Byl zjevení, český Bobby Orr, obránce s výjimečně vyvinutým ofenzivním myšlením. Miloš Holaň v sezoně 1992/93 nastřílel v dresu Vítkovic 35 gólů, přidal 33 asistencí. Vyhrál Zlatou hokejku, což se od té doby žádnému jinému obránci nepovedlo.

Odešel do NHL, ale kariéru mu zastavila leukémie. Přežil, to bylo najednou jeho hlavní vítězství. V dnešním hokeji by ho všichni považovali za žádanou hvězdu, tehdy platil spíš za anomálii. „Lumír Kotala a Roman Ryšánek, moji dvorní nahrávači ve Vítkovicích, říkali, že bych je zjebal, kdyby mi puk nedali,“ směje se dnes trenér Pardubic.

Myslíte, že umíme ofenzivní obránce vychovávat? 
„Úplně si nemyslím, že by to bylo až tak o výchově. Teď se o tom hodně mluví, možná se víc v mládeži mění posty, ale když nad tím trochu přemýšlím, já hrál do nějaké šesté třídy výhradně v útoku. Nebyl jsem obránce, který plánovaně rotuje. Mým vzorem byl taťka, centr, já na téhle pozici hrál taky. Jenže trenér Honza Kasper mě dal do obrany. Táta se s ním pak aspoň patnáct let nebavil.“ (usměje se)

Kasper se nenechal rozhodit rozzuřeným Holaněm seniorem?
„Honza byl bývalým světovým obráncem a říkal mi, že si na něj ještě vzpomeneme, protože přijde doba, kdy budou ofenzivní beci nejlépe placenými hráči na světě.“

Starého necháte hrát, u mladého se bojíte

Takhle mluvil před třiceti lety?
„Přísahám, i když to zní neuvěřitelně. Mluvil o tom, že jednou bude takových hráčů nedostatek a bude po nich velká poptávka. Měl asi velkou intuici.“

Pomohly vám útočné základy?
„Neskutečně, navíc já zezadu hru viděl. Honza Kasper mi říkal, že na centra jsem pomalý, takže proto půjdu dozadu. A góly budu dávat stejně, protože to mám v sobě. Když to přehodím do dnešního hokeje a porovnám moji situaci s Markem Trončinským, kterého máme u nás v Pardubicích, je to úplně to samé. Taky není sprinter a taky v mládeži hrál vpředu.