Adamský vyměnil hokej za pilu: Času je málo, pivo mě v Plzni učit nemuseli

Martin Adamský spojil extraligovou kariéru pouze se dvěma kluby. S Plzní a Třincem. Nepočítáme-li tedy pětizápasovou epizodu na hostování v Českých Budějovicích v rozlučkové sezoně. S Oceláři slavil dva mistrovské tituly, pohár z roku 2019 přebíral jako kapitán. V elitní soutěži odehrál 937 zápasů, nasbíral v nich 413 bodů (223+190). „Na kluka, který se na začátku uměl jenom srážet a rychle bruslit, to je slušné," usmívá se Adamský. V tomto si z něho v dobrém utahují i jeho bývalí parťáci. „Když jsi přišel do Plzně, mluvit jsi neuměl, hokej ti taky nešel," připomínal například bývalý plzeňský útočník Josef Straka. „S mluvením je to furt stejný, ale hokej ses naučil a měl jsi super kariéru."

Co přesně tím Josef Straka myslel, že jste neuměl mluvit?
„Před dvaceti lety jsem přijel do Plzně z Ostravska, měl jsem prostě krátký zobák. (krčí rameny) A jsem rád, že mi tak i vydržel. Že jsem se nenaučil čecháčkovsky a nechytil plzeňský dialekt, i když jsem tam byl devět let. Klucííí, obráncííí. To jsem se nenaučil, naštěstí." (usmívá se)

Hokej ano?
„Snad jo, hokej mě Pepa (Straka) hrát naučil. Když jsem do Plzně přišel, byl tam Pepa v podobné pozici jako já s Poldou (Jiřím Polanským) ke konci v Třinci. Hrál první lajnu. Já k němu, a myslím, že k Dušanovi Andrašovskému, naskočil hned na play off s Vítkovicemi. Byl jsem vyjukaný, bylo mi dvacet. Uměl jsem se srážet a rychle bruslit. S tím jsem vydržel až do konce kariéry. (usmívá se) Na začátku jsem byl v uvozovkách motovidlo, takže ano, Pepa mě naučil hrát hokej."

Vaše rozhodnutí o konci kariéry platí? Nerozmyslel jste si to?
„Zatím jo. Naposledy jsem stál na ledě v březnu, rozhodnutí bylo správné. Záda pořád cítím, nebylo by to optimální na trénování. Na kolo ani na běhání jsem ještě nedostal správnou chuť, takže to vypadá, že rozhodnutí bylo správné. Držím se ho."

Při čem bolavá záda cítíte?
„Když něco dělám dlouho, tak cítím, že nejsou v pořádku. Potvrdilo se to na magnetických rezonancích. Páteř už byla tak vychrchlaná, že to na vrcholový hokej opravdu není. Hobíci mě ještě přemlouvají, ať si jdu s nimi zahrát, ale v devět večer se mi na led už fakt nechce. Navíc tohle zranění už asi vyléčitelné nebude."

Z čeho máte, jak říkáte, vychrchlanou páteř?
„Ze života. Ne, že bych něco dělal špatně. Ale jak se ploténka jednou chytla, tak se mě bude držet až do konce života."

Žádné těžké zranění zad jste neměl, ne?
„Neměl. Ale jak mi v zádech poprvé píchlo, si pamatuji živě dodneška. Ve své předposlední sezoně, kdy jsme nakonec vyhráli titul, jsme byli na tripu v Liberci. Urval jsem si tricepsový sval. Po zápase jsem jel domů, ruka mě bolela, ale zbytek těla ne, tak jsem normálně trénoval. Asi jsem v posilovně přetáhnul skoky, čtyři stovky byly nejspíš moc... Pak jsem šel ještě na led a v zádech mi píchlo. Při nějakém půlobratu ploténka vyjela. Klubová paní doktorka Walicová hned říkala: ,Tebe už asi fakt něco bolí, když jsi přišel.' Nebyla zvyklá,že bych za ní chodil. Poslala mě na magnet a tam se zranění potvrdilo. Naskočil jsem pak až do mistrovského play off,ale záda jsem od té doby cítil pořád."

I v uplynulé sezoně, kdy jste hrál za prvoligový Havířov?
„To až ke konci, kdy jsme měli zápasy rychle za sebou. To jsem říkal i manželce. Když už si musím pomáhat nohou přes mantinel, když už ho jen tak švihem nepřeskočím, tak to je špatně. Znovu jsem byl na vyšetření a záda byla špatná. Asi mě budou trápit do konce života. Operaci by paní doktorka nedoporučovala, dokud prý ještě chodím. Mám si dávat bacha. Ale když mi hrozil vozík, tak je lepší to dál nepokoušet."

Až tak?'
„Není to prdel. Blbě spadnete, ploténka se posune fest a to už opravdu sranda není."