve Stockholmu a Helsinkách hrál důležitou roli. Nyní opět. Už sice na sebe nenavléká reprezentační dres, nýbrž košili a sako, ovšem na tribuně se potí podobně. Jako generální manažer reprezentace „hraje“ v týmu pořád.
Jednoduchá otázka: přivezete z Finska medaili?
„Samozřejmě. Jinak by nemělo smysl tam jezdit. Jiný cíl ani mít nemůžeme. Víme, že se našemu hokeji dlouhodobě nedaří vozit medaili, v podstatě to kopíruje realitu, v níž se nacházíme. Ale pevně věřím, že do Tampere odvezeme výborné mužstvo. Už tak dobrý tým ještě vylepšíme posilami z NHL. Neříkám, že nám to garantuje očekávané výsledky, ale jsem přesvědčený, že nám to kvalitu zvýší. Nic jiného než medailová meta před námi nestojí. Nebudeme se bavit o zlatu, ale minimální cíl bude o medaili si zahrát. Je vážně na čase placku přivézt.“
Shodou okolností jste byl u zisku té poslední. Co vám z turnaje ve Finsku a Švédsku zůstalo v paměti?
„Nejvíc to, jak jsme ve čtvrtfinále v Globenu vyřadili domácí Švédy, kteří tenkrát měli našlápnuto na zlato. V týmu měli čtrnáct patnáct hráčů NHL, nic jiného než titul mistra světa je nezajímal. A my je vyřachli. To je velmi pozitivní vzpomínka. Ta následující byla už horší.
V semifinále jsme prohráli se Slováky. Naivně jsme se domnívali, že máme vyšlapanou cestičku do finále, ale zapomněli jsme, že na té cestě proti nám stojí odhodlaný a houževnatý soupeř. Škaredě se nám to vymstilo. Byli jsme nesmírně zklamaní. Na druhou stranu si pořád cením toho, jak jsme se přes noc zmobilizovali a druhý den v zápase o bronz porazili Finy.“
Mimochodem taky velmi nadupaný mančaft…
„Pravda. Extrémně těžký zápas, ale zvládli jsme ho. Zasloužený bronz, musím říci i po letech. Porazili jsme silné Švédy a Finy u nich doma, akorát to mělo tu slovenskou kaňku. Škoda o to větší, protože ve finále bychom si na Rusáky věřili, měli jsme s nimi tehdy dobrou bilanci, uměli na ně. Tehdejší bronz by měl dnes cenu zlata, tenkrát jsme to samozřejmě všichni viděli jinak. Bronz. Nic víc, nic míň. Ale koho by napadlo, že bude na dlouhou dobu poslední…“
Slováci jsou po letech čekání v dolních patrech na svém vrcholu, po olympijském bronzu si na ně soupeři znovu musí dát majzla…
„Souhlasím. Musím říci, že zkraje únorové olympiády mě ničím moc nenadchli, vůbec bych je netipoval na placku. Ale klobouk dolů před nimi. Nejlepší hokej hráli na konci turnaje, ve správný čas. Hokej takové kvality, kterou od nich nikdo neočekával. Bronz si uhráli naprosto zaslouženě, neměli ani trochu vyšlapanou cestičku, museli porazit silné Švédy o bronz. Slováci se vydali zahraniční cestou v otázce hlavního trenéra a evidentně se jim to začíná vracet.“
Neohromit na začátku, nýbrž na konci turnaje – asi je to i návod pro český tým, ne?
„Přesně o tom to je. Úvodní zápasy musíte odehrát, nějak zvládnout, abyste mohl pokračovat v další fázi. Jde však o to hrát nejlepší hokej na konci šampionátu.“
Český národní tým vsadil na historický počin – najal finského hlavního kouče. Pracoval jste s Milošem Říhou, Filipem Pešánem, nyní s Karim Jalonenem. V čem je největší rozdíl?
