Před olympiádou v Naganu byl v životní formě. Na bronzovém mistrovství světa 1997 byl Vladimír Vůjtek nejproduktivnějším hráčem šampionátu a nejlepším střelcem (7+7), v Tampě pak dostal klíčovou roli v prvním útoku. Jeho jméno psal trenér Ivan Hlinka do olympijské nominace mezi prvními. Přesto pak Vůjtek historicky nejúspěšnější akci českého týmu sledoval jen z televize. Ze zdánlivě banálního nachlazení se vyklubal nepříjemný Epstein Barr virus, který napadl obal srdečního svalu. „Prý ho může dostat tak jeden člověk z deseti milionů...“ krčí rameny padesátiletý Vůjtek, který pracuje jako hráčský agent Eurohockey Services. Týden před akcí se definitivně omluvil. „Trenére, je to v prdeli, nejde to. Jen bych zabíral místo.“
Připomínáme si dvacet pět let od Nagana. Bolí vzpomínky stále?
„Už je to tak dávno... Spíš zní docela hrozně, kolik je to let a jak rychle všechno uteklo. Ale neberu to jako nějaké staré rány, život už takový je, nic nenadělám. Potkávají vás různé věci, neberu jako tragédii, že jsem do Nagana nejel.“
Vypadl jste až těsně před akcí, je to tak?
„Jasně. Pár kluků bylo nominovaných už po mistrovství světa (1997), Ivan Hlinka musel napsat sedm jmen. Vědělo se celou dobu, že v nominaci jsem. Bohužel se mi pak stala ta nešťastná věc v Tampě hned zkraje sezony. Kdyby Nagano nebylo, zapíchnul jsem tu sezonu už dávno. Jenom kvůli olympiádě jsem se snažil vracet, zkoušel hrát, ale nešlo to. Vůbec jsem nebyl schopný přejet hřiště tam a zpátky. Měl jsem bolesti na hrudi, nemohl jsem dýchat. Čtrnáct dní jsem nehrál, pak jsem to zkoušel. S Ivanem Hlinkou i Frantou Černíkem, který byl manažerem reprezentace, jsem byl pořád v kontaktu, stále jsme to řešili. Kolem Vánoc za mnou byli i v Tampě. Týden před turnajem jsem to šel ještě jednou zkusit. Jenže to fakt nešlo. Ivan mi říkal, neblbni a pojeď. ‚Trenére, je to v prdeli. Zabíral bych jen místo, nejsem schopen nic, nebylo by to fér.‘ Týden před olympiádou jsem to definitivně zapíchnul. I sezonu.“
Bylo vám 25 roků, mistrovství světa 1997 vám v útoku s Paterou a Procházkou skvěle sedlo, byl jste v životní formě?
„Jo, sezona byla celá vynikající. I v Tampě pak bylo v kempu vše v pohodě. Hrál jsem v první lajně celou přípravu, dařilo se. Bohužel jsem se těsně před startem nového ročníku nešťastně nachladil pod klimatizací, nemoc, antibiotika. V Tampě mě nutili hrát i s teplotou. Že to je první zápas, spousta lidí. Z toho se pak vyklubalo něco vážnějšího. Nejhorší bylo, že čtyři měsíce vůbec nevěděli, co mi je, dělali ze mě pokusného králíka. Cpali do mě všechno možné. Až pak mě kontaktoval jeden doktor, vůbec ne klubový. Sehnal si na mě kontakt, že by mi mohl pomoct. Teprve on udělal opravdu detailní rozbory krve a zjistil, že mám Epstein Barr virus. Prý ho může dostat tak jeden člověk z deseti milionů a pomůže jenom klid. Tři čtvrtě roku až rok nic nedělat. Hlídat si tep do 120, klidový režim. Jen tak virus z těla zmizí.“
Na Floridu jste přišel po štacích v Montrealu, Edmontonu nebo ve Finsku. Hrálo nějakou roli třeba i specifické prostředí? Střídání tepla a zimy?
„Jasně, na to si těžko zvykáte, nejsme přizpůsobení. Venku horko nesnesitelné. Přijdeš do obchoďáku, do restaurace nebo kamkoliv a tam lednička. Mně se to paradoxně nestalo na Floridě, ale před posledním přátelákem v Detroitu. Na hotelu jsem si po obědě lehnul, usnul jsem a klima mi foukala celou dobu do ucha. Probudil jsem se, ucho zmrzlé. V Detroitu jsem to ještě odehrál, dával jsem góla, ale třetí třetinu už jsem cítil, že něco není dobře. Bolelo mě v krku. A když jsme se vrátili do Tampy, tak se to rozjelo.“
Do Nagana místo vás jel Robert Lang...
„A parádně mu to nakoplo kariéru (usmívá se). Lanýž po Naganu podepsal novou smlouvu, šel nahoru. Dobře pro něj.“
Měl jste pak sílu sledovat zápasy v televizi?
„Jo, díval jsem se každý zápas. Tampa mě přes olympiádu pustila domů, ze začátku jsem se díval doma s tátou. Mám to tak radši, pěkně v klidu. V té době jsme provozovali v Klimkovicích hospodu, ta praskala ve švech. Lidi si nosili i židličky, protože nebylo kde sedět. Hrávalo se v časných hodinách, moc lidí tehdy do práce nechodilo. (usmívá se) Jak jsme šli turnajem dál, začali jsme k nám do hospody chodit taky. Tam byla pravá atmosféra, zážitek.“
Věřili jste od začátku v úspěch?
„Hele, to nikdo neočekával. Vždycky je to trochu loterie. Jasně, pokaždé jedete na turnaj s tím, že chcete uspět, ale mít dopředu velká očekávání? V Naganu byl neskutečný faktor Hašek. Vyčapal to, tým si věřil neskutečným způsobem. Bylo vidět, že se kluci uklidnili. Věděli, že když někdo udělá chybu, Hašan to chytne. Udělala se parta, přišlo sebevědomí. I pod tlakem bylo vidět, že nějaký gól dáme, Ivan to namixoval hodně dobře. Byli tam strašně šikovní hráči. Všichni před olympiádou říkali: ‚Ježiš, polovina hráčů z Evropy?! Proč nejedou všichni z NHL?‘ Ivan ale dobře věděl, že se hraje na velkém hřišti. Všechno si sedlo. A bylo i štěstí, to taky potřebujete.“
Finále jste sledoval kde?
„U nás v hospodě. A zůstávalo se tam ještě dlouho po finále. (usmívá se) Mám někde doma fotky, jak se celá hospoda fotila venku na náměstí. Kde ty fotky vlastně jsou? Bylo by zajímavé se po pětadvaceti letech podívat, kdo tam všechno byl.“
S hokejem jste procestoval takřka celý svět, podíval jste se pak někdy i do Japonska?
„Ne, tam jsem nebyl nikdy. Ani žádného šikovného klienta tam nemáme.“
Nepříjemné onemocnění vám nevzalo jenom olympiádu, ale i větší kariéru v NHL, je to tak? Sice jste se pak ještě dostal do Atlanty a Pittsburghu, moc zápasů už jste tam ovšem nesehrál.
„V Tampě jsem dostal opravdu největší šanci. Když jsem šel z Evropy, tak každý sliboval hory doly a nic. Skutek utek. Ale Tampa mi šanci fakt dala, od začátku kempu jsem byl v prvním útoku, měl jsem tam opravdu našlápnuto. A hned zkraje mi to zhatilo tohle. Asi mi NHL nebyla souzená. Nelituji, byly to životní zkušenosti, beru to tak, jak to bylo. Nelituju ničeho.“
