Jágr: Ocenění? Raději bych zachránil život

Svoje největší individuální úspěchy dosáhl ještě v minulém století, přízeň fanoušků si v posledních letech získal jinak. Tím, jak se dokázal změnit v uctívaného lídra. „Dřív pro mě góly byly kořistí. Teď už ne,“ vysvětluje osmatřicetiletý Jaromír Jágr v rozhovoru pro Sport.

Fanoušky, kteří o jeho vítězství rozhodli v hlasování portálu iSport.cz, nejvíce uchvátil způsobem, jaký dovedl mužstvo ke dvěma titulům v roce 2005 a 2010.

Nedávno jste získal na Hradě Medaili Za zásluhy od Václava Klause, dostal jste se do elitní desítky Sportovce roku, teď jste vyhlášen nejlepším sportovcem desetiletí podle čtenářů Sportu. Stíháte vůbec všechny ty ceny vnímat?
„Další otázku prosím. Co na to mám asi tak odpovědět?“ (směje se)

Dobře. Je třeba pro vás jiné, když o tom rozhodnou sami čtenáři, tedy fanoušci, než novináři a nejrůznější experti?
„Víte, jsou to jenom ankety, každý má jiný názor. A podle mě je skoro jedno, jestli je to fanoušek, nebo novinář. Lidi to spíš volí podle toho, kdo jak je populární. Vy novináři to děláte profesionálněji, ale na druhé straně je to taky zkreslený, protože nepíšete o všech sportech. Takže taky spíš vyberete sportovce, kterému se víc věnujete nebo ho lépe znáte. Každá taková anketa je zkreslená, i když je to názor většiny. O opravdových trofejích se rozhoduje jinde – ne ledě, na stadionu, na dráze... Tam skutečně rozhodují čas nebo góly. To je spravedlivé.“

Takže už vám ani takové vítězství v anketě neudělá radost?
„Ale to jo, každého člověka těší, když je odměněný nebo pochválený. Já nejsem v tomto ohledu výjimka. Lidem za to samozřejmě moc děkuju.“



Co si myslíte, že vám k tomu ocenění nejvíc pomohlo?
„Určitě ten poslední mistrovský titul v Německu, který mají všichni ještě v živé paměti.“

Na třetím místě skončil fotbalista Pavel Nedvěd, vedle vás druhá nejvýraznější česká sportovní osobnost posledních let. Přesto je jeho příběh jiný, nikdy se nedostal na vrchol popularity tak jako vy. Vnímáte i tuto stránku?
„Zase jsme u toho, jsou to jenom názory lidí.“

Jaromír Jágr přebírá Medaili Za zásluhy z rukou prezidenta Václava Klause • Michal Beránek (Sport)Někomu dlouho připadal jako primadona, někomu se odcizil tím, že se rozhodl žít v Itálii...
„Tyhle věci já nevnímám a neposlouchám. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde... Pokud lidi, kteří to o něm říkají, se s ním měli možnost párkrát setkat osobně, tak to má aspoň nějaké měřítko. Ale pokud někdo o někom říká, že je primadona jenom podle toho, že se rozhodl žít v Itálii, tak to je pro mě primitivní člověk... Ať se na mě nikdo nezlobí. Nejde takhle člověka odsoudit, každý se přece musí rozhodnout, jak chce. Nedvěd je sice osobnost, ale v první řadě i otec a manžel. On tedy takové věci neřeší jen sám za sebe, ale i za rodinu. Někdy musí udělat kroky, které sice jemu nejsou příjemné, ale jsou důležité pro ty nejbližší. Já zatím rodinu nemám, proto je v některých věcech rozhodování pro mě jednodušší. Jsem svobodnější.“

Těšíte se na to, až vám i tyto rodinné starosti nastanou?
(přemýšlí) „To teď nemůžu popsat. To je otázka, na kterou neumím odpovědět. (zamyslí se) Jestli se těším... To je špatně položená otázka. Až něco bude, tak to bude. Pak se přizpůsobím a budu se to snažit dělat tak, jak nejlíp umím.“

Zeptám se tedy jinak. Cítíte, že ten čas pomalu nastává?
„Zatím chci ještě hrát hokej.“

