Hokejová Sparta chystá oslavy 120 let od založení klubu. Mezi legendy patří i Pavel Wohl, který tým dovedl dvakrát do finále play off a získal s ním titul a jako trenér předběhl dobu. Petr Bříza taky napsal pořádný kus sparťanské historie. Se slavným trenérem se však v klubu míjel. Napřed ve Spartě ještě nebyl a odcházel dřív, než se Wohl vrátil z Curychu. Sám přišel zpátky po sedmi letech, kdy byl pryč zase Wohl. Potkali se však v reprezentaci. „Na tu dobu měl úplně jinou náturu, než většina trenérů. Otevřený, noblesní,“ vzpomíná bývalý skvělý gólman, který dělal ve Spartě generálního manažera, čtyři roky ji vlastnil a dnes je druhým mužem IIHF.
Wohl v každém, kdo ho poznal, zanechal hluboký otisk. Jak si ho vybavujete vy?
„Pavel byl neuvěřitelný mix osobnosti. Měl velikánský respekt u hráčů, na druhou stranu hrozně rád šel na hranu psychologických hrátek. Pár větami se dokázal každému rychle dostat pod kůži. Řekl hráči něco, co vůbec nečekal. Mluvil s námi hlavně pozitivně. Byla v tom psychologie, ale nic hloubavého ani rozvláčného. Ke každému se snažil přistupovat individuálně. Měl jsem ho na dvou šampionátech, ve Stockholmu a Bernu (1989 a 1990). Na obou jsme byli bronzoví. Nebál se dávat šanci mladým hráčům. Ve Švýcarsku postavil útok Jágr, Reichel, Holík.“
Byl taky úžasný motivátor, že?
„Neskutečný. Zkoušel pořád nečekané věci. Pro každého motivátora je těžké přicházet neustále s něčím novým, aby probudil ty emoce. On nechtěl držet jednu šablonu, snažil se dosáhnout toho různými způsoby a hráče pořád překvapoval. Vycítil, kdy potřebují zklidnit, kdy povzbudit. Pamatuju sám sebe v brance, bylo to těžké. Jít na zápas, ve stejné době chytal Dominik Hašek… Wohl se snažil hráčům osobně věnovat, každý věřil, že ho zajímá a že je platný.“
Nedělal rozdíl, zda jde o prvního centra, nebo posledního útočníka?
„Občas akcentoval právě ty zdánlivě v pozadí, aby jim dodal sebevědomí a mužstvo si uvědomilo, že každý je důležitou součástí týmu. Byl strašně milý, přirozený. Pamatuju si ten jeho úsměv. Řekl něco nového, nečekaného a potměšile se usmál. Vždycky měl radost, když se trefil. Bylo to hezké. Byla tam dobrá interakce.“
Sám byl brankář, učil budoucí trenéry. Bavil se s vámi jako s gólmany víc, poradil?
„V tu dobu tým vedli dva trenéři, o gólmany se nepečovalo jako dnes. Trenéři brankářů nebyli. Ještě na začátku 90. let se říkalo: ‚Nechme gólmany být, hlavně ať zachytají.‘ My měli Dominika Haška a ten chytil všechno. (směje se) Ale Wohl dokázal komunikovat a jako gólman se do nás dokázal vžít strašně snadno. Nepotřebovali jsme trávit pět, deset minut nad rozbory. Ale když něco řekl, jasně věděl proč. Spíš si ho ale vybavuju kvůli komunikaci s týmem, na svou dobu výjimečné. Pavel Wohl a pak Ivan Hlinka v tomhle byli jiní. Spousta trenérů v 70. a 80. letech vystupovala víc autoritativně, protože tak se to mělo dělat, tak se s mužstvem mělo mluvit. V tom Wohl vybočoval.“
Vzpomenete si na nějakou jeho hlášku?
„Každý má svůj přístup a metody. On byl schopný něco zemitě říct. Ivan Hlinka zahlásil, že se z nich přece neposereme. Pavel to dokázal taky, ale s noblesou, tím svým wohlovským způsobem. Přitom obsah byl stejný. Nemluvil pět, deset minut, dokázal se však trefit. U reprezentace začínal v létě 1989, pak jsme hráli dva zápasy proti Calgary Flames. Měli jsme z nich velký respekt.“
Šampioni NHL, ale porazili jste je 4:2 a 4:1.
„Ano. Strašně jsme se těšili, jenže z těch velkých jmen jsme napřed byli paf a neznali úplně jejich úroveň. Vítězové Stanley Cupu, Mike Vernon, Al MacInnis, Doug Gilmour, Joel Otto… On tím svým způsobem pronesl před zápasem něco ve smyslu, že chodí na záchod stejně jako my a nechávají po sobě totéž co my. Už nevím, co přesně řekl. Ale tým strašně uklidnil, perfektně nás připravil. Jeho hrozně bavilo si s mančaftem hrát, pořád přemýšlel, jak ho co nejlíp nabudit.“
Vzpomínám si, že nás novináře po zápasech pouštěl do kabiny a v dobrém rozmaru vítal slovy: Račte dál, pánové, jen dál!
„Byl otevřený, vstřícný. Na tu dobu měl úplně jinou náturu než většina trenérů. Jiní jen řvali, ať jdeme do práce, on byl výjimečně otevřený.“
Svým svěřencům dopřával volnost, nehlídal je, získal si je zdánlivými maličkostmi. Oprostil se od zásad typu, že hráč má být ostříhán a oholen, nenutil je chodit k holiči, jak bylo zvykem. Načichl svobodou v západním Německu, odkud se podle pamětníků vrátil jako jiný člověk?
„Pět let trénoval Rosenheim, dvakrát vyhrál mistra. Byl tam neskutečně oblíbený. Když jsem v devadesátých letech přišel do Landshutu, poznal jsem, jak nesmírně Wohla uctívali. Potkával jsem hráče, co pod ním hráli. Všichni říkali, že Pavel byl dobrý chlap. Získal si je svým stylem komunikace, přístupem. Moc jich na něj vzpomínalo, protože ho prostě měli rádi.“
Hokej dělal podstatnou část života, hodně po sobě zanechal. Jenže najednou přestal existovat. Nepřijde vám zvláštní, že se po tolika letech tak najednou odstřihl?
„Řekl bych, že tuhle etapu vypustil, ukončil a už se k ní nechtěl nikdy vrátit. Přesně nevím, co se tenkrát ve Spartě stalo, ale bral to jako zradu. S hokejem nějak zúčtoval a tím to pro něj zhaslo.“
Taky kdyby se někde ukázal, ptali by se ho, hrabali se v tom. Myslíte, že i proto se drží stranou?
„Začal se zkrátka věnovat jiným věcem, žít jiný život. Ne každý musí bezpodmínečně zůstat u hokeje navždycky. Nemyslím, že zapšknul a zatrpknul. On se s hokejem prostě už vypořádal.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
