Do umění je zapálený stejně, jako býval do hokeje. Vladimír Sičák platil dlouhé roky za elitního a rychlého obránce, byl ideálním bekem do přesilovky, po němž lačnila půlka Evropy. Válel ve Finsku, zkusil Švédsko, vyhrál titul s Pardubicemi, oblékal dres Sparty. Dnes nosí sako a spíš než na zimáku ho potkáte v galeriích. Ve správném slova smyslu je blázen do umění. „Strašně mě to baví,“ netají 39letý budějovický rodák, jemuž uteklo zlato z MS 2010 jen kvůli porodu manželky.
S extraligou se rozloučil loni v Karlových Varech, a než spadla koronavirová závora, strkal krajskou ligu za budějovický David Servis. Hokej nepřestal sledovat, ale když se naplno položíte do umění… „Baví mě ten mix krásy spojený s možností investice. Krásný koníček a zaměstnání v jednom,“ líčí v prostředí Galerie 1 u svého kamaráda Miroslava Houšky.
V hokejové sbírce máte pět ligových bronzů, čekal bych, že budete specialistou na práci s ním. Nebo máte bronzu po krk?
„A víte, že bronz dělám taky? Mám například sochu Olbrama Zoubka. Docela dobře se prodává.“
Jak jste se vůbec k umění a obrazům dostal?
„Kdysi jsem prodával obrazy po babičce, většinou šlo o kopie kusů z Národní galerie, tenkrát to jelo ve velkém, prodávaly se lidem na vesnicích. Ale vnuknulo mi to myšlenku využít peněz vydělaných hokejem a investovat do koupě zajímavých děl. Asi před dvanácti roky jsem koupil první obraz. Našel jsem v tom zálibu, pokračoval v tom čím dál víc a baví mě to doteď.“
Sběratelé umění jsou většinou dvojího druhu. Buď jsou pohlcení vášní pro umění, jiní v tom vidí zhodnocení investice. Patříte spíš do druhé kategorie?
„Možná jsem někde mezi tím. Všechny obrazy, které si pořizuju, se mi nesmírně líbí. Ale nezastírám, že artefakt musí mít pro mě i zajímavou cenu, abych si ho pořídil. Všechny obrazy jsou v podstatě investiční. Mojí motivací je koupit obraz za dobrý peníz, mít ho u sebe a časem se ziskem prodat.“
Jakou cestu jste v byznysu za těch dvanáct let ušel?
„Za ty roky neustále objevujete nové možnosti. Nové autory, zajímavější, s velkým potenciálem. Což platí i pro jejich díla. V průběhu let postupně měníte i vkus a názor na to, co sbíráte. Dokonce jsou kolegové, kteří se unaví sbírkou krajinek a pustí se horlivě do moderního umění.“
Co vy?
„Jsem všehochuť. Musí se mi to líbit, to je základ. Ať jde o krajinu, či o pop art. Všem eventuálním kupcům říkám, že každý obraz je investice, klíčové však je, abyste v něm našli zalíbení a mohli si ho pověsit doma na stěnu. To je naprosto zásadní. Nedoporučuju kupovat deset obrazů s tím, že pět si jich pověsím a zbytek uložím do skříně.“
Je vaším cílem vzhledem k co nejlepšímu investování najít neznámého autora s maximální možností progresu? S tím, že od něj nakoupíte díla a počkáte si, až cena malíře vzroste?
„Autorů je strašně moc, to si ani neumíte představit. Víc než hokejistů… (usmívá se) Nejde přijít, každému zajímavému dát 200 tisíc, koupit jeho tvorbu a počkat si na ideální čas zhodnocení. To byste za chvíli neměl žádné peníze. Musíte pracovat s rozumem. V reálu to chodí tak, že si vyberu autora, sepíšu s ním smlouvu a přeprodávám jeho díla. Koupit od něj naráz více kusů, třeba deset, to nejde. Samozřejmě, že cena autorů různě roste. Máte umělce, jehož obraz v roce 2016 stál 24 tisíc, o čtyři roky později stejná velikost u něj přijde už na 55 tisíc. Během té doby se autor zlepšuje, je znát větší čistota v malbě a podobně. V menších galeriích najdete fakt dobré práce za skvělou cenu. Klidně ulovíte Jana Načeradského za 50 tisíc, na aukcích se přitom prodává za 120 tisíc.“
Kolik kusů si měsíčně pořídíte a prodáte?
„Mám na stránkách (artforsale.cz) spíš dražší kusy, nemůžu říci, že každý den prodám. Klíč je v tom vyhodnotit sílu poptávky po autorovi. Na to musíte umět přijít, aby se váš byznys hýbal.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
