Musil v Pardubicích: Nesnáším prohry. Video s tátou? Měl jsem husinu
Pro představení Adama Musila nachystaly Pardubice speciální video. Hodně v něm byl vidět táta František, který v klubu začínal kariéru a hrál za něj do roku 1984. „Tak jsem doma tati,“ pronesl v závěru mladší syn bývalého obránce, který má zlato z MS v Praze 1985 a odehrál 797 zápasů v NHL. O důrazného útočníka stála i Sparta, nakonec podepsal smlouvu na tři roky v Dynamu.
Užil jste si natáčení videa s tátou?
„Bylo to pro mě něco úplně nového. Když jsem to pak viděl, měl jsem trochu husinu. Je to hodně dobrá práce, moc hezky se na to koukalo.“
Co říkal na vaše rozhodnutí jít do Pardubic?
„Že poslední rozhodnutí musí být vždycky moje. Celá rodina hlavně chce, abych byl šťastný a dělal, co mě baví. To dělám a bez nich bych určitě nebyl, kde jsem. Chci, aby se mi tady dařilo, protože tím se i odvděčím všem kolem sebe, kteří obětovali hodně času a peněz, abych se někam dostal. Má pro mě význam, že teď jsem v Pardubicích, kde taťka vyrostl, tady se z něj stal takový hokejista a člověk. Pořád si od něj beru hodně cenných věcí a zkušeností, tak doufám, že mi tahle štace pomůže stejně jako jemu.“
Podle jedné z charakteristik, jste při hře utržený vagón. Sedí to na vás?
„Hlavně bych chtěl být komplexní hráč, kdy na vás trenér a spoluhráči mohou spoléhat ve všech situacích. Jdu do nového týmu, kde si budu muset pozici zase vybudovat, jak u trenérů, tak u kluků kabině a u vedení. Věřím, že Pardubicím pomůžu, abychom se dostali mezi elitu. Prioritou pro mě bylo, abych zůstal v Česku. Cítím, že to je pro mě ta nejlepší volba, abych se dostal postupně do NHL.“
Co chybí k NHL teď, větší zkušenosti?
„Myslím, že ano. Třeba v Liberci to první rok nebylo úplně ono. Byli tam kluci jako Láďa Šmíd a Michal Birner, což jsou za mě dva největší profíci a dva nejlepší hráči v extralize, kteří mi pomohli. Od nich dvou je laťka nastavená hodně vysoko. Liberec je tak dlouho dobrej hlavně díky nim. Ale abych se vrátil k otázce, určitě potřebujete větší vyhranost, dokázat, že umíte být lídrem týmu. Doufám, že tohle předvedu i tady v Pardubicích.“
Michal Birner naznačoval, že s ním není úplně snadné nastupovat a vám vysvětloval, že když hrajete v první lajně, je potřeba hrát jinak, víc si dovolit. Dal vám velkou lekci do kariéry?
„Obrovskou. V Liberci jsem zažil dva skvělé roky, hodně jsem se toho naučil, měl jsem možnost hrát s Birnou skoro půl sezony. Ke mně se vždycky choval hrozně slušně a skvěle. Od hráčů kolem sebe vyžaduje maximum, tak by to mělo i být. Když vidíte jeho vůli vyhrát? Neskutečná. Bez něj a Ládi Šmída by Liberec opravdu nebyl tam, kde je. Oba jsou lídři na ledě i mimo něj. Když chcete od někoho okoukat přístup, abyste byl úspěšný a pomohl vaším hokejem týmu? Oni jsou ti praví. Odvíjí se od toho, že jsou nároční, jasně. Někdo to ustojí, jiný třeba ne. To už je pak na každém.“
Bylo kvůli nim nejtěžší Liberec opustit?
„Hodně.“
Liberci jste sám řekl, že další smlouvu nepodepíšete?
„Jakmile skončila sezona, řekl jsem jim, ať se mnou nepočítají. Nechtěl jsem, aby si zbytečně drželi peníze, chtěl jsem jednat na rovinu.“
Mluvilo se o tom, že o vás Pardubice hodně stojí, ale vy jste během sezony novou smlouvu podepsat nechtěl. Je to pravda?
„Je, v rozjeté sezoně jsem nechtěl nový kontrakt podepisovat. Chtěl jsem se soustředit na svoji hru, abych byl na ledě co nejlepší. Po mistrovství světa jsme začali jednat a všechno jsme dali dohromady.“
Hodně o vás stála i Sparta. Bere hráč pak takové léto jako odměnu, že pracoval opravdu dobře, kdy se o něj kluby perou?
„Je hezký, když je o vás zájem, ale jak říká táta, zájem bude, jen když odvedete výkony na ledě. Těší mě, že o mě kluby stály a mám radost, že jsem tady v Pardubicích. Od chvíle, kdy je převzal pan Dědek, má organizace vysoké ambice, což mě hodně přesvědčilo.“
Stejně je to velký kontrast, když si vzpomenu na poslední play off. Tam jste po porážce se Spartou naštvaně pálil dvě slova za sebou: „Byli lepší“. Teď tady stojíte, usmíváte se. Tak strašně moc nenávidíte prohry?
(usměje se) „Nesnáším je. Hodně trénuju a trénuju tvrdě, abych vyhrával. Na druhou stranu, porážky jsou součástí hokeje, patří k němu a mě mrzí, že jsem se tenkrát takhle choval. Novináři za porážku nemohli, člověk musí být ohleduplný i k ostatním.“
Ale zase to byl legendární rozhovor, na který se bude vzpomínat i za pět let...
(směje se) „Asi jo. Ale určitě mě takhle rodiče nevychovali a hned jsem to taky právem schytal. Jsem normální kluk, tohle chování bylo špatný. Byly tam i zápasové emoce, vím, že tohle ale nejde přenášet dál. Radši bych už to nechal být.“
Jasně, jen podobný pocit, jak je všechno na prd, se musel dostavit nakonec i po mistrovství světa, ne?
„Chvilku jsem byl samozřejmě mrzutej. Nastavíte si nějaké cíle a můj byl, abych se dostal na mistrovství. Povedlo se a byl jsem hrozně rád. Ale chcete víc. Když už v týmu jste, chcete uhrát úspěch, jenže z toho byl zase takový náš český standard, konec ve čtvrtfinále. “
Bolel hodně?
„Polykal jsem to delší dobu. Vidíte kamarády z jiných zemí, nebo klidně i Němce, že jdou dál. Nemyslím si, že by to byly zase o tolik lepší týmy, než jsme byli my. No ale dal jsem si chvíli pauzu a už jdu zase do práce, abych měl dobrou sezonu v Pardubicích.“
