Jandač: Sparta a finance? Průměr extraligy

Pardubice přebíral po titulu a vyválčil s nimi bronz. Po roce jde zase jinam. Do Prahy, blíž k rodině. A byť se do poslední chvíle rozhodoval, zda dodržet slovo, které dal Spartě, anebo se sbalit a vzít Jaroslavl, v jednom má jasno: „Děkuju moc Vláďovi Vůjtkovi, že se o mně v Jaroslavli zmínil jako o svém vhodném nástupci,“ cení si.

Teď už dýcháte pro Spartu. Ta vás oslovila už v průběhu sezony s nabídkou angažmá. Deník Sport o tom informoval. Mělo zveřejnění informace dopad na vaši práci v Pardubicích?
„To si nemyslím. Vše bylo maximálně průhledné. Sparta mě oslovila v minulosti víckrát, nakonec i v této sezoně. Já jsem o tom ihned informoval vedení pardubického klubu, aby vše bylo fér. S tím, že rozhodnutí stejně udělám až po sezoně, kdy mi končila smlouva. A taky se tak stalo. Já mám ale svůj názor na to, jak to tady v Čechách chodí.“

Povídejte…
„Přijde mi zbytečné, jak se všechno úzkostlivě tají a nesmí se veřejně mluvit o tom, kdo kam půjde a nepůjde. Zůstalo to stejné jako za komunistů. Tehdy všichni o něčem věděli, potají o tom mluvili, ale nahlas ani slovo. Přitom migrace hráčů a trenérů ve sportu je naprosto normální.“

Souhlasím. Abyste získal vyhlédnuté hráče či trenéry, nemůžete čekat, až jim skončí smlouva. To byste pak mohl hrát hokej leda s rolbaři a úklidovou četou.
„Přesně tak. Každý manažer tvoří kádr na příští sezonu už v té stávající. Někomu končí smlouva, musíte vědět v předstihu jeho plány, záměry, zjišťovat to samé u konkurence. To samé platí pro trenérský trh. Ale tady se o tom nesmí mluvit a povídají se řeči typu: ´Tak a Jandač je domluvený se Spartou a teď se na Pardubice vysere. Takové uvažování je přeci scestné. Jsem v Pardubicích, tak pro ně udělám maximum. Jde mi o všechno! Tím mančaftem žiju, usínám s ním, probouzím se s ním a takhle to budu dělat vždycky. To samé většina hráčů. Třeba Rado Somík. Až teď vyšlo najevo, že semifinále hrál s vykloubeným ramenem. Nikomu nic neřekl, nestěžoval si, přitom hrál s natrženým kloubním pouzdrem… Jestliže si někdo myslí, že se tady čeká na 30. dubna, kdy končí kontrakty a pak na hráče udeří hejno manažerů, zda by nešel hrát k nim, tak je na velkém omylu. A nehledě na to, že jsem Spartu rozsekl skutečně až po sezoně.“

Na západě tohle neřeší. Třeba v Davosu během zimy oznámili, že Jaroslav Bednář po sezoně odchází do Lugana. A nemám dojem, že by se Bednář v play off šetřil…
„Vidíte to. O tom to je. Hráli o titul a určitě se tam jen tak neklouzal. Možná, že i v Pardubicích pár hráčů vědělo dopředu, že po sezoně odejde. Stejně do toho šlapali naplno. Takže znovu říkám, ten článek ve Sportu o mně a Spartě mě nijak neovlivnil, stejně jsem věděl, že verdikt padne až po sezoně. A nakonec nechybělo moc a mohl jsem skončit v Rusku.“

Možnost angažmá v Jaroslavli se vyrojila před týdnem. Nakolik to bylo vážné?
„Ve chvíli, kdy jsem se na Spartě předběžně dohodl, že ji beru, tak asi za dva dny mi volal Vláďa Vůjtek (agent), že mi zavolá jeho táta. S tím, že končí v Jaroslavli a že mi k tomu něco řekne. Tak mi volal a pověděl o tom, že mě doporučil Lokomotivu a že je vedení klubu připravené přiletět jednat o smlouvě. Zajímalo mě to, nepopírám. Jaroslavl je velkoklub, po všech stránkách profesionální klub. Načež jsem se sešel s kompletním vedením Sparty, otevřeně jsem jim řekl o nabídce Rusů, která mi dost vrtá hlavou, ať si k tomu řeknou svoje. Oni věděli, že kdybych se sbalil a vzal Jaroslavl, nemohli nic dělat, protože jsem Spartě nic nepodepsal. Jenže já ji dal slovo, nechtěl jsem se zachovat nefér. Na tom si zakládám. A Sparta mi odpověděla tak, že by byla ráda, kdybych tam minimálně následující sezonu vydržel. Tak jsme se dohodli.“



