Plánoval si, jak v Minsku zaútočí na světové zlato. Záměry padly, národní tým se z mistrovství světa vracel bez lesklé odměny a Jiří Hudler se stal diskutovaným tématem. Mnozí od jednoho z nejschopnějších českých útočníků v NHL očekávali výraznější prosazení. „I já jsem čekal víc bodů,“ reaguje 30letý útočník Calgary.
Ke konci turnaje v Minsku ani poté nepromluvil, až teď. V rozhovoru pro Sport se Jiří Hudler obšírně vrací ke svému vystoupení, hodnotí přínos Jaromíra Jágra pro tým i jeho následnou kauzu s Dominikem Haškem, jenž se do osmašedesátky otevřeně pustil.
Jaký základní pocit jste si z Běloruska přivezl?
„Zklamání, že nám utekla medaile. Po čtvrtfinále jsme si hodně věřili a cítili, že jsme blízko. Ale pak jsme nedali jediný gól v semifinále ani v zápase o bronz. Asi jsme si tu medaili nezasloužili.“
Drsné vystřízlivění, co?
„Všechno to ale byly vyrovnaný zápasy.“
Nejen s Finy a Švédy, ale i s Francií, Itálií…
„Souhlasím. Třeba Francie dnes hraje stejně dobrý hokej jako kdokoli jiný. Když dovede potrápit i Kanadu, o něčem to svědčí.“
Je to v pořádku?
„Rozumím tomu, proč to tak je. Většina jejich hráčů už hraje v elitních evropských ligách a většinou stěžejní role. Tyhle lídry pak doplní nejlepšíma klukama z vlastní ligy, sehrají se před akcí a pak ukazují, co umí. Výborně bruslí, všichni jsou dnes skvěle kondičně připravení. A navíc je vedou výborní trenéři se zkušenostmi z Kanady a podobně, pro které není problém promyslet dobrý systém. A my, i když si tisíckrát říkáme, že je nesmíme podcenit, tak někde vzadu v hlavě to je. Pak jim zachytá gólman a drama je na světě. Nejen s námi, s kýmkoli na světě.“
Co všechno se vám poté honí hlavou, když vás na ledě cvičí Francouzi či jiní outsideři?
„Nejste v pohodě, přemýšlíte nad tím, že byste měl dávno vést 2:0 nebo 3:0, jenže to máte 1:1 a zbývá deset minut do konce. Pořád se to říká, ale je to pravda. Dnes už na velkých akcích nebudou k vidění debakly, musíme si zvykat.“
Na to se zvyká blbě…
„To chápu, ale hokej v tom není sám. Vezměte si mistrovství světa ve fotbale. Podceňované týmy hrají krásný fotbal a navíc vyhrávají, zatímco favorité jedou domů. Sport je čím dál vyrovnanější a je to dobře.“
Vysvětlujte to fanouškům…
„Někteří to chápou, s jinými bohužel nehnete. Chápu, že když fanoušci prožívali zlatý hattrick, hůř se jim vstřebává šampionát bez medaile.“
A vám hokejistům zase nevoní kritika po vyrovnaných partiích s Francií nebo Itálií. Nebo?
„Určitě nás to mrzí. Záleží ale, kdo to napíše.“
Jak to myslíte?
(usmívá se) „Chtěl jsem tím jen říct, že z názorů některých našich odborníků si nic nedělám. Není to tak, že bych je nerespektoval, jen s nimi často nesouhlasím. Takhle to má každý sportovec. Někomu prostě někdo nesedí, jiný ano. Češi žijí sportem, lidi mu vesměs rozumí, někdy mají čistou pravdu, jindy tolik ne, protože do chodu týmu nevidí a reagují jen na to, co vidí na place.“
Sport vám udělil známku 4 za mistrovství světa, také v živé debatě na portálu www.isport.cz se například Marian Jelínek či Robert Kysela vyjádřili, že od vás čekali víc. Možná jsou na vás nároky před turnajem vždy přemrštěné, co vy na to?