„V herním systému. Já říkám, že neexistuje špatný systém, záleží pouze na tom, zda ho ovládáte. Nutné je ušít hráčům systém přesně na míru. Dnešní hokej je hodně bruslivý, vidíme to především v NHL. Já si však nemyslím, že na tento způsob hokeje máme. Na to musíte mít kádr. Mnohem lepší způsob je vytušit možnosti svých hráčů a připravit jim co nejvhodnější systém – který budou dobře ovládat a vůči soupeřům bude účinný.
Až na dvě výjimky na Slovensku, kde nám to celkově nesedlo, jsme to v přípravě zvládali dobře. Nejlíp asi v Ostravě při utkání se Švédy, které jsme porazili 9:3. Tam to byla typická ukázka toho, že z dobrého systému mohou vylézt výborné individuální výkony. Zároveň to bylo dané i tím, že jsme měli k dispozici rozdílové hráče.“
Jak moc si hráči zvykali na takticky něco úplně nového?
„Zvykali si, to je pravda. Tenhle systém nikdo v extralize nehraje, bylo to pro kluky nové. Ale za krátkou dobu si vše osvojili, velmi slušně si s tím poradili. Ukázalo se i to, že v jednoduchosti je síla. Pozitivní je, že oproti dřívějšku soupeřům nevytváříme laciné gólové šance.
Jasně, kvalitní protivník si vždycky vytvoří gólovou příležitost, ale osobně mám velmi dobrý dojem z toho, že soupeři nepomáháme vlastními chybami. To nás dřív dost trápilo a také vytrestávalo. V době, kdy hokejová utkání končí výsledky 2:1 nebo 3:2, je každá chyba hodně vidět.“
Osvojí si Jalonenův hokej i hráči z NHL?
„Pevně tomu věřím. Jsou to všechno vynikající hráči, nevidím v tom problém, byť týmy NHL takový styl nevyznávají. Jde o odstoupenou obranu, s určitými mechanismy po ztrátě kotouče. Samozřejmě že směrem dopředu je vyžadováno, aby hráči byli kreativní a hráli pomocí vlastního instinktu. Ovšem dozadu po ztrátě kotouče je třeba, aby se hráči chovali tvrdě podle daných not.“
Jde o systém, který Jalonen oprášil či modifikoval, anebo – jak už bylo zmíněno – je ušitý na míru českým hráčům?
„S Karim se o tom hodně bavíme. Český hokej uznává, líbí se mu, ale přišlo mu, že jsme v minulosti nabízeli soupeřům příliš mnoho šancí vyloženě zadarmo. Což v dnešním hokeji nejde. Občas s výsledkem ustřelíte, ale v zápasech o všechno rozhoduje jeden, maximálně dva góly. Toho se Kari drží. Má po ruce statistiku, která počítá s tím, kolik si soupeř proti nám může vytvořit střeleckých šancí, abychom pořád měli šanci na vítězství.
Musím říct, že Karimu tyhle výpočty plus minus vycházejí. Co na to všechno hráči? Mají z toho dobrý pocit. Nikdo nemá dojem, že bychom hráli nudný hokej. To vůbec ne. Důležité zároveň je zůstat nohama na zemi.“
K české kabině vždycky patřila dobrá nálada, nehledě na výsledky. Finové jsou jiní, jaký dopad má na život týmu přítomnost Kariho Jalonena? Změnila se atmosféra kolem?
„Nalijme si čistého vína. Finská mentalita je oproti české trochu jiná. Stejný rozdíl je i mezi naší a americkou mentalitou. A o trochu jinou mají i Kanaďané. Nejdůležitější je vzájemný respekt. A ten je na obou stranách. Kari respektuje naši náturu, my tu jeho. A vše, co s ní souvisí. Vše funguje, jak má, nevnímám jediný problém.
