Kouč Augusta: Divím se, že Jágr nechce za národní tým hrát
Možná jste to viděli a pobavili se. Ten vstup se jako jeden z mála na Zlaté hokejce povedl. Josef Augusta (69) před třemi týdny v přímém přenosu žádal Jaromíra Jágra, ať se přece vydá na podzimní Světový pohár. I přes široké úsměvy slavného útočníka pobídka legendy nenašla odezvu. „Já bych se ho neptal,“ říká otevřeně v rozhovoru pro Sport kouč dvojnásobných mistrů světa.
V listopadu se dožije sedmdesátky, a byť už dlouhý čas v hokeji nepůsobí aktivně, udržuje si patřičný přehled. A nemá sebemenší problém říkat věci na rovinu. A to tak, že to možná mnohé překvapí. Třeba, když se nástupce Ivana Hlinky vrací k hořkému odchodu od reprezentace v roce 2002. „Převládal pocit, že s tehdejším mužstvem by zlatou medaili dokázal vyhrát každý trenér. No, jak se ukázalo, nedokázal,“ rýpne si ještě dnes Josef Augusta.
Jágr váš návrh z Karlových Varů nevyslyšel, zlákat se nenechal, štve vás to?
„Jarda v nominaci jednoznačně chybí a moc nerozumím tomu, proč nebude hrát. Je to přece pořád aktivní hráč, pořádá se to v Americe a navíc před sezonou. Má u toho být. Tečka.“
Tak trochu zapomínáme, že v reprezentaci před rokem skončil. Napevno, potvrdilo se.
„Dobře. Ale tohle je Světový pohár, na němž vystoupí všichni aktivní hráči z NHL, nejlepší z nejlepších. A to Jarda pořád je, ne?“
Jak byste na Jágra šel vy?
„Já bych ho do nominace dal rovnou a neptal se ho. Věřím, že by neodmítl a přijel by. Odehrál by tři čtyři zápasy a bylo by. Na Světový, dříve Kanadský pohár musí jet všichni nejlepší. Jardovi se sice nechce, ale s tím se dá vždycky pracovat.“
Máte pochopení pro Jágrovu omluvu? Tvrdí, že by se nedokázal dobře připravit.
„Proč Jarda hraje hokej? Protože ho má rád. Rozumím tomu, že nechce jezdit na mistrovství světa a olympiádu, na akce během běžící NHL nebo bezprostředně po ní. To je pro něj obrovský zápřah. Ale zářijový World Cup? Bude odpočatý, všichni hráči jsou na tom fyzicky zhruba stejně. Taková Kanada si dá maximálně týdenní soustředění a půjde na věc. Takže, pokud Jarda hraje dál hokej, měl by u toho být.“
Co vůbec říkáte české nominaci do Toronta?
„V podstatě se vzali všichni hráči z NHL, kteří to hrají na slušné úrovni, na druhé či třetí pětce svých týmů. Trochu se obávám problémů s brankáři.“
Proč?
„Nominovat tři z NHL, nevím, nevím… Jsem zvědavý, jak trenéři vyřeší jejich hierarchii, protože v podstatě vzali tři jedničky. Beru, že je jiná doba, ale za nás se to dělalo jinak.“
Obvykle jste jmenovali jasnou jedničku a k nim parťáky, co nemají ve zvyku prudit. Vzal byste třetího z Evropy?
„Rozhodně. Dominika Furcha. Jednoznačně! V mých očích je do brány jasný Pavelec, ale máte tam i Neuvirtha a velmi ambiciózního Mrázka. A ti všichni chtějí do brány. Logicky. To může být svízel.“
Podle vás mezi nimi hrozí pnutí?
„To hrozí vždycky. Za nás jsme řešili něco podobného jenom jednou. Na mistrovství světa v Norsku (1999) jsme výjimečně měli vyrovnanou dvojici Čechmánek-Hnilička. V určité fázi turnaje jsme museli rozseknout, kdo to dochytá. Po zápase s Ruskem (1:6) se hráči zavřeli v kabině a v podstatě se volil papež. Společně se radili a vynesli verdikt. Takhle to zaručeně funguje. Brankáři jsou týmem v týmu a pro trenéra je složité rozhodovat, kdo bude vyvoleným. Před gólmanem hraje tým, nikoli trenér. Proto by se měli hráči zapojovat do rozhodování o brankářské jedničce. Do Toronta vezeme tři velké individuality, jednoho velmi zkušeného (Pavelec), jednoho nesmírně ambiciózního, který chce být nejlepší v NHL (Mrázek) a do třetice hráče, který toho má také hodně za sebou a rád by prorazil (Neuvirth). Já tedy trenérům nezávidím.“
Kdo ví, třeba se vše vyřeší samo tím, že vzhledem k drtivé síle soupeřů se prostřídají všichni…
„Uvidíme. Já vám tu jen říkám svoje zkušenosti z nároďáku. Na výkonech gólmanů bude nesmírně záležet. Pokud se však dotyčný chytne, můžeme udělat velký výsledek.“
Před deseti patnácti lety by se jelo pro finále. Teď jdou jiné hlasy, Češi mohou maximálně překvapit, nepočítá se s nimi. Měl by mít národní tým skromné cíle, z pokory vyjít, anebo vyrazit sebevědomě?