„Sám k sobě jsem hodně kritickej, to mi věřte. Abych pravdu řekl, taky jsem od sebe čekal víc bodů. Přitom jsem ale ze své hry měl lepší pocit než loni ve Švédsku. Pro spoustu lidí asi byl můj výkon zklamáním, já nevím… Já se snažil pokaždé makat naplno a plnit roli, která mi byla určena.“
Před brankoviště jste se cpal jako málokdo jiný. Ale efekt to skoro žádný nemělo. Kdybyste zkraje MS nasypal víc bodů, domníváte se, že by vás kouč Růžička neposlal sestavou dolů?
„Těžko říct. Každý trenér má svoji představu a já pak plnil roli hráče, který hlavně nesmí dostat gól. Tohle mi bylo předepsáno a to jsem plnil, jak nejlíp jsem mohl.“
S jakou náladou?
„Nevadí mi chodit před bránu, naopak. Když to pomůže týmu, jsem pro. Dal jsem dvě tyčky, trocha smůly taky hrála roli. Celý turnaj nám scházela lehkost, všechno jsme si museli vydřít. Škoda prvního zápasu se Švédy, ten jsme měli vyhrát.“
Právě v něm a v bitvě s Kanadou se zrodil optimismus, že v sobě česká parta skrývá značný potenciál. Zůstal však nevyužit…
„Já bych hlavně ten výkon a málem dokonaný obrat s Kanadou nepřeceňoval. Hráli jsme vabank, správně drze, bylo už jedno, zda dostaneme sedm gólů. To pak zkusíte pár riskantních akcí, můžou z toho být tři góly a jste v zápase. To se stalo nám. Pak jsem ale udělal v závěru faul na gólmana, půl minuty před koncem. To mě dlouho štvalo.“
I následné komentáře, že vám více sedí zámořský styl než evropský?
„Tenhle názor je pořádná blbost. Nejdřív se říkalo, že se v NHL neprosadím, protože jsem malej, teď mám zase radši zámořský styl? To si trochu protiřečí, ne? Na to nemá cenu reagovat. Vždycky jde jen o to, jak si sednete jako celá pětka.“
Třeba Jaromír Jágr tvrdí, že hokej v zámoří a v Evropě je úplně jiný sport. Plete se?
„Ale pořád se to hraje s pukem a na dvě branky. Já vidím rozdíl jen v tom, že na větším hřišti musíte být chytřejší, opatrnější, nemůžete lítat tam a zpátky. Tady ztratíte na druhýho tři kroky a už ho nedohoníte. V Americe ho ztratíte stejně, ale díky menšímu hřišti za vás může někdo zaskočit. Ten dotyčný vám dá čas na to, abyste se vrátil zpátky do pozice.“
Ze všech českých hráčů v poli byl v Minsku opět nejvíc vidět Jaromír Jágr. Byl to i pro vás nejlepší útočník?
„Měl z nás nejvíc bodů, byl silný na puku, nejde říct, že nebyl nejlepší.“
A co jeho časté fauly? Jak moc podle vás tlumily českou hru?
„Jarda trochu bojoval s rozhodčími, každý měl jiný pohled na hokej, používal odlišný metr. Já tady v tomhle nemám co povídat, taky jsem měl pár trestů. Jarda zkrátka vedl naši ofenzivu, vedle něj bych ještě zmínil Vláďu Sobotku.“
Je normální, aby chlap ve 42 letech sbíral nejvíc bodů?
„A proč ne?“
No, protože mu je 42…
„Pravdou je, že by ho někdo měl doplnit. Mělo nás tam kolem něj být víc. Což se ale nestalo. Džegr má 42 let, ale jeho přístup k hokeji a fyzické parametry ho předurčují k tomu, aby neustále vynikal. Je stejně silnej jako dřív, pořád mu nejde odebrat puk jako dřív. Věk u něj nehraje tak zásadní roli.“
Mně přijde neuvěřitelné, co ve svém věku dokáže, stejně však to, že na něj málokdo z Čechů pořád má. To už normální není, nebo ano?