V nadsázce řečeno: Ať si každý dělá, co chce do té doby, než to začne mít vliv na tým. Jakmile se přijde na zápas, všichni tomu musí dát sto procent a na maximum plnit své úkoly. Udělat pro mužstvo všechno. V každém týmu máte různorodé povahy. Někdo rád hodně mluví, někdo skoro vůbec. Jak říkám, klíčové je respektovat jeden druhého.“
Znáte už nějaké finské vtipy?
„Tady mám zatím bilanci 0 + 0… (usmívá se) Ale třeba se to změní, až vyhrajeme. Ale víte, mně se s Karim dělá dobře. Jsou dny, kdy od rána do večera jedeme hokej, hokej a hokej. A pak přijde den, kdy práce skončí, kdy si jdeme společně sednout, uvolníme se, vládne příjemná atmosféra. Seděli jsme jednou takhle se Zdeňkem Orctem na večeři, ve dveřích se objevili Kari s Kallem (videokoučem Kaskinenem), půlku večeře strávili s námi. Velmi dobře jsme si popovídali, bylo to fajn.“
Z NHL jste pro šampionát sehnal spoustu zajímavých hráčů. Překvapila vás mile pozitivní odezva?
„Poděkovat musím všem, kteří za nároďák chtějí hrát. Nejen klukům z NHL, ale i těm z Evropy. Já totiž nechci rozdělat tým na skupiny hráčů z Ameriky a odsud z kontinentu. To by bylo špatně. Jasně, NHL je specifická půda, kluci hrají víc zápasů, v KHL je pro řadu hráčů zase šílené cestování. Celkově vzato je velice pozitivní, kolik hráčů projevuje upřímnou touhu hrát v národním dresu. A i pro mě samotného jde o pozitivní zpětnou vazbu.
Kdyby hráči odmítali reprezentovat, nechtěl bych tuhle práci dělat. Nebudu nic skrývat, naplňuje mě to uspokojením. Ale především z toho důvodu, že hráčům reprezentace hodně říká. Nehledě na výsledkově nepříjemné období, které přetrvává. Co si budeme povídat, pro kluky je vždy těžší nastupovat za reprezentaci ve chvíli, kdy se tolik nedaří a kdy je pak namístě i kritika fanoušků či médií. Líbí se mi fakt, že kluci chtějí bojovat, abychom to medailové prokletí konečně prolomili.“
Velká očekávání směřují zejména k Jakubu Vránovi. Střelec Detroitu vzorně reprezentuje, nicméně vždy je s ním spojena jistá kontroverze. Jako bychom mu hůř přicházeli na chuť. Bude mu ušita role na míru, aby dokázal, co umí? Jeho góly budou nutností.
„Souhlasím. Jeho góly budou zapotřebí, Vránič je čistokrevný střelec, zakončovatel, takových mnoho nemáme. Proto je nutností najít mu pozici, v níž se bude cítit komfortně a v níž mu to bude střílet. Na druhé straně, nechceme mít na ledě Kubu Vránu s hokejkou za uchem.
Každý hráč bude muset plnit úkoly náležící do naší herní strategie. Bez výjimky. Jedině pak to bude společně fungovat. To ovšem pro Kubu není nic nového, v NHL je dodržování systému na denním pořádku, je to nutnostt. Jsem si jistý, že se mu připraví role, z níž budeme všichni benefitovat.“
Spoustu let jsme v reprezentaci neviděli Radima Šimka, tvrdě bojujícího o chleba v San Jose. Jak se rodilo jeho angažmá na mistrovství světa?
„Také u Radima to bylo jednoduché. Má zájem, chce reprezentovat. Ano, nějaký pátek jsme ho tu neviděli, ale v mých očích jde o vynikajícího obránce, který v San Jose nedostává tolik prostoru, kolik by si představoval. Taková je ovšem realita. Hodně záleží, v jakém týmu hrajete, jaké má daný celek priority. Radim u Sharks nehraje úplně roli, kterou umí, pořád je to však vynikající hokejista, který to všem ve Finsku ukáže.“