„Absolutně neberu řeči, že jedeme překvapit. Copak si o sobě nemyslíme, že jsme dostatečně silní? Takhle to přece nemůže být. Pojedeme udělat skvělý výsledek a hotovo.“
Dobře, ale bavme se o reálné síle týmu v porovnání s Kanadou nebo USA. Například v obraně nevidíte výrazný rozdíl v kvalitě, mobilitě beků?
„Počkat. Obrana se odvíjí od brankáře a nehledě na způsob jejich nominace, nastoupí jeden a ten, věřím, bude vynikající. Beky máme defenzivní, což ale beru spíš jako výhodu. Je to lepší, než jich mít pět ofenzivních. Při dobrém bránění se přes útočně laděné obránce soupeře může daleko snadněji procházet, protože tam vzniknou díry. A o náš útok se nebojím, máme natolik schopné hráče, aby si vepředu poradili. Dva tři góly pokaždé dáme. Proto na mě nechoďte s tím, že pojedeme překvapit. Hrají naši hráči NHL? Hrají. Tak ať to předvedou.“
Na soupisce vám schází Jágr, Furch, co takový Jiří Hudler?
„To je na můj vkus detail. Neodvážím se hodnotit.“
Uvítal byste, kdyby u týmu pokračoval Vladimír Vůjtek?
„Chci říct, že nároďák pod jeho ročním vedením najel na správnou cestu, celá sezona probíhala zdařile. Vláďa prokázal velký cit pro skládání mužstva, dařilo se mu v Euro Hockey Tour, jeden turnaj dokonce i vyhrál, to se za našich časů málokdy povedlo, téměř nikdy. V Moskvě na šampionátu se na naše kluky pěkně dívalo. A bylo cítit, jak si tým získal i naše fanoušky, z domova měl nároďák velkou podporu. Škoda prohraného čtvrtfinále, kde jsme trochu doplatili na málo zkušeností většiny hráčů s tímto typem utkání. Američani do toho vlítli s chladnou hlavou, šli postupu naproti. Ale celkově se mi práce Vládi Vůjtka a jeho realizačního týmu velmi líbila.“
Takže?
„Samozřejmě vím, že celé to bylo nastavené na roční smlouvě. Někdo namítne, že neudělal úspěch na mistrovství, tak proč by měl pokračovat, pak ovšem nevidí důležitou konsolidaci týmu, která pod jeho velením proběhla a kterou jsem předtím dlouho postrádal.“
Nemyslím si, že to nikdo nevidí. Vůjtkova práce se uznala. Ale vždyť on sám žádal pouze roční úvazek, bylo zapotřebí zvolit jeho nástupce. A u týmu mohl i tak zůstat, kdyby chtěl.
„Že by na prahu sedmdesátky dělal asistenta? To snad ne… Sám jsem se Vládi ptal, jak by postupoval, kdyby vyhrál mistra světa. V době, kdy trenéři pro Světový pohár byli určení. Přijde mi, že tohle jsou typické české speciality. Podobně jako funkce generálního manažera reprezentace.“
Co se vám nezdá?
„To je velmi důležitá role, měla by však být obsazena na delší dobu a s nějakou vizí, nikoli pouze pro Světový pohár. Těší mě, že vybrali zrovna Martina Ručinského, ale jaký to má význam na jednu akci? Proč nebyl dosazen alespoň do olympiády 2018, když už ne na čtyři roky? Navíc je všude ve světě zvykem, že generální manažer si vybere trenéra a celý realizační tým. Tihle lidé pak pospolu čtyři roky pracují. U nás se vybere trenér a k němu se teprve dovybírá manažer. Třeba se to spoustě lidem líbí, mně to přijde zvláštní. Něco ve světě funguje, my na to však jdeme jinak. Po svém. Je to kočkopes.“
Ale uvažte Ručinského čtyřletým cyklem, když nikdo neví, jak mu to půjde a jak ho to bude naplňovat…
„Ať jde Růča do prčic, co by mu nešlo?! Je to osobnost, má toho ve světě tolik za sebou. Absolutně bych se nebál svěřit mu čtyři roky generálního manažera.“
Zavedl by podle vás do českého hokeje cosi, co mu není vlastní?
