Nedvěd v slzách: Hokej pro mě byl vším, těžko najdu něco tak krásného
Stál v předklonu na kraji řady svých spoluhráčů a brečel. Ano, brečel. Petr Nedvěd, člověk, který jako by měl všechno na háku, byl tentokrát naměkko. V hlavě mu zvonil neodbytný alarm, závěrečná siréna jeho kariéry. Vítkovičtí vystřihli z předkola jeho Liberec poměrem 3:0 a kapitán Bílých Tygrů – jak dopředu vyhlásil – ve 42 letech ukončil kariéru. „Tohle je konec,“ potvrdil.
I hodinu po zápase měl skelné oči, co chvíli se mu do nich draly slzy. Petr Nedvěd si naplno uvědomoval, že definitivně končí báječná etapa jeho života. „Ale nedá se to pořád valit před sebou, hrát donekonečna. I když hokej pro mě byl vším, těžko teď najdu něco tak krásného,“ tahal těžce slova. „To víte, že by si každý přál končit podle hollywoodského scénáře, všechno vyhrát a rozloučit se s kariérou jinak, ale tyhle věci se nedají naplánovat. A říkat si, že příští rok to bude jiné? Třeba jo, a třeba taky ne…“
Na začátku třetí třetiny ještě mohl vyrovnat na 3:3, v brankovišti mu scházel zlomek vteřiny, aby byl u volného puku dřív než lapačka vítkovického Filipa Šindeláře. Ale sotva hosté začali sypat další rány do libereckých nadějí, myšlenky domácího kapitána začaly utíkat jinam. Před očima mu proběhla celá kariéra. A že to byla jízda…
Od emigrace z komunistického Československa do Kanady přes olympijské stříbro v dresu s javorovým listem a krásné roky v NHL až po návrat do reprezentace… „Na konci zápasu už mi naskakovaly jen myšlenky, v nichž nebylo co dál řešit. Nedá se nic dělat,“ pokrčil rameny Nedvěd a měl co dělat, aby zaháněl slzy. „Děkuju Liberci, spoluhráčům, celému týmu, organizaci i divákům, za krásná léta. Naprosto jsem si to tu užil, byl to pro mě dlouhodobě můj domov. Ale už není šance, abych se vrátil.“
V Liberci strávil šest posledních sezon, obdivuhodně tu zrestartoval svou končící kariéru. Na stará kolena tu vyhrál bodování extraligy, stal se jejím nejlepším hráčem. Ale teď všechno přebil zápas, který ze vzpomínek jen tak nevymaže. Zápas, který končil v pro sebe tak netypických slzách. „Tohle jsou jedinečné situace a pocity, na které budeš myslet do konce života. Nechci to úplně srovnávat, ale naprosto jinak než kdy jindy, jsem se cítil třeba, když jsem emigroval. To bylo něco, co jsem nikdy předtím ani potom nevnímal. Teď je to podobné,“ připomněl nejstarší autor gólu v českém národním týmu.
Za aplausu tribun, když zahnal největší nával smutku, vzal hokejku a dres a hodil je divákům. „Říkal jsem si, že lidi asi nebudou chtít ty smradlavý rukavice. Tohle bylo lepší,“ vytasil i tentokrát Nedvěd jeden ze svých tradičních fórů.
Když ale mluvil o okolnostech svého konce, zvážněl. Zmínil i neurčité starosti, které ho v posledních dnech odváděly od maximálního soustřední. „Na konci tu byly už i věci, které mě docela demotivovaly, po psychické stránce to pro mě poslední dobou bylo namáhavé. Možná vás překvapím, ale jsem docela rád, že je konec. Samozřejmě bych strašně rád dál hrál, ale zároveň je tohle i malinko úleva,“ tvrdil Nedvěd s tím, že nešlo o neshody s trenérem.
Co bude dělat dál? Prý už má rozjeté jiné aktivity. „Přeskočím z jedné lodě na druhou, těším se i na tuhle část svého života. Ale na sto procent vím, že mě to nebude naplňovat jako hokej,“ řekl.
A hodlá se angažovat jako spolumajitel Bílých Tygrů? „To je velký otazník,“ uzavřel Petr Nedvěd.
Bývalý hokejista.
