Jako druhý v české historii vybojoval v jednom klubu titul jako hráč i trenér. Václav Varaďa (43) zvedal v roce 2011 mistrovský pohár nad hlavu v třineckém dresu, teď už s Oceláři slavil v saku jako kouč. „První titul mě stál hromadu fyzických sil, ten druhý hlavně psychických. V play off jsem zestárnul o několik let,“ popisuje hokejový buldok. Díky titulu a druhému místu v základní části se dočkal i ocenění Trenér sezony.
Před rokem stříbro, letos zlato. Václav Varaďa rozjel kariéru v roli hlavního trenéra raketově. V rozhovoru pro iSport Premium vypráví mimo jiné o tom, čím ho inspirovali bouřliváci John Tortorella nebo Arno Del Curto, proč před klíčovým duelem o zlato volal Jaromíra Nohavicu a jak prožívá debaty o předčasném ukončení svého kontraktu u reprezentace do 20 let, kterou čeká mistrovství světa v Ostravě a Třinci.
Před finále jste říkal, že na pohádky nevěříte. Teď máte své první trenérské zlato, jste vyhlášený koučem sezony. Už na pohádky věříte?
(pousměje se) „Teď s odstupem času už asi ano. Ale my před sezonou měli jediný cíl – celé to vyhrát. Udělali jsme velmi tvrdou letní přípravu a věřili jsme, že se to celé ve finále osvědčí. Nekřičeli jsme to do světa a do novin, ale všichni jsme si za tím šli.“
Jak vám bylo, když jste na začátku sezony dostávali nakládačky v Lize mistrů a po šesti extraligových kolech jste byli s jedinou výhrou předposlední?
„Pořád jsem týmu věřil. Věděl jsem, že síla v něm je. Měli jsme zraněné kluky, kteří nám hodně scházeli. To se na startu podepsalo.“
Když se podržím pohádkové linky – s Jiřím Kalousem jste po stříbrné sezoně 2014/15 byli po bídném rozjezdu v Třinci odvolaní. Napadlo by vás v listopadu 2015, že do necelých čtyř let budete mít se stejným klubem jako hlavní trenér stříbro a zlato?
(pokrčí rameny) „Zřejmě to tak mělo být. Pro mě to tehdy končilo na kyselé notě, ale přesunul jsem se k třinecké juniorce, kde se sešel skvělý tým a já dostal příležitost ho koučovat. To mi do startu zase pomohlo. Dodělával jsem si trenérskou A licenci, návaznost byla v podstatě skvělá. Oddychl jsem si a srovnal myšlenky, kam bych se rád ubíral dál. Taky jsem potřeboval být doma. Po pauze to pro mě bylo skvělé, jít zpět do této pozice, kterou jsem si vždycky přál. Skvělý start.“
Pomohlo vám, že jste po odvolání hned naskočil k juniorce a neměl prostor se zaobírat tím, jestli v trenéřině jdete správným směrem?
„Věřil jsem, že mám klukům co dát. Ať už na juniorské nebo seniorské úrovni. Šel jsem si za tím. Věděl jsem, že není stejné trénovat mladší hráče a dospělé, ale já jsem přizpůsobivý. Snažím se vždycky najít cestu, která vede k úspěchu.“
Ani na chvíli vás nenapadlo, jestli je trenérská cesta pro vás správná?
„Ne. Říkal jsem si, že kdyby mě to přestalo bavit nebo bych se v trénování nějak neshlédl, tak co? Prostě přestanu a budu dělat něco jiného. Třeba víc cestovat, víc být doma. A pak se k hokeji třeba někdy vrátím.“
Jako hráč jste byl na změny angažmá zvyklý, je to u trenéra jiné? Když vám klub oznámí – končíte, děkujeme, budeme hledat někoho jiného?
„K minulosti už bych se opravdu nechtěl moc vracet, samozřejmě to pro mě bylo zklamání. Nebyl jsem zvyklý na to, aby mi někdo řekl, že o mé služby nestojí. Ale nezapškl jsem vůči organizaci, která mi hrozně pomohla. Ve které jsem se cítil dobře jako hráč i trenér. Věřil jsem, že se jednou vrátím. Ve správný čas. To přišlo před dvěma lety a myslím, že důvěra je vzájemná.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
