Nebude se dít nic. Bude naprostý klid. Estrády v televizi, jednohubky, skromný přípitek. „Na nějaké jančení už nejsme,“ shodují se oba v rozhovoru pro deník Sport.

O co menší oslava se v jejich rodinách dnes chystá, o to větší plány mají oba v příštím roce. Mistrovství světa ve Švýcarsku. To je cíl mise, na jejímž konci má pro český hokej zacinkat medaile. A byť se povídání s uznávanými kouči točí hlavně kolem zážitků či nepříjemností s alkoholem, hokej nemohl jít stranou.

Jakmile Růžička zaslechl jméno Jaromír Jágr, dostal se do ráže. „To, co zatím předvedli Ovečkin s Crosbym, to jsou proti Jardovi plenky. Děti s mlíkem na bradě! Aby v hokeji dosáhli toho, co Jarda, musí hrát skvěle ještě patnáct let,“ pravil hodně hlasitě při setkání.

Pánové, co ve vás vyvolává poslední den v roce? Chuť slavit, pařit, nebo hodnotit končící rok?
Jandač: „To musíte nejdřív na Vláďu, ten je starší.“ (usmívá se)
Růžička: „Pro mě Silvestr nic moc neznamená, já nikam nechodím. Pro mě je to normální den. Koukám se na televizi, na estrády.“

Není to dost nuda?
R: „Po tom vypjatém roce je to naopak uklidňující.“

Co Silvestr a vy, Pepo?
„Taky moc neslavím. Jako mladší jsem jezdil na hory na chalupu. Ale co máme děti a dělám hokej, není čas něco většího podnikat. Máme puštěnou televizi spíš jako kulisu, moc na ni nečumíme. Do toho se různě popíjí…“
R: „A požírá, viď?“ (směje se)
J: „No samozřejmě. Dřív v Budějovicích k nám chodil na Silvestra Jarda David, prezident klubu. Loni jsem byl poprvé u rodičů mé ženy.“

Vybaví se vám poslední silvestrovský bolehlav?
R: „No, jednou jsme tu životosprávu řádně porušili. Tuším v roce 84. S klukama z Litvínova jsme měli Silvestra v Mostě na hradě. To byl pěknej bolehlávek. Domů jsme šli asi ve tři ráno, nejezdily tramvaje do Litvínova, to bylo fajn… Pěšky jsme jít nemohli, manželka měla lodičky.“ (usmívá se)

Co se tenkrát v osmdesátých letech pilo?
R: „Zrovna tam všechno! Ale v té době frčela hlavně vodka, nic moc jiného nebylo.“

Růžička o Jandačovi

„Když jsem ještě hrál za Slavii, Pepa tady trénoval mladé kluky. Pak šel do Berouna, do Liberce... Tam už jsem ho hodně registroval. Jakmile to začalo vypadat, že dostanu nároďák, Pepu jsem oslovil. S tím, že bych chtěl ještě Ondru Weissmanna do naší trojice. Jemu se ta nabídka líbila. Pak mě zvolili a já už měl zcela jasnou představu. Pepa sleduje hráče, doma, v cizině. Netrénuje klub, a tak má víc času na rodinu. Když mu volám, dělává večeře dětem...“

A v mládí?
R: „Tohle bylo v mládí! (směje se společně s Jandačem) Jinak já jsem byl u rodičů pod pantoflem, hodně mě hlídali. Ani jsem nemíval touhy utíkat ven na akce. Já tomu nikdy moc neholdoval a ani teď si nikde moc nedávám. Stačí mi málo a hned to cítím. Alkohol mi vlastně nechutná. Tak proč bych ho měl do sebe ládovat? Třeba na jaře po titulu mě hlava vůbec nebolela, neměla z čeho.“

Ani pivo nemusíte?
R: „Samotný ne. Ale dám si ho třeba ke kachničce se zelím a knedlíčkem. K mastnýmu jídlu, to jo.“

