Málokdo znal hokejového krále tak dobře jako on. Oba pocházeli z Louky u Litvínova, a když Václav Šašek (69) dělal maséra u hokejového týmu, vídali se denně. Ivana Hlinku doprovázel i v reprezentaci, bydleli v jedné ulici, zůstal jeho kamarádem a důvěrníkem.
O velkém šéfovi mluví s úctou, při vzpomínání pro deník Sport se však nevyhnul ani méně oslnivým rysům jeho osobnosti, vybavil si i některá tajemství jeho života, ač se bál, že to od jiných může schytat. Ale stejně jako všichni, kdo legendárního Hlinku poznali a měli rádi, si přesně vzpomíná na okamžik, kdy se dověděl o jeho smrti.
Kde vás zpráva o tragédii zastihla?
„Na chalupě, povídali to v rádiu. Byl to šok. On prý spěchal. Vím, že si měl u golfového hřiště koupit parcelu. Jezdil tam a chtěl si něco pořídit na přespání, kdyby se třeba večer napil. Právníkovi, který tam na něj čekal, dokonce asi dvakrát nebo třikrát volal, že už jede, ať vydrží.“
| Václav Šašek |
| Narozen: 15.listopadu 1944 (69 let) v Louce u Litvínova, stejně jako Ivan Hlinka Profese: bývalý masér Litvínova a reprezentace Reprezentace: 3 ZOH (1992, 1994, 1998), 13 MS (1985-87, 1989-98) Kluby: Litvínov (celkem 21 let), dále Karlovy Vary, krátce Vsetín a Slavia Praha, Ústí nad Labem |
Dlouhá léta jste byli spojenci. Jak jste se poznali?
„Oba pocházíme z jedné obce a oba jsme hráli fotbal. Ivan je o šest let mladší, nastupoval v jiné kategorii, ale byli jsme kamarádi. Když se o spoustu let později uvolnilo u hokejistů v Litvínově místo maséra, tak mi ho nabídl. Léta jsme byli taková větší parta, společně slavili svátky, narozeniny. Jeho první manželka Květa měla ráda pořádek, člověk tam seděl a ona pořád chodila, a že je přehoz nakřivo, jestli nejsou na stole drobky. Ivan pak raději slavil u nás.“
Kdy jste ho viděl naposledy?
„My se vídali pořád, on měl barák sto metrů nade mnou. Zastavil se na kafe, šli jsme na stadion. Ale poslední dobou jsme neměli vztahy jako dřív. Mrzí mě to. A jeho žena se mi svěřila, že ho to žralo taky. Nerad bych, aby to vyznělo blbě vůči němu. Ale měl období, kdy trochu víc pil.“
Skleničku si ovšem dal rád vždycky…
„To ano, jenže jednu dobu toho bylo víc. Když se napil, tak býval super, ale někdy vyčítal. Nic mu nezazlívám, každý máme něco. Když Ivan někam jel, tak chtěl, abych ho doprovázel, aby nebyl sám. Měl jednání, všude kamarády, napil se. To by nevadilo, řídil jsem já, kvůli tomu jsem tam i jel. Ale začalo to odpoledne a trvalo do dvou do noci. Několikrát slíbil, že za hodinu pojedeme. Řekl jsem, že ne, že jedu domů. Střízlivý by to neudělal, ale jak měl upito, dal mi najevo, že budu čekat, jak dlouho on bude chtít. Nebránil bych se, kdyby mi to sdělil jinak. Pak mi celou cestu nadával.“
Jinak si ovšem dovedl získat lidi i tím, jak byl nad věcí. Souhlasíte?
„Ivan měl obrovské charisma. To se nedá naučit ani k tomu dospět. Hráči ho respektovali, ale neměli z něj strach. Třeba z Bukače se někteří třásli, Arnold Kadlec cestou na soustředění v autě od Loun nemluvil, jak se bál. Ale z Ivana tohle nikdo nepociťoval, on je ani nesnižoval, choval se kamarádsky. Nedělal večerní kontroly na pokojích, zastával názor, že když na to ten hráč má, tak ať si dá pivo a zakouří si. Vůbec to neřešil a zároveň ho nikdo nezklamal, nezneužil toho. Občas ho nasrali, to jo. Ale on se nemstil. Mohl se s vámi klidně pohádat, ovšem nevracel to.“
Nebyl ten jeho nadhled jenom zdánlivý?
„On se snažil působit v klidu, ale když měl velký stres, nervy, tak zvracel. Ani vy, novináři, jste do něj moc nešili, ale on nebyl háklivý. Jen když hrál na šampionátu v Německu, tak v televizi komentátor řekl, že pomalejší než Ivan Hlinka jsou už pouze kamery německé televize. O tom mluvil pořád, to nemohl překousnout. V Litvínově byly zápasy, kdy jsem mu musel o třetině přinést cigaretu na záchod, aby si potáhl a uklidnil se. Ale zároveň měl ohromnou vůli. Když mu Bukovinský ze Slovanu poprvé utrhl meniskus, Ivan mě zavolal do kabiny, noha se mu klimbala, nemohl jsem na to koukat. Jiný by jel do nemocnice, Ivan si to nechal omotat izolací a vrátil se na led. Samozřejmě to nešlo, ale nikdy by to nezabalil.“
Bolestíny sám neměl moc v lásce…
„Taky říkal, že hokejista musí být gauner. Z moc hodného kluka těžko něco vyroste.“
Našel by se někdo, s kým si vyloženě nesedl?