„Vím, jak to myslíte. Heleďte, já hrál v Detroitu s Chrisem Cheliosem, kterému bylo pětačtyřicet. Pár vyvolených existuje, co to dostanou do vínku a příkladně se o ten dar od boha postarají.“
Překvapilo vás, jak Jágrovi na konci mistrovství vytekly nervy a pustil se do těch, co viděli mouchy na výkonech národního mužstva? Že mají držet hubu ti, co kritizují.
„Nepřekvapilo. A bylo mi to docela sympatický. I když je mu to proti srsti, nevadilo by mi, kdyby on, taková veličina, občas takhle upřímně vystoupil. Já říkám, ať si každý kritizuje, jak chce. Ale pak ať se nediví, když podobně vystoupí někdo z nás. Měli bychom mít stejné právo, ne? Pokud ne, je to dost nespravedlivý.“
Jágrův výstup jen těžko rozdýchával Dominik Hašek, na stránkách Sportu mu vyčinil, že takhle se legenda nechová. Dominatora znáte výborně, zarazila vás jeho reakce?
„Chlapci se přes noviny trochu porafali, tak co? Znám oba dobře, mezi nimi se ve skutečnosti nic nestalo. Normální záležitost. Když někdo něco řekne, musí počítat s odezvou. Jde o naše dvě největší legendy, a jak říkám, na jejich vztazích to nebude mít dopad. Hašana teď zvou do Síně slávy NHL, Džegr to má taky jasný.“
Vy máte pro změnu jasnou vůdčí pozici v Calgary. Anebo přijde zemětřesení po nástupu nového vedení Flames?
„Co mi jeden kamarád z Calgary říkal, dají se čekat velké změny. Po draftu a po prvním červenci se můžou dít zajímavé věci.“
Ty se dějí i na probíhajícím Mundialu v Brazílii. Málokdy vynecháte přenos, že? „To tedy! Fandím Kostarice, Mexiku, přál jsem Chile. Těší mě překvapení, navíc když dotyční hrají sympatický fotbal. Mám rád, když to mančaft prožívá na lavičce včetně trenérů. Jak jsou ponoření do zápasu. Po gólu se objímají, dávají si hudlany, to je sranda a zároveň prima.“
Poslední měsíce se toho dost napsalo o nervózních náladách v národním týmu hokejistů. Tam to na hudlany moc často nevypadalo. Váš pohled?
„Možná to je dané tím tlakem, velkým očekáváním. Někteří kluci možná byli trochu nervóznější, ale já tam žádné problémy neviděl.“
Já nemluvím o problémech, nýbrž o náladách. Není tam až moc zbytečného stresu?
„To má jedinou spojitost s očekáváním fanoušků a veřejnosti. Vnitřní klima si vždycky utvoří sami hráči. A nejde to uměle. Abychom se hned plácali, že jsme nejlepší kamarádi, tak to nefunguje. Musí si to přirozeně sednout. Nevím, mně občas připadá, že si média domyslí něco, co tam není. Pokud se na tréninku neporve pět frajerů mezi sebou, nemáte šanci poznat, jaké je rozpoložení v týmu. A pak je taky pravda, že sem tam se vyhrává, i když to v kabině není úplně super.“
Přikládá se tedy, podle vás, tématu vztahů v kabině větší důraz, než je zdrávo?
„Někdy ten pocit mám. Jakmile se jde na zápasy, všechny osobní věci musí jít stranou.“
A jdou i v reálu?
„V nároďáku jsem nikdy nezaznamenal, že by dva hráči měli na sebe peška. V klubu jsem občas zažil, že se dva chlapi pohádali, ale za pět minut se šlo do boje a spory neexistovaly. A nakonec se z nich stali velcí kamarádi, vypustili páru a jeden za druhého se na ledě prali.“
