Pavelec o brankářích a MS: Dosty gól nepustí. Zařízeno! Věděli jsme, že...

V NHL odchytal 398 zápasů, což je po Dominiku Haškovi (735) a Tomáši Vokounovi (700) třetí nejvyšší číslo mezi krajany. Mohl klidně přidat víc, ale hlava už nebyla na větší porci nastavená. „Už asi někdy od dvaceti let jsem věděl, že nechci chytat dlouho,“ přiznává.

Po úspěšných dvacítkách přešel spolu s hlavním koučem Radimem Rulíkem k áčku. A hned z toho byl titul. „Nikdy jsem si nehrál na to, že všechno vím. Nejdůležitější je komunikace,“ odhaluje svůj přístup. Sám odchytal čtyři šampionáty, byl na olympiádě i Světovém poháru. A při předešlém domácím mistrovství v roce 2015 nastoupil ve všech klíčových zápasech.

Vybavuju si první rozhovor poté, co jste skončil s hokejem. Chtěl jste si užívat, trenéřina vás nelákala. Trochu změna, co?
„Tehdy by mi to přišlo asi jako z trochu jiného světa. Ale že bych se zase válel už jenom celý život na pláži? (smích) Věděl jsem, že něco takového může jednou nastat.“

Jenom jste čekal, až dostanete chuť?
„U hokeje jsem strávil celý život. Co jiného bych dělal? Asi tři roky jsem to vydržel, vyčistil jsem si hlavu, relaxoval jsem. Ale každý potřebuje něco dělat. Do byznysu jsem jít nechtěl, že bych se pustil do nějakého supernápadu. Každý by měl dělat to, čemu rozumí. Odstrašujících případů, kdy se sportovci spálili, je kolem mě hrozně moc. A měl jsem jednu výhodu.“

Jakou?
„Od začátku jsem věděl, že nechci hrát dlouho. Nevěděl jsem, jestli skončím ve 31 nebo 32 letech, ale když to řeknu s nadsázkou, do třicítky jsem to nějak chtěl doklepat. Potom jsem už chtěl přejít na druhou stranu, takže jsem svoje myšlenky k tomu směřoval už dřív. Byl jsem nachystaný.“

Kdy ve vás uzrálo, že chcete skončit tak brzo?
„Mám dojem, že to bylo už kolem dvaceti let. Když jsem byl po juniorce na farmě. Mohlo se stát cokoliv, ale pořád jsem pracoval s variantou, že to bude relativně brzo. Navíc nikdy nevíte, jak vydrží zdraví. Když to řeknu nadneseně, nechtěl jsem nechat do sebe do čtyřiceti let střílet puky. Jsem hlavně rád, že jsem skončil sám od sebe, nebyl jsem k tomu přinucený. V tom případě je přechod do civilního života jednodušší. Než když na to máte fyzicky, chuť je, ale zranění vám to nedovolí. Toho jsem se vyvaroval. Protože úplně nevím, jak bych to přijal.“

Váš velký kamarád Jakub Voráček v rozhovoru pro Sport Magazín přiznal, že v kariéře hrál na osmdesát procent. Těch zbylých dvacet měl na to, aby se životem bavil. Vnímal jste to podobně?
„Stoprocentně ano. Každý to má jinak, ale v tomhle jsme s Vorasem zajedno. Nechci říct, že je těžký se o tom bavit, ale chápejte… Abych byl schopný jít ráno na trénink a všechno to psychicky zvládnul, tak těch dvacet procent, když budu mluvit slovy Vorase, k tomu bylo nezbytně nutných. Hrajeme hokej, jasně, ale skončí trénink a je normální život, ne? Zajít si na večeři, dát si pivo, pobavit se. Tyhle věci ke mně patřily a patřit budou. Měl jsem kolem sebe lidi, kteří byli podobného smýšlení. Takže to bylo jednodušší.“

Nelitujete, že jste do toho nedal sto procent? Neměl byste třeba Stanley Cup?
„To už se nikdy nedozvím. Ale když už se bavíme zrovna o tom Poháru, tak je hrozně moc hráčů, kteří tomu dávali sto procent, ale stejně ho nevyhráli. Někdo to vyloženě vydřel, někomu to spadlo do klína. Je to blbý říct, ale život není vždycky fér. Navíc já jsem k němu nikdy nebyl ani blízko. Pro mě je důležitá jiná věc.“

Jaká?
„Život jsem si žil tak, jak jsem chtěl já. A s tím souvisí i všechna hokejová rozhodnutí. Bavil jsem se s různými lidmi, ale pokaždé to bylo z mojí hlavy. Můžu se zodpovídat jenom sám sobě, nemusím z toho obviňovat lidi kolem.“

Jste na sebe pyšný, když vidíte, kam jste to dotáhl?
„To je silný kafe takový slovo. (smích) Nechci mluvit o sobě. Jsem rád, jakým směrem jsme se vydali, a věřím, že ještě není všem dnům konec.“

Takže s trenéřinou ještě nekončíte?
„Jako že bych už takhle brzo šel i do trenérského důchodu? (smích) Co bych dělal? Jo, skončit na vrcholu by bylo krásný, ale o tom život není. K němu patří výhry stejně jako porážky. Mám velkou radost, že se to podařilo, hlavně kvůli fanouškům. Ale koukáme dál. Bude mi teprve 37 let a moc profesí, které bych mohl dělat, není. Jsem rád, že to pokračuje. Emoce, které zažijete v kabině, jinde nejsou. Vším si procházíte jako tým. Je to něco jedinečného.“

Kdy nastal zlom a zjistil jste, že vás práce trenéra gólmanů bude bavit?
„Šlo to postupně. Nejdřív mě před lety pozval Radek Tóth na kemp do Rokycan. Pak mě shodou okolností potkal Vláďa Evan, který mě v Kladně vedl v juniorce, a nabídl mi, jestli bych mu nepomohl s brankáři v Ústí. Stopnul to pak covid, ale tak nějak to plynulo dál, až jsem se dostal ke dvacítce.“

V tu dobu už jste věděl, že chcete práci dávat maximum?
„Uzrálo to ve mně. Musel jsem vědět, že jsem schopný tomu něco obětovat, aby to dávalo smysl mně, ale i lidem kolem mě. Měl jsem štěstí i v tom, že jsem do toho padnul rovnýma nohama. Byl odložený šampionát dvacítek, který se dohrával v srpnu, takže se to rozjelo rychle. Nebral jsem to jako oběť, ale byl jsem nadšený, hrozně mě to chytlo.“

Takže od hlavního kouče Radima Rulíka bylo správné rozhodnutí, že vsadil na vás.
„Myslím si, že celá naše trenérská parta, nejenom on, ale i Kála (Jiří Kalous) a Židla (Marek Židlický) je alfou a omegou toho, že mě to baví. V sezoně před Prahou se k nám přidal ještě Pleky (Tomáš Plekanec). Dáváme do toho všechno, opravdu to děláme s nadšením a maximálním nasazením. Kdyby se mi třeba někdy nechtělo a myslel jsem si, že to můžu… (přemýšlí) Jak to říct slušně.“

Jen to řekněte naplno.