Táta a syn. Slávistická ikona, strůjce titulu, jeden z nejlepších brankářů minulých let. A jeho nástupce. Podobná vizáž, styl i talent. Roman Málek a Roman Málek mladší. „Je to můj vzor. Ale jednou bych chtěl být ještě lepší,“ tvrdí Málek junior o otci, který v prvoligové Slavii působí jako trenér brankářů. Ve dvojrozhovoru vzpomínají i na dobu, kdy se spolu fotili před šestnácti lety...
Psal se leden roku 2003. Roman Málek senior ve Slavii při mistrovské sezoně udivoval, psalo se o něm jako o fantomovi. A u příležitosti rozhovoru pro Sport Magazín se nechal doma vyfotografovat i s dvouletým synkem, jenž už si tehdy vysnil: „Budu brankář!“ Vida. Je rok 2019, je mu osmnáct, pod tátou se připravuje ve Slavii, je stabilním členem gólmanské dvojice. „Letí to,“ směje se otec, jemuž bude za pár dní dvaačtyřicet.
Co s vámi dělá, když vidíte ty staré fotografie?
Syn: „Je hrozné, když člověk vidí, jak ten čas letí! Ale je fajn se na to podívat a zavzpomínat.“
Táta: „Já se na fotky moc nedívám, ale tuhle mám v paměti. A je fakt strašlivý, jak ten čas letí. Je vidět, že děti stárnou. Ještě že my ne! (usměje se) Hned si vzpomenu, že byl odmalička zapálený do hokeje.“
A měl i první betony…
Syn: „Ty mi dělal děda.“
Odmala měl v sobě, že chce chytat?
Táta: „Ano. Bylo i období, kdy jsem mu to zakázal. Ale potom na mě naléhal, že doopravdy hrozně chce do brány. Dokonce kvůli tomu brečel. Takže jsem povolil… Tomu mladšímu už jsem to doopravdy nedovolil, hraje v poli jako obránce.“
U něj jste vyhrál.
Táta: „To jo, ale u toho staršího to nešlo.“
Syn: „Ze začátku jsem byl v poli jako ostatní. Ale neměli jsme brankáře. Trenér se pak zeptal, jestli je někdo, kdo by šel do brány. A jako první vyletěla moje ruka. Nebylo co řešit.“
Proč jste nechtěl, aby syn chytal?
Táta: „Protože brána je jenom jedna. Je to hrozná dřina. Když to řeknu upřímně, tak pro mě každý gólman, který se dostane do juniorů a odchytá sezonu jako jednička, je výborný. A je to velký úspěch. Protože tlak je obrovský. A hlavně se to hrozně hustí, do dorostu přijde až pět brankářů. A prosadit se, to je fakt strašně náročný. Takže když už hokej chtěl hrát, říkal jsem si, že by bylo lepší, kdyby byl v poli. Tam je větší šance se probít jalovými roky. I třeba ve čtvrté lajně.“
Vy jste měl jasně dané, že budete chytat?
Syn: „Ano. Přes to nejel u mě vlak. Chtěl jsem být jako táta. To byla jasná volba.“
Pamatujete si, jak jste doma mydlili hokej na koberci?
Syn: „Nějaké úlomky jo. Děda mi vyprávěl, jak jsme vždycky, když taťka hrál za reprezentaci, zpívali všichni doma hymnu, pak na mě šel střílet. Byl jsem do toho blázen.“
Táta: „Dokonce jsem si chvíli říkal, jestli je malej normální. Protože když se ho někdo zeptal, jak se jmenuje, on hned vystřelil: Táta! (směje se) Neřekl, že je Roman… Měl jsem trošičku strach, jestli bude v pořádku. (usměje se) Ale dopadlo to dobře.“
Co si vybavujete z tátovy kariéry?
Syn: „Nejvíc Plzeň, Švédsko a Vítkovice. To bylo super, nechyběl jsem na žádném zápasu, sledoval jsem ho. Po utkání jsem chvátal do kabiny, plácal jsem si s ním, ale i s ostatními. To byla paráda. Pro mě nejlepší léta. Úžasný zážitek.“
Jaké nejslavnější hráče si vybavíte?
Syn: „Pamatuju si z MODO Petera Forsberga, Markuse Näslunda nebo Romana Poláka ve Vítkovicích. Chvíli tam trénoval s tátou Patrik Bartošák.“
Táta: „Oba kluci opravdu chodili na každý zápas. Nejvíc je bavilo, že mohli za námi do kabiny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
