Ludvigova životní story: emigrace z Jugoslávie, začátky v NHL i listopad 89
V kapse měl pár drobných, ale šel do toho. Do toho, na co myslely mraky lidí v tehdejším Československu, ovšem nenašli odvahu. Tehdy 19letý Jan Ludvig, v roce 1979 nejlepší hráč ME do 18 let, se rozhodl emigrovat. Netušil, kudy, kam přesně a za kým. Ale chtěl za každou cenu ven. V podcastu Zimák jste si mohli poslechnout jeho neuvěřitelný příběh plný kuráže. Díky ní se dostal do světa, kde zapustil kořeny, zahrál si NHL ve více než třech stovkách utkání. „S tím h*vnem, se kterým jsem tam přišel, jsem vůbec nepočítal, že budu NHL hrát,“ usmívá se dnes 63letý kouč.
Dostal se do blízkosti uctívaného generálního manažera Lou Lamoriella, pro nějž pracoval skoro tři dekády let a v rozhovoru líčí, jaké benefity z toho měl. Pro New Jersey Devils objevil Patrika Eliáše, pozdější klubovou legendu, v rodném Liberci pomáhal stavět fabriku Bílých Tygrů. Dnes je Jan Ludvig jedním z trenérů extraligových Pardubic. Má před sebou jediné poslání: vrátit do českého Hockeytownu po třinácti letech titul.
Kdybyste měl sám sebe představit, jak byste to udělal?
„Já vždycky říkám, že ta moje historka je tak na dvacet piv, možná na víc. To bych dnes nevypil, kdysi dávno možná… A s každým pivem je ta historka lepší a lepší. Je podobná řadě ostatních v té době, kdy odsud odejít nešlo jinak. Já šel za svým snem. Kluk metr sedmasedmdesát, pokud trochu zalžu, a když stojím na gauči. Neuměl jsem ani slovo anglicky, ale snil jsem a byl ochotný pracovat. Možná jsem měl pomyslné hokejové koule a jednoho dne se rozhodl odejít. Necítil jsem, že sem patřím, a tak jsem se spakoval a odjel s Čedokem na zájezd do Jugoslávie. Bez plavek.“
Takže jste byl romantický snílek s ochotou dobýt hokejem svět?
„Tak nějak. V té době byla NHL zajímavá, Evropané byli braní za posery. Soudruzi mi poslali hezký dopis, že mě odsoudili na dva roky nepodmíněně a poslali do věznice Sabinov. Hezký hotel, kde šly dveře otevřít jen jedním směrem… Soudruzi mi oznámili, že jsem přestal být československým občanem. K tomu mám hezkou historku, když jsem poprvé přejížděl z Kanady do Ameriky. Měl jsem takovou knížečku místo pasu, dokument pro emigranty, kde v kolonce pro občanství bylo napsáno Stateless – bez státní příslušnosti. Celník se na to dívá a ptá se mě, odkud jsem. No, z Československa… A jak to, že to tady nemáš napsaný? No, ta země už mě nechce a ta druhá mě ještě nechce… On zakroutil hlavou, strávili jsme tam asi čtyři hodiny v autobusu, kluci z týmu z toho samozřejmě nebyli odvázaní. Pak mi řekli, ať příště držím hubu, ležím na podlaze a dělám, že jsem Kanaďan.“
Utíkal jste do zámoří coby hokejový mistr Evropy, vašimi tehdejšími spoluhráči byli například Vladimír Růžička nebo Miloslav Hořava. Porazili jste tehdejší SSSR a vyhráli titul. Tušíte, kde máte zlatou medaili?
„Bude někde v krabici zahrabaná, na rozdíl od zážitků. Ty byly krásné a přijde mi, jako bychom v tom Polsku hráli včera. Tychy bylo to město.“