„Každopádně ví, jak to funguje v NHL, jaké tam jsou vztahy mezi generálními manažery klubů. V našich hokejových vodách chtějí manažeři jeden druhého hlavně přechcat, vyšachovat ho, proto to nefunguje, jak by mohlo. Do toho by měl Růča na starost osmnáctky, dvacítky, aby to všechno mělo jednotnou vizi. A že si jede na Světový pohár něco zkoušet? Kdyby ho trenér kdysi pořád zkoušel, v životě by nic nedokázal. V sedmnácti ho v Litvínově hodili do vody, ať plave. A doplaval až ke zlaté olympiádě, k titulům mistra světa, do NHL. Takže, Růčo, žádné zkoušení, tady máš generálního manažera na čtyři roky a šlápni do toho!“
K titulům světového šampiona jste v roli hlavního kouče doplaval i vy, a hned dvakrát. A jen co přišla dvě čtvrtfinále v roce 2002 na ZOH v Salt Lake City a na MS ve Švédsku, skončil jste podáním demise. Z dnešního pohledu se to jeví jako zbytečné gesto. Nebo ne?
„Tenkrát to byla specifická situace. Českému hokeji se povedlo něco, co nelze opakovat. Mezi roky 1998 až 2001 každou sezonu zlatá medaile. A ten nešťastný rok 2002? Na olympiádě jsme prohráli 0:1 s Rusy ve čtvrtfinále, sborná nás pak vyřadila i na mistrovství. V mých očích to tehdy neustál především výkonný výbor svazu. Augusty a jeho realizačního týmu už měl dost, přál si změnu. Vznikly tlaky okolo, abychom od toho odešli. Taky převládal pocit, že s tehdejším mužstvem by zlatou medaili dokázal vyhrát každý trenér. No, jak se ukázalo, nedokázal. Zvládl to až Vláďa Růžička. Ne každý trenér byl osobnost, jako jsme byli my s Vláďou Martincem nebo s Frantou Černíkem, to je taky třeba říct. Jenže výkonný výbor se domníval, že musí přijít noví lidé, kteří to budou dělat ještě líp."
Pokud si to dobře pamatuju, po šampionátu ve Švédsku jste v návalu emocí předsedovi svazu Gutovi řekl, že končíte. Později s chladnou hlavou jste rezignaci vzal zpět, ale na to už Gut nehleděl. Nebýt toho?
„To jsou kdyby. Přece, pokud budete předseda svazu, co má po ruce trenéra, který byl u tří titulů mistra světa v řadě (asistent 1999), tak ho po jednom neúspěchu podržíte, ne? Vezmete si ho stranou, pobavíte se o případné změně realizačního týmu, uděláte nějaké obměny a jede se další rok. To by mi přišlo fér, vám ne? Jenže tehdy byl zájem svazu jiný. Dosadit s výhledem na mistrovství světa v Praze (2004) člověka, který tu čtyři roky nebyl (Slavomír Lener), neznal pořádně zdejší prostředí… A taky podle toho mistrovství dopadlo. Ono to není tak jednoduché, jak si každý myslí. Že přijdete, namalujete na tabuli, jak se bude hrát a věci poběží podle vás. S Ivanem Hlinkou a Vláďou Martincem jsme měli perfektní přehled o všech hráčích, připadajících v úvahu pro reprezentaci. Všechny vhodné adepty jsme vyzkoušeli, zato náš následovník začal hrát i ty, které jsme my nebrali, čímž se zbytečně ztratily dva roky. Výsledky po našem odchodu to potvrdily. A může za to i tehdejší výkonný výbor.“
Když někdo poví, že jste měl kliku na silnou generaci, co odpovíte?
„Jenže ta silná generace se musela postupně vybudovat. To nebylo tak, že do reprezentace přišli hotoví hráči, že v kabině seděla jedna osobnost vedle druhé. Nejdřív se ti borci museli najít, nepřišli sami. I pod Ivanem Hlinkou se pořád zkoušelo, než se našel pevný hráčský základ a utvořilo se klima, které vydrželo po několik let. A přesně to samé jsem teď začal pociťovat u nároďáku pod Vláďou Vůjtkem.“
Štvaly vás časté tendence zlehčovat váš přínos a přínos parťáka Vladimíra Martince pro zlatý tým v Petrohradu 2000 a rok poté v Hannoveru?
„Vycházelo to hodně právě od lidí z hokeje, co si přáli změnu. Jenže ti toho hodně namluvili a málo udělali. Je to tak prosté. Jsou trenéři, kteří o hokeji vědí všechno nebo hrozně moc, a pak ti, co si to o sobě myslí. A to je rozdíl. Pod Hlinkou se najelo na režim a řád, který držel po kupě řadu sezon po sobě, než se jednoho dne zboural.“
Do jaké míry si dění v týmu kočírovali Dopitové, Výborní, Paterové?
