Šmíd přepral démony: Spadl jsem na dno. Už nepiju a jsem znovuzrozený

Na telefonu mu v těchto dnech blikají povzbudivé zprávy plné gratulací ke statečnému počinu. Ladislav Šmíd na aktuálním případu hokejisty Alexe Galchenyuka, jenž se jde po incidentu s policií v Arizoně léčit ze závislosti na návykových prostředcích, popsal na twitteru v krátkosti svou story, o níž krom nejbližších a přátel v Kanadě neměl nikdo tušení. Pro Sport pak bývalý renomovaný obránce Edmontonu, Calgary či Liberce popsal detaily. Mrazivé, ale přesně takové, jaké život přináší. „Popovídat si o tom je ta nejlepší terapie. I kdybych popsáním svého příběhu pomohl jednomu jedinému člověku, bude to mít smysl,“ líčí do telefonu. Tady je.

Asi spoustu lidí zarazilo, že i vy jste procházel nedávno značnými osobními problémy, s nimiž souvisela nadměrné pití alkoholu. Bylo to skutečně vážné?
„Bohužel bylo. V mém případě se na tom všem podepsalo ukončení kariéry minulý rok. Člověk má dojem, že má vše pod kontrolou, ale časem mu dojde, že to není pravda. Je ve vás prázdno, najednou nevíte, co máte dělat. Celý život se pohybujete v hokeji, odmala a třicet let v kuse. Je to adrenalin, někdy vám hokej dělá radost, jindy méně, ale je to váš život. Vaše náplň a smysl života.“

A vy náhle nevíte, čím tu díru vyplnit.
„Tak. Jasně, máte super rodinu, děti. A je blbý říkat, že v tomhle není smysl života. Je, určitě. Rodina je a vždycky pro mě bude na prvním místě. Jenže, hokej hrajete od čtyř let, dáváte mu všechno, prošel jsem si velkými houpačkami, řadou negativních věcí ohledně těžkých zranění. Ale i překonání negativních událostí člověka posílilo. Šel jsem vždycky dál a cítil, že mě nic neporazí. A naráz je všechno v čudu. Lidi nás dost často vnímají jako supermany bez obyčejných lidských starostí. Což není pravda. U mě určitě ne. Můj případ je takový, že jsem během kariéry řadu osobních věcí dával stranou. Před návratem z Kanady do Liberce (2017) jsem se rozváděl, opouštěl své děti, které se mnou v Čechách moc času netrávily. Což pro mě byla velká rána, jen jsem to nedával najevo a utíkal o to víc k hokeji. Ten byl mojí terapií a všechny osobní věci jsem vytěsňoval a oddaloval jejich řešení.“

Což vás dříve či později doběhne, že?
„Přesně tak. Ty problémy nezmizí tím, že je sunete níž a níž pod sebe. Spíš se ještě zvětšují. Myslím, že právě tam se moje problémy začaly rodit. Loni jsem skončil s hokejem a co je nejjednodušší věc, když najednou přijdete o pomůcky, které vám pomáhaly na osobní záležitosti nemyslet? Začít chlastat. Sáhnout po pití a dalších věcech. Nepřišel jsem na jiný způsob, jak problémům čelit. Protože víte, že když si nalijete, starosti najednou nejsou tak velké jako za střízliva. Cítíte se víceméně dobře. Jenže pak přijde druhý den a s ní kocovina. A je vám hůř. Což nechcete. Takže co uděláte, aby vám bylo líp?“

Dáte si znovu. A motáte se v začarovaném kruhu, viďte?
„Jo, tak to bylo. Zprvu jsem si nalíval o víkendech, ale postupně i ve všedních dnech. To už jsem věděl, že jedu z kopce a řítím se do průšvihu. Moc nechybělo a dopadlo to hodně špatně. Stalo se něco, co vystrašilo nejen mě, ale celou moji rodinu. Svěřil jsem se manželce, rodičům a vyhledal odbornou pomoc v odvykacím středisku. Všichni na mě doma zírali…“

Nic netušili?
„Trochu tušili, že na tom psychicky asi nejsem nejlíp, ale všichni jsme dělali, že to je v pohodě. A já jak radši pomáhám jiným než sobě, dlouho jsem na sebe kašlal. I na té odvykačce, kam jsem se vydal díky podpoře Edmonton Oilers a NHLPA, mě naučili pár věcí a vštípili několik důležitých rad.“

Například?
„Abych se v prvé řadě postaral sám o sebe. Že to je na prvním místě. Což je pro mě osobně hrozně těžký, protože jsem se vždycky radši staral o jiné. Zamakat sám na sobě mi přišlo divný. Ale oni hned reagovali, že nikdo jiný to za mě neudělá.“

A pokud se nedáte do kupy vy sám, těžko pak můžete pomáhat druhým, ne?
„Souhlas. Naprosto. A pokud o sebe nezačnete pečovat, tak lidi, které nechcete ztratit, stejně ztratíte. Tohle byla asi nejužitečnější rada, kterou jsem tam dostal. Navíc mi poskytli rady, jak se se všemi možnými problémy co nejlépe porvat. Takhle, ty potíže a pocity, které jsem míval v hlavě, v sobě nosím pořád. Ale už nejsou tak velké jako předtím. A taky je rozdíl, pokud se jim věnujete střízlivý anebo pod působením látek. Ráno vstanu a cítím energii, obyčejnou radost ze života.“

Zatímco donedávna?
„Když jsem chlastal, rozežíralo mě to zevnitř. Ocitáte se ve tmě a trpíte dojmem, že jste sám a není vám pomoci. Že z toho není cesty ven. Do toho se stydíte někomu svěřit.“

Jasně. Ten velký tvrďák Šmíd přeci nemůže mít nějaké osobní problémy…
„Přesně tohle mi poletovalo hlavou. Jsou to přitom hrozný kraviny. Těmi tweety na podporu Alexe Galchenyuka jsem chtěl především lidem vzkázat, aby nedělali to, co já a nebáli se mluvit a řešit svoje problémy. Na konci dne jsme jenom lidi a lidi dělají hlouposti a chyby. Nejsem hrdej na to, co jsem dělal, ale to nebyl ten člověk, jaký ve skutečnosti jsem. Ty věci a události mě nedefinují. Podepsala se na nich závislost na chlastu. Nějaký čas to trvalo, ale postavil jsem se k tomu jako chlap. Omluvil jsem se rodině, lidem, jimž jsem ublížil. Nesu plnou odpovědnost za své konání. Ale ten pravý Láďa Šmíd jsem teď. Střízlivej člověk, který se sám na sebe může podívat do zrcadla. Což jsem před třemi měsíci fakt nemohl. Styděl jsem se, bylo to hrozný. Moje vztahy s manželkou a