Pavel Ryšavý
Premium
25. ledna 2020 • 18:00

Martinec o kariéře: Nebyl jsem tak dobrej. Dnešní hráči nejsou tolik odolní

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Věčně dobře naladěný, nad věcí. Takhle vidíte bývalé slavné pravé křídlo a úspěšného trenéra nejčastěji. Pro Pardubice je největší ikonou, před Vánoci oslavil Vladimír Martinec 70. narozeniny a klub bude mít v neděli jeho fotku na dresu v rámci akce „Legenda pomáhá“. „Nebyl jsem tak dobrej, jak se o mně píše,“ hodnotí sám sebe se svým klasickým nadhledem. Ve velkém rozhovoru pro iSport Premium mluvil o tom, proč nikdy nevnímal tlak i o velkých medailích.



Dnes si nedovedete už Vladimíra Martince představit bez jeho hustého kníru. Dřív byl hladce oholený, nosil patku a děsil každou obranu. Když na tuhle dobu vzpomíná, není sentimentální. Spíš se umí často usmát. Ví, že něco uměl a nebylo toho málo. Jen si jako čerstvý sedmdesátník myslí, že se jeho výkony vynášejí do nebes až moc. On se bavil, hrál hokej.

Na velké narozeninové oslavy moc nejste, že ne?
„To nejsem a taky byla jen taková velice jednoduchá oslava. Vyrazili jsme s rodinou a pár známými do restaurace na oběd, poseděli, popovídali.“

Je těžké vám donést dárek, který by vyrazil dech?
„Hlavně jsem chtěl, aby se žádné dárky nekonaly, abychom se jen sešli a popovídali si. A stejně mě lidi neposlechli, nedali si pozor. (usměje se) Většinou to byly nějaké lahvinky, protože co mě taky kupovat?“

Právě, to jsem si taky říkal. Leda nějaký hokejový dárek...
„No, abych vykládal nějaká klišé, že bych si přál, abychom se s Pardubicemi zachránili? Jasně, že tohle bych si přál, ale ne jako dárek, tohle se nedává. Spíš se vždycky tak nějak usměju, když slyším, jak někdo dal rodičům dárek, že dal gól, nebo vyhrál.“

Na led ještě chodíte?
„Už dávno ne. Skoro deset let jsem tam nebyl, hrál jsem za veterány, ale jak tam začali chodit kluci, které jsem trénoval v roce 1989, kteří vyhráli ligu, už to bylo hodně znát. Najednou kolem mě jezdili o 25 let mladší hráči, ani moje umění na to nestačilo. Puk mi vždycky vzali, já tam byl jak na veřejném bruslení. Přestalo mě to už bavit a skončil jsem a výstroj naházel do pytle.“

Viděl jsem vás jednou naživo, při Open Air v roce 2011. Pod širým nebem jste dal gól proti Kometě, spadla mi brada, když jste vypálil zápěstím. Tam jste mladším kolegům dával dost zabrat.
„No ale kdo tam byl mladší? Jasně, třeba Ota Janecký, ale ten zase není tak mladý, dnes mu je skoro šedesát. (usměje se) Tenkrát jsem ten rozdíl tak velký necítil. Pak se tam propast najednou zvětšila. Vím, že veteráni chodí na led pořád v pondělí kolem osmé, jak jsme to zavedli my. Já už tam nemám co dělat.“

Nikdy vám věci jako brusle, co zařezávají do čerstvě upraveného ledu a puk, který napne síť, nechyběly?
„Kariéra pro mě skončila v roce 1985, kdy jsem se vrátil z Německa. Tohle byla už jenom zábava, to nebyl žádný velký hokej. Jednou za dva měsíce jsme si zahráli zápas. Už mi tam ubývali postupně spoluhráči, pak zavřeli hospodu, kam jsme chodili na jedno, dvě pivka. Bylo po srandě.“ (usměje se)

Nikdy jsem se hokejem nestresoval

Pojďme od konce na začátek, před těch třináct velkých medailí ze světových akcí. Vzpomenete si, jak ten mladý kluk prožíval příchod z Lomnice nad Popelkou do velkých Pardubic?
„Jak já tady koukal! (usměje se) Brácha mě sem přivezl v létě 1965 na trénink,

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud