Koukal o roli v Hradci, číslech i konci: Pořád jsem prdlej, jen starší
V Hradci plní roli, ve které je silný a stále platný. Petr Koukal je pod Vladimírem Růžičkou expert na oslabení. Ofenzivní čísla a sběr bodů po kilech? Teď ne. Má jiný úkol a je v něm dobrý: získávat buly, nedostávat góly, pracovat pro tým. „Nic se ale nezměnilo. Pořád chci vyhrávat a být něčím užitečný,“ říká osmatřicetiletý centr. Pamatujete bájnou letku Kolář-Koukal-Průcha? Její centr je jediný, kdo ještě hraje. A rozebírá taky, jak se hokej za dvacet let posunul.
V jedné věci je Petr Koukal pořád stejný. Kmitá nohama, hrabe. Patří k hráčům, proti kterým se hraje hodně těžko. V národním týmu platil za experta na defenzivní hru, teď mu tuhle roli ušili i v Hradci. Jasně, ne vždycky to vyjde na sto procent. Třeba naposledy Mountfield prohrál s Karlovými Vary doma 0:4. Před čtvrtečním výjezdem do Pardubic to byla facka.
Usíná se teď po takových nakládačkách jinak, než byste porážku vstřebával třeba před patnácti roky?
„Ne, u mě je to pořád stejný. Každá porážka mě vždycky štvala, což se s věkem nemění. Ale taky se snažím odjakživa na tyhle blbý věci moc dlouho nemyslet. Pak byste se zbláznil, kdybyste si všechno dokola přehrával v hlavě.“
Takže přijdete domů kyselý, ale usmějí se na vás děti a hokej zůstane před domem?
„Pořád to ve mně je. Jen vím, že nemá cenu se v tom dlouho pitvat.“
A nad tím, že už zápasů nebudou stovky, spíš je budete počítat po desítkách, někdy uvažujete?
„Kariéra se blíží ke konci, to je jasný. Občas se mě někdo zeptá, co budu dělat, až hokej zabalím. Ale já nevím, nic nemám, pořád hraju hokej. Vím, že tohle rozhodování jednou přijde. Jen na otázku, co přijde, až skončím, odpověď nemám.“
Z vysmátého kluka se postupně stal vysmátý chlap. Tady vidím věc, kde jste se za dvacet let moc nezměnil, jen jste starší. Vnímáte to stejně?
