Hokejem bavil sebe i fanoušky. Vydržel do 44 let, ale ani jeho tělo není perpetuum mobile. „Zafungovala soudnost,“ říká teď už bývalý útočník Jaroslav Bednář, který vyhrál titul v Česku, v Rusku i dvakrát ve Švýcarsku. Na ledě nikdy nenudil, stejně jako v kabině. Neseděl uťápnutý v koutě. „I teď doma jsem furt slyšet!“ směje se. V rozhovoru pro iSport Premium popisuje začátky vedle Vladimíra Růžičky a vysvětluje, proč pomáhá na stavbě. A proč při úplňku nemůže spát?
Ráno si byl se starými pány zahrát v Edenu hokej, pak zasadil doma na zahradě růže. „Nevím, jestli se chytnou, snad na ně není pozdě,“ vykládá do telefonu hokejový šikula Jaroslav Bednář, jenž naposledy působil ve Slavii. Právě s tímhle klubem úspěšnou kariéru nejvíce spojil. V obsáhlém interview zmíní i fórky, kterým spolu s Miloslavem Hořavou dusili Vladimíra Růžičku…
Už si dopřáváte radovánek, které byste jako hráč nesměl?
„Ani ne, žiju teď úplně stejně jako po konci jiných sezon. Co se týče životosprávy, dávám si větší pozor než v mládí, to není nic nového. Hlídám se, abych to břicho udržel v nějakých mezích.“
Odkdy jste začal o sebe víc dbát?
„Když mi bylo třicet, během sezony jsem měl pět náročných operací – menisky, ramena. Totálně mi to rozhodilo metabolismus, takže jsem nabral asi sedm kilo. Od té doby se mi to nepodařilo shodit. Vždycky jsem si říkal, že hlavně nikdy nesmím mít metrák. Což si hlídám. To číslo sto je alarm a strašák. Jednou za čas si na váhu stoupnu.“
Nemáte strach?
„Když jdeme s klukama na pivo nebo je nějaká grilovačka, trošku nejistoty tam je!“ (usměje se)
Ale přes stovku jste se nedostal?
„Nejsem si toho vědomý.“
Limitovala vás někdy váha při hokeji?
„Zvyknul jsem si. Připadal jsem si někdy těžší, ale neomezovalo mě to. Naopak jsem jednou zkoušel shodit asi pět kilo, ale co si vybavuju, byl jsem v tu dobu pořád na zemi. Neměl jsem žádnou šťávu, stabilitu. Kila mi chyběla. Takže to bylo kontraproduktivní. Svoje tělo dobře znám, věděl jsem, jak se připravit. S váhou nebyl nikdy problém.“
Hned po sezoně jste měl jasno, že je to pro vás konečná?
„Jasně. Okamžitě. Rozhodlo zdraví. Během roku se objevila zranění, která jsem v životě neměl. Což byl vykřičník, kdy jsem si řekl, že to za to nestojí. Hokej je rok od roku rychlejší, bylo to hrozně náročný. Už jsem si na ledě právě kvůli menší rychlosti nepřipadal komfortně, musel jsem si ulevovat. A nebylo to už ono.“
Zafungovala soudnost?
„Stoprocentně. To jsem vždycky měl v sobě. Že až na to nebudu mít, končím! Nechci se tam jen tak plácat a být do počtu.“
Když jsme domlouvali rozhovor, říkal jste, že zrovna makáte. Takže už jste se vrhl do nové práce?
„No jasně! Složenky nepočkají.“ (směje se)
Do čeho jste se zapojil?
„S kamarádem máme projekt v realitách. Zkoušíme něco vybudovat a já jsem se rozhodl, že chci přiložit ruku k dílu. Takže se ze mě stal dělník. Normálně pomáhám stavět.“
Jak vám to jde?
„Učím se. Je to ale práce, která mě hrozně baví. Vůbec jsem netušil, že zedničina bude až takhle zajímavá! Fakt mě to chytilo. Jsem nadšený, každý den se těším do práce. I přesto, že večer padnu jako zabitej přímo na hubu. Protože je to náročný.“
Máte to zapotřebí? Neměl byste jako majitel jenom přihlížet?
„Ale to já nechci! Vím, že si zpevním záda, ramena. Navíc pomůžu. Těší mě, že můžu přiložit ruku k dílu. Vidím, jak stavba roste a mám z toho radost.“
Co všechno zvládáte?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
