Hokej vydržel hrát do 46 let. Byl jeho vášní, láskou. Miloval motoristický sport, proháněl se po okruzích, stříkal helmy, renovoval staré jawy. Stačil mžik, a všechno je jinak. Na první pohled banální pád při inline hokeji ho upoutal na invalidní vozík, správně mu nefungují ani ruce. Někdejší hokejový útočník Jan Alinč, účastník olympijského turnaje v Lillehammeru, pro iSport Premium poprvé veřejně popisuje svůj příběh. Můžete si přečíst i pohled lékaře, který ho operoval.
Výraz v obličeji má pořád stejný. Přicházejí ale chvíle, kdy mu jiskra chybí. „Výkyvy nálady pořád jsou, i když už je to lepší. Hlavně díky rodině,“ vykládá někdejší skvělý útočník ve svém domě v Lounech.
Sedí na vozíku, občas se na něm zavrtí. To proto, že má bolesti. U toho usrkává vodu. Když cokoliv potřebuje, přiskočí jedna ze dvou dcer, které se o tátu láskyplně starají. „Bez svých nejbližších bych to nedal,“ má jasno 48letý chlap, jenž býval výtečným technikem a hokejem bavil sebe i fanoušky.
Válel v Litvínově, Slavii nebo v Karlových Varech. Těžký osud nese statečně, nesnaží se zatěžovat hlavu myšlenkami, co by, kdyby… Rehabilituje, občas si zahraje na počítači, vyrazí ven se psem. Během více než hodinového povídání detailně popíše i osudový den. Šestého května 2019.
Když jsem před lety dělal rozhovor s Tomášem Zelenkou, jenž při hokeji ochrnul, to hlavní poselství znělo: Bojuju a čekám na zázrak. Je to i váš případ?
„Když to vztáhnu ke kariéře, až takový bojovník jsem nebyl. Kdyby jo, možná bych byl ještě někde jinde. Nebo… (přemýšlí) Spíš jsem byl trošku lempl, že jsem pro to neudělal ještě víc. Měl jsem talent, to jo, ale mohl jsem být dál. I tak si nestěžuju. Moje kariéra byla úžasná.“
A ve vaší současné situaci jste bojovník?
„Abych řekl pravdu, vždycky jsem byl spíš negativní člověk. Ne ten, který by všechno viděl růžově. Jsem i v tomhle případě realista. Uvidíme, necháme se překvapit, co bude dál. Ale spíš jsem skeptický, mám na to reálný pohled. Aby se něco výrazně zlepšilo, musel by se stát zázrak. Ale…“ (odmlčí se)
V ten nevěříte?
„Víte, zázraky možná jsou, ale v tomhle oboru ne. Tak je to třeba brát.“
To znamená?
„Cvičení je dobrý, dávám tomu maximum, jezdím po rehabilitacích. Ale to jsou jenom věci, abych tělo nějak udržoval, zapojil svaly a zachoval pohybové rozsahy. Víc neovlivním. Uvidíme, co přinese čas. Kdyby se něco výrazně změnilo, bylo by to super, ale koukám na to realisticky. Takže věřím i nevěřím.“
Jak se vůbec cítíte?
„Už je to lepší, začátky byly těžké. Hodně těžké. Člověku se obrátí život úplně naruby. Během vteřiny. To má hrozné myšlenky v tu chvíli. Jsem obrovsky vděčný,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