Sparta předvedla rázný úklid v kabině, skončilo devět hráčů. Je to už i vaše práce?
„Dohodli jsme se, že to přestavíme. Ale ono je to všechno logické. Některým hráčům se nepovedla sezona, a tak jim nebyla nabídnuta nová smlouva, jiní projevili zájem sami odejít. Tak to chodí. To neznamená, že odcházející hokejisté jsou špatní hokejisté. Vůbec ne. Změní prostředí, povede se jim začátek sezony a pojedou na vlně. Do toho přichází i ekonomika. Sparta dnes není klub, která udává tón ve financích, naopak, je na průměru extraligy.“

Sparta už delší dobu lanaří Jana Marka, i vy jste s ním v častém kontaktu. Věříte si, že ho získáte?
„S Honzou se znám dlouho, jsme spolu v pohodě. Jsem si jistý, že by Spartě hodně pomohl, obstarával by produktivitu, je v nejlepších letech. Právě proto však má i po finanční stránce úplně jiné alternativy v KHL. Na druhou stranu, narodí se mu dítě, uvažuje o tom, že si na rok odskočí domů, aby byl s rodinou. A sám by rád Spartě pomohl dostat se zpátky nahoru. Takže čekáme, jak se rozhodne. Jak říkám, peníze v Rusku jsou úplně někde jinde.“

Dilema měl i Vladimír Růžička, jenž uvažoval o odchodu do Omsku. Bavili jste se spolu o tom, žádal vás i o radu?
„Klábosili jsme, probírali možnosti. Já si s Vládi utahoval už loni, kdy koketoval s Petrohradem. Mluvil jsem na něj rusky. Třeba ´Zdrávstvuj, Volodin, kak dělá?´ V nároďáku jsem mu občas napsal na tabuli něco azbukou. To mi pak nadával, byl hrozně vytočenej (směje se). Teď jsem s ním řešil to, že by bylo dobrý, aby ve Slavii měl někoho, kdo by na jeho práci mohl navázat. Protože pro žádný klub na světě není dobré, aby všechno stálo na jednom člověku. To platí i pro byznys, každý šéf firmy musí plánovat budoucnost tak, aby byl nahraditelný. Což ve Slavii není.“

A chápete jeho rozhodnutí?
„Je to jeho věc, ale já tam vidím dva důvody odřeknutí. Jednak kvůli Slavii a jednak se na Rusko necítí připravený. Což lze svým způsobem chápat. Ale já bych na jeho místě do Ruska šel. Lákalo by mě vyzkoušet si to. Pokud se mi ta možnost někdy naskytne, rád bych ji využil.“

Před dvěma týdny jste potvrdil Spartu, ale ještě se vrátím k Pardubicím. Nedávno jste prohlásil, že  občas doma hrály tužku. Přišel jste na důvody?
„Byly zápasy, které jsme odehráli opravdu špatně a nedalo se na ně dívat. To se může stát, ale nesmí se to stávat. Hrozně mě to mrzelo. Jindy jsme hráli slušně, vytvářeli si velký tlak, zamkli soupeře do obrany, jenže neschopnost vstřelit gól se přelila do křeče a hosté nám sázeli góly z protiútoků. Postupem času se stupňovala nervozita, protože kluci víc a víc chtěli fanouškům dokázat, že umí hrát pořádný hokej. Občas se do toho přidal pískot náročného pardubického publika, zkrátka jedno s druhým. Hráči taky vlekli na zádech titul… Do tabulky nám pak chyběly i druhé body, prohrávali jsme nájezdy i prodloužení – ze třinácti nastavených utkání jsme vyhráli jen třikrát. To nás stálo druhé, třetí místo v základní části.“

Správně zmiňujete, že pardubické obecenstvo je náročné – vyžaduje kombinační hokej, porci gólů. Štval vás pískot z tribun, který se ozýval kolikrát už v první třetině?
„Zase jsem to tolik nevnímal, byl jsem zabraný hrou. Hokejoví pamětníci z Pardubic mi ale říkali, že to není nic nového. Já se lidem na jednu stranu nedivím, zaplatí si, chtějí vidět vítězný tým. To je normální věc.“

Ovšem někdy v desátém kole už se nesměle ozývalo: Jandač ven! Zaregistroval jste to?
„Až když se mě na to zeptal jeden novinář. Nevnímal jsem to a kdybych si to měl připouštět, nemohl bych tuhle práci dělat. Snažil jsem se odvést tu nejlepší práci. Celou dobu jsme se pohybovali do pátého místa, bez větších výkyvů, museli jsme se vypořádat se ztrátou Pivka, Cetkovského. Hráli jsme hodně mladé kluky, kteří tu šanci využili, což mě osobně hodně těší. Nakonec z toho byl bronz, což není zase tak špatné.“