Nedávno jste povídal, že nemusíte končit na vrcholu jako ostatní, že je to jenom taková sportovní fráze. Stále to platí?
„Jasně. Chci hrát, dokud mi to bude dávat radost. Ono taky záleží, jak se kdo na věci dívá. Jsou lidi, kterým vadí, když je někdo kritizuje nebo se jim posmívá, že už jim něco nejde. Mně je to víceméně jedno. To bych nemohl hrát tenis, fotbal... To bych nemohl dělat vůbec nic. Protože v tom nejsem dobrý. Ale no a co?“



Ještě v rámci letních aktivit Jágr Teamu hrajete volejbal.
„To nehraju. To tam jenom stojím, jsem pouhým účastníkem zápasu. Tomu nemůžeme říkat, že bych hrál... Já víceméně nemůžu hrát nic.“ (chechtá se)

Hokej vám pořád jde, ne?
„Musí. Je to přece moje práce, kterou mám rád.“

A dostáváte za ni i řadu ocenění. Jak vám bylo, když jste na Hradě přebíral Medaili Za zásluhy? Nepřepadla vás trochu nostalgie?
(dlouho přemýšlí) „Nevím, jak bych to popsal. Nechci, aby to lidi pochopili tak, že se rouhám nebo tak něco. Samozřejmě, každé ocenění potěší. Ale s čím se to dá srovnávat? Jestli s tím, jestli ho dostanu, nebo ne, tak je pochopitelně lepší ta první varianta. Ale třeba vedle toho postavím situaci, kdy někdo zachrání lidský život. A v tom případě vám říkám, že bych raději zachránil někomu ten život než dostal ocenění. Chápeš? To ale neznamená, že si toho nevážím. Jenom v tom mém měřítku jsou důležitější věci.“

Navíc přímo na Hradě jste stál vedle lidí, kteří ty životy zachraňovali.
„Přesně tak. To se nedá se sportem vůbec srovnávat. Zase na druhé straně ten sport některým lidem dokáže přinést radost. Mohou se odreagovat od své práce, zajdou na hokej, zapomenou na ten každodenní režim. Je to show, která lidem pomáhá. A třeba jsem i já za tu svou kariéru pár lidem udělal radost. Aspoň malinko...“


Jaromír Jágr věří v sílu víry • Sport
Zdá se, že té radosti jim přinášíte naopak víc než dřív.
„O tom jsem nějak moc nepřemýšlel.“

Když jste v devadesátých letech řádil v Pittsburghu a pobíral jste individuální trofeje, fanoušky to neoslovilo tolik, jako když teď v roli lídra táhnete k úspěchu národní tým.
„To je asi pravda. Víte, tohle všechno přichází věkem. Hodnoty hokejového života se mění. I u mě. Těžko už teď vyhraju kanadské bodování nebo budu nejlepším střelcem, protože už mi to nepřináší takovou radost, jako když jsem býval mladší. Tehdy to moje tělo potřebovalo! (usměje se) Teď už mám radost z jiných věcí. Že se vyhraje, je pohoda a spokojenost. Jsou úsměvy na tvářích u hráčů i lidí okolo, vše je v pohodě, nikdo nepindá... Proto hraju. Když se vyhrává, nikdo se netváří, jako by ho někdo jiný zabil. Není takový tlak.“

Myslíte si, že kdyby vás najednou opět přepadla touha jen dávat góly, že byste ještě dokázal vyhrávat bodování i tabulku střelců?
„Nevím, jestli by to šlo. Já bych to ale ani nechtěl. To bych udělal krok zpátky někam, kde už jsem byl. Vše má svůj vývoj. To je jako kdybych se toužil ve škole z osmé třídy vrátit do páté s tím, že by to pro mě bylo jednodušší, všechno bych znal. Ale to přece nejde. Zase si lidi nesmí myslet, že už teď nechci dávat vůbec góly. Pořád mě to láká, ale už z toho prostě nemám takovou radost jako dřív. Tehdy to bylo... (přemýšlí) Jiné. Jako kdyby v brance ležela kořist – nějaké maso. A já měl hrozný hlad a koukal jsem jenom na to, abych to sežral.“