Vás, Pepo, bolela hlava víckrát ze Silvestra, nebo ne?
J: „Tak mám za sebou jednoho Silvestra, kterého na sebe klidně prásknu. To jsem byl po vejšce, s kamarádama jsme jezdili do Smržovky...“
R: „A s kamarádkama....“ (usmívá se)
J: „Já už tam jezdil se svou paní, Vláďo!“
R: „Dobrá, tak to už můžeš prozradit, co jste vyváděli.“
J. „Bylo to výborný, protože nám vybouchly kamna, takže jsme dřepěli u stolu a nevěděli, co dělat. Přes den jsme šli na túru, ale po návratu byla na chalupě pořád hrozná kláda. Tak jsme si otevřeli flašku. Co dům dal, to jsme dali na stůl. Ale byli jsme docela otrávení, nechtělo se nám do toho. Tak abychom to trochu rozjeli, začali jsme hrát karty. Kdo prohrál hru, musel vypít panáka. Já jsem, pánové, prohrál jedenáctkrát po sobě... Což mě rozhodilo. A protože nesnáším prohry, hrál jsem dál a dál, aby se to obrátilo. Ale vždycky jsem to odnesl já. A byl jsem čím dál tím opilejší. Hrůza!“

Co vás zachránilo z opice?
J: „Druhý den doma jsem to zkoušel vyhnat z těla spánkem, ale to nepomáhalo. Tak jsem poprosil manželku, aby šla odněkud z budky zavolat pohotovost. Nakonec přijeli, píchli mi do zadku injekci a bylo mi líp. Ale do té doby... Fakt špatný. Nikdy na to nezapomenu.“

A od té doby nehrajete karty...
J: „Karty jo, ale ten chlast u toho není.“

Jandač o Růžičkovi

„Vláďa byla vždycky hrozně energickej člověk. A člověk, který má na hokej jasný názor. Udělá rozhodnutí bez váhání a jde si za tím. To se mi na něm nejvíc líbí. Pohledem na hokej se prakticky shodujeme. Ostatně, hra Slavie a Budějovic v minulých sezonách se od sebe moc neodlišovaly. Na střídačce spolu dokážeme vyjít naprosto v pohodě. Vláďa je šéf, ale i já klukům řeknu to, co jim potřebuju říct. Nemám zábrany. Jsem rád, že jsem u toho. Můžu se učit.“

Vláďo, hlídáte si doma svého syna jako vás kdysi rodiče, nebo mu ponecháváte volnost?
„Kluka nehlídám. Věřím mu. On je jako já, alkohol mu moc nejede. Takže nemám žádný starosti s jeho pozdními příchody. Já už stejně spím. Přijdu domů a lehnu. To oni spíš slyší mě. (směje se) Holka si občas dá whisku, když je příležitost. Ale jinak jsou děcka v pohodě. Mladej pije nějaký vody... Má slečnu, občas spí u ní, jindy u nás. Kluk ví, co chce a to je podstatný. Je na něm, jestli bude chtít chodit do normální práce, nebo bude dělat na úrovni to, co ho baví a za co je slušně placenej.“

Vybaví se vám hráč z vašeho okolí, který si užíval nočního života nad míru a zničil s tím kariéru?
R: „Takových hokejistů je plno. Náš život je přece jen trochu volnější. Musím na sebe říct, že jsem v tomhle směru poměrně benevolentní. Poznám na hráči, pokud mi přijde na trénink unavenej. Může se to stát jednou, to beru. Ale rozhodně ne dvakrát nebo třikrát v krátké době po sobě. Takového hráče v kádru nechci a bez milosti ho vyřadím. Když chytili v autě Davida Hrušku, dostal za to od klubu mastnou pokutu. Nějaká pravidla musí být, potřebuju mít hráče připravené na trénink. Na druhou stranu mi je v podstatě jedno, co kluci dělají ve volném čase. To je jejich věc. Rozhodně ale nebudu chodit na tréninku s trubičkou a dávat klukům dýchat.“

