Cíger o Růžičkovi či hořkém konci v repre. Teď dává šanci chudším dětem

Pomáhá vychovávat talenty, které by bez jeho pomoci na hokej třeba nedosáhly. „Ztrácíme hokejisty, unikají talenty. Jedním z problémů jsou peníze," vysvětloval Zdeno Cíger při rozhovoru pro iSport Premium v hledišti pražské Tipsport Areny. Na ledě probíhal trénink juniorů Sparty, mezi nimi kroužil i jeden z jeho svěřenců Dávid Mrva, kterého přivezl ukázat. Jeho jméno třeba v budoucnosti ještě uslyšíte.

Když sedíte ve staré hale Sparty, probouzí to ve vás ještě vzpomínky na staré časy?
„Když jsem sem přišel, hned jsem se potkal s Pavlem Šrekem (bývalý obránce Sparty). Uběhlo strašně moc času, přesto se mi vybaví pár věcí, třeba když mi připomenou zápas z listopadu 1989, jak jsme přijeli s Trenčínem a nakonec se nehrálo, protože byla revoluce. V devadesátém jsem odešel do Ameriky. Spousta věcí se od té doby změnila, mnohým jsem si prošel. Vzpomínky se už s takovým odstupem těžko vynořují. Ale bylo zajímavé se sem podívat, zase si to trochu oživit."

Co vás do Prahy přivedlo?
„Přijel jsem trošku pracovně a při té příležitosti taky vyvenčil dceru s manželkou. (usměje se) Máme akademii, která funguje devět let. Přivezli jsme jednoho chlapce (Dávid Mrva), celou dobu působí u nás, snažíme se ho někam posunout. Ukázat mu, jak to chodí i jinde. Minulý rok jsme s ním byli ve Finsku, jenže je to taky o financích. Nebylo jich tolik, abychom to dokázali celé zabezpečit. Teď přišla možnost v juniorce Sparty, což zprostředkoval Martin Podlešák. Záleží na Dávidovi, jak se ukáže."

Máte akademii pro sociálně slabší děti. Jak se tenhle nápad zrodil?
„Začínali jsme před devíti lety, když jsem skončil jako trenér Slovanu Bratislava. Napadlo nás vytvořit projekt pro děti, které na hokej nemají peníze. Ztrácíme hráče, unikají talenty. Ztrácíme kvalitu, protože není konkurence, nejsou počty, jedno s druhým. Jedním z problémů jsou taky peníze. Snažíme se podpořit chlapce, kteří by se na hokej třeba nepřihlásili, protože si to nemůžou dovolit. Kluky zabezpečujeme, staráme se o ně. Věnujeme se jim, mají u nás ubytování, neboť všichni nepocházejí z Bratislavy a okolí. Máme jich dvacet, třicet, za ta léta jsme měli nějakých šedesát dětí. Jsme něco na způsob akademie. A k tomu je potřeba sehnat peníze od sponzorů, něco dostaneme ze státních dotací."

Podle čeho hráče vybíráte?
„Může přijít kdokoli, šanci dáme každému. Hlavně musí chtít, mít zájem a umět se aspoň trochu hýbat. Tak nějak se to přirozeně selektuje. Máme svoje internetové stránky, takže se o nás ví. Ti kluci už hráli i normální soutěže. Není tolik dětí, takže musím spolupracovat s klubem. Dosud to bylo s Trnavou, kde jsme vytvořili konkurenční prostředí. Obstáli jsme slušně, ti kluci tam byli i lídry a dost výrazně se podíleli na výsledcích. Postoupili do nejvyšší soutěže dorostu, kadeti měli celkem dobré dvě sezony. Lidi se přidají, protože vidí, že se něco děje a něco dělá. A chtějí se tam dostat. Snažíme se být trpěliví. Ti, co chtějí, se většinou něco naučí a dostanou se někam dál."

Uchytil se už někdo jinde?
„Náš odchovanec Libor Nemec hraje dva roky ve Švédsku, stabilně hrál za slovenskou juniorku od U15 po U18. Za ty roky jsme měli kolem dvaceti chlapců v reprezentačních výběrech. Nemec, jehož bratr Oliver chytal za Slovan a ve Skalici, měl výhodu, že ho rodiče podpořili. Každopádně nás těší, že z tak malého počtu dokážeme někoho dobrého vyprodukovat. Samozřejmě nevíme, kam to hráči jako on dotáhnou."

Spousta skvělých hráčů vyšla ze skromných poměrů. Možná i proto, že byli cílevědomější a pracovitější, než děti, které si mohly dopřát všechno...
„Přesně tak. A proto mě tohle i baví. Též jsem vyrůstal v těžších podmínkách. Beru to podle vlastních zkušeností, jak jsme začínali my. Když vezmete děti z ulice, jsou všestranné a na sport připravené i pohybově. Osvojí si základy, jako jsme je dostali my, zatímco jiné děti bývají lenivé, rodiče je dají na hokej, všechno jim zaplatí a přinesou. Nemají pak tu ctižádost, to srdíčko. Tohle se trošku vytrácí."

Nebývají ale děti z chudých poměrů nebo rozvrácených rodin zase hůř zvladatelné?
„Stane se to. Musíte počítat s tím, že jsou trošku jiné. Kolikrát jsou schopnější než ty ostatní, ale někdy žijí a řeší situace jinak. I proto, že v té hlavičce mají, že nepoznaly rodinný život. Pár takových kluků u nás je, vyrostli v opravdu těžkých podmínkách, v divoké rodině někde na vesnici. Umějí na sebe upoutat pozornost i jinými způsoby. Jakmile však vyjedou na led, mají v sobě zase tu dravost, v hokejovém smyslu se dovedou taky ukázat. Snažíme se s nimi pracovat, podchytit co nejdřív a s těmi chlapci to řešit."

Zklamalo mě plno bývalých spoluhráčů

Po mistrovství světa 2017 jste za dost napjaté situace skončil u slovenské reprezentace. Když jste se zmínil o radosti z hokeje, tahle zkušenost vám ji spíš vzala...
„Nebylo to jednoduché. Hokej hraju odmalička, vyrostl jsem na stadionu. Mrzelo mě, že mi někteří lidé vědomě znepříjemňovali práci. Bylo to založené na sabotáži a bojkotech. Vznikla situace, kdy nešlo o sport, ale politikaření. Celá léta se snažíte pomáhat hokeji, zažijete i plno pěkných věcí, a najednou vám někdo chce dokázat, že na to nemáte. Před celým světem se vás snaží potopit. Přitom jsem sám nabízel rezignaci. Nemám rád podrazy a podrývání. Ale tak to dopadlo. Tehdy mě zklamalo plno bývalých spoluhráčů z reprezentace, sabotovali národní tým. Nedostal jsem šanci."

Účast odmítlo padesát hráčů, byli však někým navedeni. Šlo o tohle?
„Ano. Hráči z NHL tehdy nechtěli reprezentovat. Překvapilo mě to, bral jsem si to osobně. Intrikovat proti trenérovi považuju za nepřípustné. Co mi později někteří řekli mezi čtyřma očima,