Kondiční trenér o mládeži, Jalonenovi i Finsku: Dětem chybí pohyb, ne trénink
Kondici u něj zlepšují hvězdy. Michal Břetenář spolupracoval Patrikem Schickem, hokejistou Jiřím Hudlerem nebo tenistkou Karolínou Plíškovou. Jeho názory jsou tvrdé a pevné. Bývalý boxer se vzdělává, zajímá se, co mají jinde. Nasává třeba poznatky i z Finska, kde se jim daří pracovat s hokejovou mládeží. „Pro děti potřebujeme víc pohybu, ne víc hokeje. Dřív děti na trénink chodily pěšky, jezdily na kole. Tím vším se budoval základ. Doba se změnila, ale my jsme nenašli způsob, jak ty kroky nahradit,“ odhaluje v obsáhlém rozhovoru pro deník Sport a iSport.cz jeden z problémů.
Pořád si lámeme hlavu, proč Česku v porovnání s Finskem a Švédskem ujíždí vlak. Myslíte, že dostatečně řešíme u mládeže celý tréninkový proces?
„Jako první otázka tedy docela tenký led. Záleží, co je myšleno tím dostatečně. Jestli kvalita tréninků, nebo jejich množství. Hodnotit kvalitu mi nepřísluší, ale co se týká množství času strávených v zátěži, jsme na tom bídně.“
Máte pocit, že se u nás trénuje málo?
„Nechci to hodnotit plošně, ani se nechci nikoho dotknout, protože tu jsou i výjimky. Ale pokud budu dělat závěr z informací, které mám k dispozici, pak ano. Respektive, abych byl přesný. Máme málo pohybu.“
Jinde se trénuje víc?
„To záleží, s jakým systémem to chceme porovnávat. Náš problém je, že se zbytečně moc inspirujeme v NHL.“
To je špatně?
„Ono dobře zní, že trénujeme podle plánů Rangers. Jenže si musíme uvědomit, že i hráči v NHL byli děti. A kdo se zajímá o to, jakým vývojem prošli?“
A tenhle zájem chybí?
„Odpovím trochu jinak. V dnešní době sociálních sítí je mnohem více sexy, že trénujete profesionální sportovce a že jste byl na stáži v NHL, nebo ve Švédsku, to je jedno. Táhne to mnohem víc, než že trénujete děti, které nikdo nezná a třeba znát ani nebude. Takže i vy jako rodič si spíše vyberete trenéra, který má tělocvičnu narvanou sportovními hvězdami. Jenže ta nejvíce záslužná práce je právě u těch dětí.“
Jenže taky ne úplně dobře hodnocená...
„Právě, ovšem tam by se měli sdružovat ti největší odborníci, tam máte reálnou šanci něco budovat. Profesionální sport je za odměnu, tam už moc věcí nezměníte, tam se dost často už jen vezete. Kdo z nás kondičáků reálně někoho vychoval? Skoro nikdo, všichni jsme hráče dostali, už když se stali známými. My je jenom vedeme, ukazujeme jim další moznosti, prodlužujeme jim kariéru. Ale tvořit, to můžeme jenom u dětí.“