Zlatý příběh Jágra a party otloukánků • archiv

Fanoušci vás více respektují i kvůli tomu, že jste vyspěl ve skutečného lídra.
„I oni vycítí, že mi dělá radost něco jiného. I když někdy mě to na druhé straně štve, protože mě ostatní zase začnou kritizovat za to, že už na to nemám, že už ani nedám žádný gól... Jsem kritizovaný za něco, co už pro mě není ani tak důležité. Tak to bývá. Takže někdy mě přepadne taková chvilková touha to vrátit a všem ukázat, že to tak není. Že ještě můžu být pořádný střelec! Ale po chvíli to přejde a zase se to vrátí do starých kolejí... (usměje se) To jsou jenom takové výstřely do tmy.“

Berete svou popularitu jako dar shůry? Nebo jak byste to nazval? Nikdo z dalších sportovců se tak dlouhodobě nedrží na vrcholu slávy...
(velmi dlouho přemýšlí) „Těžká otázka, je víc možností, jak odpovědět. Můžu popularitu brát jako dar, který ale může z minuty na minutu zmizet. Najednou se něco stane, stačí chvíle a je všechno pryč. Dá se to brát i tak, že je to nějaká vyšší síla. Což já takhle vnímám, protože jsem silně věřící. Je to prostě síla, která vám to z nějakého důvodu dala. A vy byste to měl nějak vrátit zpátky. Já tedy cítím, že bych měl využít té své popularity k tomu, abych lidem pomohl. Rozumíš mi?“

Věřím, že jo.
„Myslím si, že za to, co jsem dostal, budu muset na oplátku vykonat něco pěknýho. Přeci nejde, abych si ten dar vzal jenom tak. To by pak bylo zbytečný. Nedávalo by smysl, kdyby člověk takové věci dostával jenom pro sebe. Ne! To musí vrátit. Nejlíp tak, aby pomohl dalším lidem. Aby nějak napomohl k dobru lidstva... No jo, ale jak? Já na ten nejvhodnější okamžik pořád čekám.“ (usměje se) Asi teprve přijde.“

A na tiskové konferenci v Praze už před Jaromírem Jágrem stojí kopie poháru. Poznáte rozdíl? • Jaroslav Legner (Sport)

Když to trochu odlehčím – jistě se najde spousta lidí, kteří by po vás chtěli půjčit nějaké peníze... A zneužít vaší dobroty.
„Počkejte, to je přeci něco jiného. Nemluvím o penězích. Ale o popularitě. Jsem známý, takže svým chováním můžu nějaké jiné lidi ovlivnit. Musím se chovat dobře, jít příkladem. Víc si mě ostatní všímají. Můžu je nějakým způsobem nasměrovat, takže podle toho se řídím. Aspoň tak to cítím a vnímám. Tohle je tedy aspoň způsob, jak ten dar popularity vrátit. Protože zase si nemůžu myslet, že jsem se o něj sám nějak hrozně moc přičinil...“ (usměje se)

Už jste lidem leccos vrátil tím, že díky vašim výkonům mohli jít se šampaňským v ruce slavit mistrovské tituly na náměstí.
„To tedy pochybuju, že tohle je to pravé. To by bylo moc jednoduchý... Je ještě něco vyššího, co mě čeká.“

I těmi svými moudry v nejrůznějších rozhovorech, které si lidé mohou vzít k srdci, jim pomáháte.
„Hele, hezký, ale už o tom za mě nepřemýšlej, jo? (směje se) Já si s tím poradím, co mám udělat. Až na něco přijdu, co mám udělat, tak ti to hned řeknu. Buď v klidu. A pojď na další otázku.“



Na co nejraději z těch uplynulých deseti let vzpomínáte?
„Asi na ty dva mistrovské tituly s reprezentací v letech 2005 a 2010, to byly krásný zážitky. Nebo na to, jak jsem se po výluce vrátil do Rangers v době, kdy už mě všichni odepisovali. Vrátil jsem se odpočatý, v klidu. A měl jsem skvělou sezonu (2005/06), spoustu lidí jsem musel v těch jejich kritikách přibrzdit, není žádná sranda dát v takovém velkoklubu padesát gólů, udělal jsem i nějaké týmové historické rekordy. To mě těší.“

