Ivan Hlinka nežije už deset let. Mnohým přitom připadá, že k tragické smrti hokejové legendy došlo sotva před pár lety. „Přijde mi to jako by to byly čtyři roky,“ reaguje Martin Ručinský, jenž měl možnost po Hlinkově boku strávit podstatnou část kariéry. A díky tomu se dostal tak daleko. „Vděčím mu za mnohé,“ říká olympijský šampion z Nagana.
Co říkáte tomu, kolik let uplynulo od Hlinkovy smrti?
„Přijde mi neuvěřitelné, že je to už deset let. Strašně to letí. Na Ivana si vzpomenu několikrát za rok, ale v půli srpna je to vždycky výraznější. Ten den měl mít přitom úplně jiný průběh. Kamarádovi se narodil kluk, chystali jsme se oslavit novýho človíčka na světě a do toho přišla zpráva o Ivanově nehodě a pak i smrti. Hrozné.“
Když se řekne Ivan Hlinka, co vás napadá?
„Na toho člověka se nikdy nezapomene, nejen pro mě zůstává nesmrtelným. Bude tady s námi pořád. Byl obrovskou ikonou celého českého a československého hokeje. Nebojím se říct, že vůbec tou největší, jakou jsme tu kdy měli. Nejen jako hráč, ale i jako trenér a vůbec člověk toho pro náš hokej udělal strašně moc. Měl obrovské charisma, kterým působil na hráče i veřejnost. Výsledky hovoří za vše. Osobnost jeho formátu českému hokeji schází. Kdyby Ivan žil, určitě by z hokeje neodešel. Jen si nejsem jistý jeho přesnou rolí. Zda by dál trénoval, nebo dělal generálního manažera či šéfa svazu.“
Přitom mezi vámi a Hlinkou to kdysi pořádně zajiskřilo. To když jste se mu ještě společně s Josefem Beránkem nevrátili z Kanadského poháru 1991 domů do Litvínova… Tehdy byl Hlinka nesmírně vytočený.
„Tenkrát to byla taková blbá doba. Ivan byl trenérem a generálním manažerem v Litvínově. S Pepou Beránkem jsme za ním tenkrát zašli s tím, že jsme dostali nabídku hrát za Edmonton Oilers. A zda by nás nepustil. Pamatuju si to jako dnes. Ještě rok a pak vás pustím, říkal nám Ivan. Jenže my jsme byli mladý, měli svoji hlavu a neřešili jakékoliv důsledky, které by náš odchod přinesl. S Pepou jsme se sebrali a i přes Ivanův nesouhlas jsme do toho šli. Na Kanadském poháru, po posledním zápase, jsme odešli z jednoho hotelu do druhého, kde už na nás čekal spojenec, který nás odvezl do Edmontonu. Připouštím, že tehdy to od nás vůči Ivanovi bylo nekorektní. Vzájemné vztahy mezi námi se narušily.“
Kdy jste si s Hlinkou pirátský úprk vyjasnili?
„V létě po našem příletu z Kanady. Sedli jsme si a všechno si spolu vyříkali. Všechno pak bylo jako dřív. Ivan hokej hrál, v NHL taky, takže věděl, co jsme jako mladý kluci měli v hlavě. Na jednu stranu nás chápal. Šli jsme za svým snem. Vždycky to s námi myslel dobře, nechtěl nám šlapat po štěstí. Chtěl jen, abychom sezonu dohráli doma a pak by nás v klidu pustil. Myslel to dobře, ale my byli v devatenácti letech zaslepení vidinou NHL.“
Vás, slavné litvínovské odchovance, bral Hlinka jako své vlastní děti. Cítil jste to silné pouto?
„Určitě. Asi nejvíc se to týkalo mě, Albyho Reichla a Jirky Šlégra. On nás vytáhl z dorostu do áčka jako bažanty a nechal nás hrát prakticky první housle v lize. On nás ani nezkoušel, ale rovnou nás postavil do elitních formací. Nám bylo devatenáct a Ivan na nás postavil hru! Šel do risku, nebál se a my díky tomuto jeho kroku jsme ve vývoji ohromně poskočili. Strašně nám pomohl.“
V sobotním vydání deníku Sport najdete velkou přílohu k 10. výročí úmrtí Ivana Hlinky