„Tak, aby nikdo nevybočil. Tehdejší týmy tvořily silné individuality, které dokázaly pracovat pro společnou věc. A v tom byl klíč. Celé to bylo podložené zažitým herním systémem a prozíravou prací s brankáři, jejich výběrem. Jeden pomáhal druhému a všichni navzájem.“
Když v únoru 2000 zčista jasna Ivan Hlinka odešel do Pittsburghu a vám spadl národní tým do klína, necloumaly s vámi ani na vteřinu obavy, že může jít o příliš velké sousto?
„Věděl jsem, že nejlepší bude pokračovat v ověřené práci. Mužstvo šlapalo, nenapadlo mě ani na chvíli cokoli měnit, nebyl důvod. Hokej jsem hrál na nějaké úrovni, nikdo mi nemusel připomínat, kdo má mít jakou roli v týmu. Všechno jsem zažil v praxi. Já, Vláďa Martinec, Franta Černík a Jindra Micka jsme byli čtyřka, která dělala maximum pro úspěch mužstva. A to bylo celé. Uvidíme, jak to půjde dál po Vůjtkovi. Doufám, že se to nebude odvíjet podle těch řečí, že jedeme na Svěťák překvapit.“
Nakolik věříte Josefu Jandačovi?
„Neznám ho natolik, abych se k němu mohl obšírněji vyjádřit. Potkali jsme se všehovšudy dvakrát. Dělal asistenta Růžovi, tak teď ať se ukáže. K ruce má Jardu Špačka, Jirku Kalouse. Uvidíme.“
A ještě Václava Prospala s Jiřím Fischerem…
„Dobře, ale tihle dva o českém hokeji moc nevědí.“
Zrovna v jejich případě je klíčové, že dobře znají konkurenci z NHL. Tím mohou Jandače dobře doplnit.
„Co nás tam čeká, vědí nejlíp všichni nominovaní hokejisté, k tomu nepotřebují rady od bývalých hráčů NHL. Sami tu ligu hrají a vědí, proti komu, nebo ne? Nikdo je nezná líp. Takové rady by se hodily nám před čtyřiceti lety, kdy jsme na Kanadský pohár přijeli. Tenkrát nikdo z nás netušil, s čím na nás Kanada vyrukuje, kdo je kdo. Teď si hoši poradí víceméně sami.“
Tehdy v roce 1976 jste na sebe asi všichni koukali… Čechoslováci na Kanaďany a oni na vás.
„No a vidíte, jak to dopadlo. Porazili jsme Kanadu (1:0), Ivan Hlinka vyhrál dovednostní soutěž a Milan Nový auťák jako nejlepší hráč. Taky z toho důvodu, že s námi nikdo nepočítal a my všechny překvapili, i teď tvrdím, že nemá cenu jezdit na Světový pohár s pouhým cílem mile překvapit. Musí se jet vyhrát! My tehdy taky nebyli žádní nazdárci a naši kluci jimi dnes taky nejsou. Ať ten Plekanec nebo Krejčí ukážou, že nejsou o nic horší než jakýkoli Kanaďan. Tenkrát se tam hrálo o slušné prize money a my si řekli, že jim prostě ty prachy sebereme, že budou naše. Takhle se k tomu musí přistoupit i teď.“
Oklikou se vracím k vašemu sbohem reprezentaci. Máte dojem, že vaši práci docenil až čas?
„Ten konec pro mě byl hodně smutnej. I z toho důvodu, že nikdo z výkonného výboru se neukázal jako velký člověk. Čas sice všechno zahojí a urovná, ale svým způsobem to ve mně zůstává pořád. Právě z toho pohledu, že se tehdejší zlata a další medaile braly automaticky. Což je samozřejmě nesmysl. Jako by za tím nebyla žádná dřina, povědomí o tom nebo pochopení toho, jak správně sestavit vítězný tým. Aby do sebe zapadly všechny dílky mozaiky. Vezměte si Filipa Pešána.“
Narážíte na některé výroky, že s našlapaným libereckým kádrem by titul vyhrál kdekdo?
„Ačkoli ho v minulosti párkrát od áčka vyhodili, prezident klubu si ho prozíravě ponechal v klubu, protože věděl, co v něm má. Mezitím než dostal další šanci, spoustu hráčů si vychoval a připravil. Pak je doplnil, zařadil do sestavy a najednou tu vznikl tým, který doma neměl konkurenci. Po Dukle Jihlava a Vsetínu první klub s takovou herní dominancí. Od prvního kola až po titul. A je to z největší míry Pešánova práce. Jeho a jeho lidí z týmu, které si vybral. Velice mu držím palce, ukázal totiž cestu, jak by se náš hokej měl dělat.“