„To ne. Povahově mu nevadil nikdo, ale vím, že se mu jednu dobu mu nelíbil hokejový styl Oty Janeckého. Ten se pořád usmíval… Potom Ivan nastoupil k reprezentaci a Janeckého si tam vzal. Jako každý měl rád určité typy hráčů. Když dva trenéři napíšou sestavu, tak se vždycky budou lišit. Na olympiádu do Lillehammeru vzal litvínovského Kašťáka. Tehdy se mu dařilo, ale za jiného kouče by se tam možná nedostal. Taky se viděl v hráčích, jako býval on. V Pittsburghu měl Krafta. Velkej, dlouhá klička, dost ho připomínal.“
Zrovna Penguins však mohl vnímat jako neúspěch. Napřed postoupil do semifinále Stanley Cupu, jenže po čtyřech zápasech následující sezony skončil…
„Bylo to hlavně kvůli tomu, že kabina nebyla spokojená s komunikací. Něco jiného je zeptat se, jak se dostanu na nádraží, a promlouvat v kabině. Někteří hráči pak šli proti němu. Jako prohru to musel vzít, byl soutěživý a hravý, ale nakonec si řekl, že jinak to nešlo.“
Hlinka zůstal celý život litvínovským patriotem. Dovedete si představit, že by se mohl usadit natrvalo jinde?
„On ani nechtěl, jinam by z Litvínova nešel. Do Sparty a tak. A ten život, co vedl později, se na Západě žít nedá. Kdo si kde s kým sedne po tréninku. Takový život by jinde neměl.“
Zažil jste, že by se někdy ocitl v úzkých?
„Nedal to nikdy najevo. Nežádal o pomoc, všechno řešil sám. Nebo se napil. Taky rád maloval. Ale když kreslil tak smutné obrazy, musel mít v sobě nějaký splín. Myslím, že ho mrzelo, že jeho syn Ivan není povahově po něm. Nemusel hrát nutně hokej jako on, závodil na kole, jezdili jsme s ním po mítincích. Ale nepotatil se. A nejvíc mu ublížilo, když si jeho první žena vzala skladníka z Billy a on přijal jeho příjmení. Volali na něj pane Hlinka. To byla pro Ivana psychická rána.“
Chodili jste spolu taky mastit karty?
„To ne, to už byla ta pozdější éra. Každý čtvrtek měl mariáš. Byl hravý, soutěživý a nesmířil se s porážkou. Byl dobrý v ping pongu, tenise, nohejbalu, ale měl problém, že chtěl být taky nejlepší. A to on někdy nebyl. (směje se) Klidně taky mohl dělat architekta. Na to měl buňky. První dům, co stavěl, si navrhl sám, architektovi jen řekl, co by chtěl. Ten barák už je prodaný, druhý taky.“
Změnil se nějak během let?
„Pral se v něm jeden rozpor. Po revoluci nešel do politiky, i když o něj stála spousta partají. Nevzal to, nedokázal se rozhodnout. Jeho táta totiž byl silný levičák, velký komunista, předseda revizní komise, pak předseda okresní odborové rady. Ivan měl zpočátku taky levicové názory. Později si vzal Liběnu a přiklonil se k pravici. Třeba prohlásil, že kdyby za jeho šéfování u něj na stadionu někdo založil odbory, tak ho propustí. Ale vnitřně s tím musel zápolit, protože táta byl založený jinak. Tam nebyl moc silný v kramflecích.“
Mohl klidně dělat šéfa svazu, ale na funkce ho moc neužilo. Co myslíte?
„Raději chtěl zůstat přímo u hokeje. A když trénoval, měl velkou výhodu, že byl předsedou svazu Gut. Ten ho měl strašně rád a Ivan to věděl. Takže si taky uvědomoval, že na něj shora nebudou vyvíjet tlaky. Občas si předsedu dobíral, házel ty svoje fórky: ‚Za vás, pane Gut, byla ta klička přece jiná‘. Ale takhle se jinak dělá, než když člověku hrozí, že pokud zítra nevyhraje, tak poletí.“
Byl by náš hokej s Ivanem Hlinkou dneska jiný?
„Aby mi zase někdo nevolal, co to plácám… Mohl by. Ivan měl boží dar, charisma, ovšem zároveň si k sobě bral lidi, kteří zvládli všechno kolem a byli rádi, že s ním můžou dělat. Rulíka, Lenera, v Litvínově zase svého švagra Josefa Ulrycha. A on byl ta persona, ničím se nezabýval. Takže nevím, jak by náš hokej změnil. Dával by impulzy, nápady, ale museli by ho změnit i ti okolo něj.“