Řešil jste, Pepo, také několik excesů?
„Musel jsem. Není těžké to na hráči poznat. Když se na něj při tréninku zaměříte, zjistíte, která bije. Do toho se jiní hráči různě uculují, takže brzy je vše jasné. Jednou jsem kvůli tomu přerušil trénink, ti frajeři se přiznali. Omluvili se. Ale vytočil jsem se a zavolal si k sobě kapitána. Řekl jsem mu, že z toho nebudu dělat humbuk a ty kluky nebudu postihovat. Ten důvod, proč šlo tehdy pár kluků pít, jsem lidsky pochopil. Proto jsem nedělal velké dusno. Jednou se to opravdu stát může, ale nesmí se to opakovat. To pak ti hráči musí z klubu vyletět. Ti borci tenkrát nakoupili do kabiny občerstvení jako omluvu za to, že kvůli nim padl trénink, že přišli nepřipravení na trénink. Za těch šestnáct let trénování se mi to stalo asi třikrát, což není tak hrozný. V Budějovicích dvakrát, v Liberci jednou.“

I hokejisté jsou lidi a mívají svoje osobní problémy. Zkoušíte je s nimi řešit a pomáhat jim, nebo to považujete za jejich soukromou věc a nezajímá vás to?
J: „Podle mě je nutný o hráči vědět co nejvíc, téměř všechno. Abych ho dokázal líp chápat a vnímat. Snažím se vcítit do jeho pocitů, je to součást trenérské práce. Každej máme nějaké problémy, charakterový i jiný. Nezkoumám třeba osobní věci, do kterých mi nic není.“

Což je například?
J: „Jestli...“
R: „Jestli má tři milenky nebo čtyři manželky.“ (směje se)
J: „Třeba tohle jsou jeho osobní záležitosti. Ale pokud má problémy třeba s děckem nebo v rodině, je dobré to vědět a vnímat. Nebo když se rozbijete v autě. Zkrátka běžný životní události.“
R: „Tohle je samozřejmě choulostivý téma, které zasahuje do tréninků, do zápasů. Základem je, aby kluci u nás ve Slavii měli k dispozici perfektní servis, aby se mohli soustředit jenom na hokej. Proto jim neprominu nic. Chápu, že kluci občas musí řešit rodinný záležitosti. Jasně. Beru to. Ale když už vám to zasahuje víckrát do tréninku, třeba když hráč musí třikrát po sobě s děckem k doktorovi, pak už zasáhnu a zeptám se hráče, na co má manželku?! Pak totiž na tréninku nemůžete moc dělat. To dítě má snad taky mámu, ne? Tak holt s ním pojede máma k lékaři, nebo si to přeobjednají na odpoledne. Samozřejmě, pokud má dítě čtyřicítky, stačí zavolat a hráč je omluvenej.“

Stane se ještě v dnešní době, že se hlídá večerka týmu? Třeba v reprezentaci?
R: „Ne. Přeci nebudu běhat za dospělýma chlapama, jestli jsou na pokojích. To je každého věc, jestli jdou spát v deset, o půlnoci, nebo v jednu. Z toho jsem vždycky rostl, když mě hlídali různí trenéři.“ (kroutí hlavou)

Ovšem týmová pravidla máte, ne?
R: „Samozřejmě. A taky doufám, že nám nikdo nechodí do čtyř po barech. Kdyby se to stalo, hned zakročím. Ale já myslím, že jsou kluci rozumní. Všichni vědí, o co nám jde. A jestli si dají na týmové večeři jedno nebo dvě piva, to je mi fuk. Kdybychom pivo zakázali, po večeři se většina sbalí a dá si jich jinde sedm.“
J: „Držet kluky na pokoji je nesmysl. Já sám mívám problémy po zápase usnout. A nedivím se klukům, pokud si ještě někam vyjdou. Zvlášť, když tu máme spoustu kluků ze zahraničí. Rádi si spolu někde sednou a pokecají. Díky tomu se uvolní a ještě tím nevědomky zlepší svůj výkon. Základem je vzájemná důvěra. Pokud by ji kluci zklamali, vědí, že jsou sami proti sobě. Pak asi těžko pojedou na další akci nebo na mistrovství světa.“