Předešlá mise ve Washingtonu ale tak úspěšná nebyla...
„Neřekl bych, že by to bylo úplně tak špatné. Spousta lidí nemá tušení, co se tam dělo, takže pokud by měli ty informace, proč jsem vůbec přišel a jak to tam začalo, tak by neřekli, že to bylo z mojí strany tak hrozný. Hned v prvním roce (sezona 2001/02) jsem skončil pátý v bodování celý ligy, přitom jsem kvůli zranění vynechal třináct zápasů. Kdybych je odehrál a udržel si svůj bodový průměr, mohl jsem Art Ross Trophy s klidem vyhrát. Takže nemůžete říct, že bych tam hrál tak příšerně.“

Spíš jsem myslel, že vyloženě defenzivně laděný tým vám tolik nevyhovoval.
„Podívejte – nemyslím si, že trenér nebo manažer mě tam tehdy chtěli. Toužil po mě majitel Ted Leonsis, který ohromně zbohatnul a mohl si koupit, co chce. A on si koupil mě. Což ale ve sportu neznamená, že to i bude fungovat. Navíc tam v minulých letech hrál Adam Oates, který chtěl uzavřít novou smlouvu na tři miliony. Oni mu řekli, že nemají peníze a nedají mu to. No a já jsem za čtrnáct podepsal na sedm let za jedenáct milionů.... Tak jak to mohlo pak klapat? Oates byl hráč, který to tam řídil. Takže potom ani neexistovala parta, nechali mě v tom vycukat. To je stejné jako teď v New Jersey s Kovalčukem. Tak do dopadá, když někdo přijde za takovou řachu do klubu, který předtím nikoho zvenku za podobné peníze nepodepisoval. Pokud ten hráč je v týmu od osmnácti, udělá si pozici a všem dokáže, že si to zaslouží, je to něco jiného. Ale když dorazí někdo cizí, dají mu takové peníze, to nikdy nemůže fungovat. Nebo to přijde za dlouho, až to čas zahojí.“

Jágr před Nabokovem. • Barbora Reichová (Sport)

Takže když jste se tehdy upsal Capitals, tušil jste, že to bude špatné?
„Ne, hned ne. To mi začalo docházet až během těch prvních měsíců.“

Rangers tedy pro vás byli vysvobozením...
„Jako kdybych ze dne na den zhubnul dvacet kilo!“ (směje se)

Teď vás ani na vteřinu nepřepadne myšlenka k návratu do NHL?
„Během sezony vůbec ne.“

Máte zatím na kontě 1599 bodů, takže byste to mohl nějak zaokrouhlit, navíc byste se mohl posunout ještě výš v historickém bodování, teď jste devátý.
„Možné je všechno, ale teď o tom vůbec nepřemýšlím.“

Leckdo si řekne, že jste se v NHL loučil bez fanfár, bez potlesku. Prostě to nějak vyšumělo...
„To jsou zase jenom názory lidí, já to tak necítím. Proč bych to měl vidět tak, že se ke mně zachovali nějak špatně? Oni dělali to, co je podle nich nejlepší pro mužstvo, já zase dělal to, co je nejlepší pro mě. A ty cesty se nepotkaly, takže jsme se rozešli, takový je život. Ale to neznamená, že bych na to vzpomínal ve špatném. Na Rangers nejde zapomenout. Co se týče organizace, lidí okolo, to je všechno na nejvyšší úrovni. Proto je nejlepší v New Yorku kariéru dohrát. Nejhorší je tam začít. Člověk si zvykne, pak přijde jinam a najednou se probudí.“ (směje se)

Vy jste šel do Ruska, ale nestěžujete si.
„Vůbec ne. Máme tady taky super zázemí.“

Nebýt „bláznů“ z Čechova, kteří se s vašim týmem vždycky porvou. Ještě že už od nich máte v sezoně pokoj.
„Od nich jo. Od tebe ale ne. To je všechno, ne?“

Vlastně jsem se zapomněl zeptat na to, co říkáte na složení nejlepší pětky podle čtenářů?
„Hlavně mě těší, že to jsou všechno skvělí lidi. A taky to, že většina z nich chápe, kde je nejlepší město. Honza Železný se k nám do Kladna na starý kolena přestěhoval, Roman Šebrle tam pořádá desetiboje. Méďu (Pavla Nedvěda) třeba zlanaříme, aby vedl náš fotbalovej tým. No a Martině (Sáblíkový) u nás postavíme rychlobruslařskou halu, ať má kde závodit. A bude to komplet kladenská pětka.“ (směje se)