Sednete si i vy dva někde spolu?
J: „Růža občas přijede ke mně do hospody, dáme si dobrý jídlo a kecáme o hokeji, jednotlivě o hráčích, připravujeme se na další akce.“
R: „Jo, jo, dáme si doutníček a povídáme si.“

Oba dva jste zvyklí koučovat. Jak, Pepo, zvládáte Vláďovu dominantní roli na střídačce? Nebouří to ve vás občas?
„Mám takové tendence lítat po střídačce a udělovat pokyny. Ale pak si uvědomím, že je to Růžova práce. Ve Finsku na Karjale tam byla situace, kdy se hrálo nahoru dolů, začal jsem tam něco hulákat a Vláďa se na mě jen podíval a povídá: „Hele, v klidu...“
Růžička se smíchem: „Mně to teda nevadí, ale když tam začneme bláznit oba dva, pro hráče to není dobrý. My tam jsme od toho, abychom kluky spíš zklidnili, usměrnili. A ne že to tam vyblázníme ještě víc. To tam pak leze i doktor přes mě. (směje se) Ale aspoň je vidět, jak to prožíváme. Po zápase spolu sedíme ještě tři hodiny, i s Ondrou Weissmannem a rozebíráme to, co bylo a to, co bude. O tom ten hokej je. Já jsem vedenej jako hlavní kouč, ale vnímám to jinak. Jsme tu tři trenéři.“

Pro všechny ostatní jste ale jasným šéfem vy, to přeci nemůžete popřít...
R: „Jasně, já to beru. To už se říkávalo za mého působení pod Slávou Lenerem. Že ten nároďák vedu já. Takže jsem na ty řeči lidí zvyklej. A třeba ve Slavii to tak funguje. To uznávám. Co řekne Růžička, tak to bude. Ale nároďák je trochu něco jiného. Tenkrát to Sláva dělal podle sebe a já bych si nikdy nedovolil rozhodovat něco za něj. Já toho tenkrát neměl moc odtrénováno a byl jsem rád, že mi Sláva tu šanci dal. Pro mě to byla velká škola. Ty dva roky asistování mi pak ohromně pomohly v momentě, kdy jsem narychlo převzal nároďák po Ivanově nehodě. Upřímně říkám, že při Světovém poháru a pak ve Vídni jsem hodně čerpal ze zkušeností, které jsem u Slávy získal.“

Co nejvíc vám pomohlo?
R: „Bylo mi jasné, že mistrovství ve Vídni musíme postavit jinak než rok předtím Prahu. Tam jsme do toho vlítli, hráli bombasticky, přišla Amerika a najednou byl konec. Po jednom zápase! Na Světovém poháru jsem řekl hráčům, že tohle není moje nominace, ale Ivanova. A že s tou sestavou budu zacházet podle svého. A stalo se, že jednou nehrál Milan Hejduk, což bylo tenkrát něco nevídaného. Ale taková byla naše pravidla. Pro všechny stejná. Mě totiž zajímá jedno: aby se z těch dvaadvaceti kluků stal jeden. To když se podaří, máte prakticky vyhráno.“

Míváte občas rozdílné názory na hokej, na stavbu týmu?
J: „Podstatné je, že si umíme do očí říct přesně to, co si myslíme. Já u sebe neměl rád asistenta, kterého jsem se zeptal na názor a on na to: „No a co myslíš ty?“ To je k hovnu, že jo. Čili jsou situace, kdy se Vláďa zeptá, já mu odpovím a on třeba podotkne: „Hm, něco na tom je.“ Ale udělá si to po svém. Což je naprosto v pořádku.“
R: „Povím vám docela přesně, jak to u nás na střídačce chodí. Protože nároďák je jednou tak rychlejší než extraliga, řadu věcí z utkání třeba vůbec nepostihnu. Protože jdu za hráčem něco mu říct a v tom se na ledě něco stane. A mně to unikne. Takže Pepa nebo Ondra mi hned řeknou, o co šlo. A hrozně mi vyhovuje, že máme třeba i na systémové věci v zápase velmi podobné názory. Například na oslabení a další věci.“

Jaké prostředí v národním mužstvu vytváříte? Velký tlak na výsledky, nebo opačně?
R: „Rozhodně nám jde o uvolněnou atmosféru. Vnášet do týmu pohodu. A kdo jiný ji tam má vnést než my. Proto třeba vyžaduju tykání. Od všech svých hráčů. Nechci mít pod sebou část kluků, co mi budou tykata jiní vykat. Abych si tam nepřipadal jako nějakej strejda. Takhle to chceme.“

Dokážou vám tykat i hráči o čtvrt století mladší?
R: „Jasně že to některým připadá divný. Ale my chceme mít stejná pravidla pro všechny. Bez rozdílu. Žádná privilegia starším hráčům. Ne. Jsme jednotní, jedna parta. A taky já si líp připadám.“
J: „Budujeme důvěrnější vztah, abychom se o sebe mohli víc opřít. Nejde o to, že se chceme víc pobavit. Je to vstřícné gesto vůči týmu. Rádi bychom dosáhli toho, aby kluci jezdili na nároďák rádi. Aby viděli, že to funguje, že to klape a byli ochotni dávat reprezentaci absolutně všechno. Aby neřešili, jestli mají padat do střel, protože by jim soupeř mohl trefit kotník a oni by pak nemohli hrát ligu.“
R: Mně se strašně líbilo, co v létě řekl Jarda Jágr. Přijel domů a řekl, že chce hrát za nároďák. On, taková světová hvězda. A pověděl to sám od sebe. Tak to klobouk dolů, vážení.“

Což jste asi nečekal. Přemlouval byste Jágra?
R: „Byl jsem připravenej oslovit ho. Po té tiskovce jsem mu jen zavolal, dali jsme si schůzku a řekli si, co a jak.“

Jágr bude rád, pokud na šampionát do Švýcarska pojede jako jeden z mnoha hráčů, žádná ústřední hvězda. Na něm bude hra pokaždé stát, ne? Ale půjde to vůbec zařídit?
R: „On si každý myslí, že Jarda nastoupí a v každém zápase dá dva góly. O to nám nejde. My považujeme za důležité vyhrát třeba jen 1:0 a je jedno, kdo ho dá. On si ten svůj nejdůležitější moment stejně přichystá. Já se musím spolehnout na všechny hráče, nejenom na jednoho nebo na dva.“
J: „Jarda ví, že kolem něj je vždycky velkej mediální humbuk. Kam se hne, motá se to kolem něj. On si už zvykl na to, že ne reprezentace, ale Jágr a spol. buď vyhráli, nebo prohráli. Půjde o to, jestli mu budou chtít média trochu ulehčit roli, nebo ne. Nemá to vůbec jednoduchý.“
R: „Už jen tím, že Jarda Jágr pojede na mistrovství světa, tak váha a sledovanost turnaje pořádně stoupne. Kvůli němu se budou dívat i v Africe. Jarda je pořád pojem. To, co zatím předvedli Ovečkin s Crosbym, to jsou proti Jardovi plenky. Děti s mlíkem na bradě! Aby v hokeji dosáhli toho, co Jarda, musí hrát skvěle ještě patnáct let.“