1001 zápasů v NHL. Jedenáct mistrovství světa, z nich tři medaile. Zlato na juniorském šampionátu. Typický rolák. Kapitánské céčko. Duše kladenských Rytířů. A muž univerzálních schopností, díky nimž byl nejkomplexnějším českým hokejistou poslední dekády. Tomáš Plekanec (41), teď už bývalý útočník, pro Sport Magazín a web iSport.cz popisuje úžasnou kariéru, kterou mu v pravý čas okysličily rady od Jaromíra Jágra.
Jestli si někdo postěžuje, že už mu tlak leze krkem, co by měl říkat on. Vydržel patnáct let v Montrealu, kde je hokej náboženstvím. „Ale jen jednou se mi stalo, že by mě někdo zastavil a za něco mi vynadal,“ vybavuje si centr světového formátu, který popisuje i drsné začátky na farmě.
Rozhovor probíhal v době, kdy jeho dcera Leontýnka měla tenisové lekce, takže v okolí haly ve Vokovicích hlídal malého synka Olivera. Ten ale v kočárku dlouho nevydržel. „Tak nevadí, že za ním budeme běhat?“ pousmál se manžel někdejší tenistky Lucie Šafářové.
Rozhovor tedy probíhal za chůze. Vzpomínky na úctyhodnou kariéru mixoval s pokyny ve stylu: „Hele, já tě sundám, půjdeš si hrát, ale čepici si necháš, jo?“ Je tátou na plný úvazek, z prvního manželství má další dvě děti.
Je něco, čeho jste se po kariéře rád zbavil? Co vám nechybí?
„Ty jo, dobrá otázka, tu jsem ještě nedostal. Takže nemám připravenou odpověď.“ (smích)
A je něco takového?
„Nechtěl bych úplně říkat, že jsem se něčeho rád zbavil, ale určitě je to každodenní oblíkání do výstroje. Občas už se mi do toho nechtělo. A dál? Možná stres, tlak ze zápasů. I když v poslední fázi kariéry už jsem se to musel naučit brát trochu jinak, protože všichni víme, kde se Kladno pohybuje. Je pořád na hraně první ligy a uvědomoval jsem si, že se na mě celkem spoléhalo. Takže asi trošku v tomhle jo. Nemyslím to nijak špatně, ale opravdu není sranda hrát o záchranu každý rok. V play off je to o něčem jiném.“
Když teď hraje Kladno, stále to s vámi něco dělá?
„Klukům pochopitelně fandím, aby to zvládli. Je to těžký, protože posledních pět let to bylo pořád stejný. Vím, jak se cítí. Je to nepříjemný. Moc jim přeju, aby se pohybovali v klidnějších vodách.“
Co vám naopak chybí?
„Asi nebudu první ani poslední, kdo zmíní kabinu. Nikdy jsem nepatřil k úplně hovorným hráčům, ale už jenom v ní být, poslouchat ostatní a dělat si srandičky je super. Takže jo, to mi chybí, ale jednou to skončit muselo. Zatím se s tím vyrovnávám celkem v pohodě, malinko horší jsou rána. Byl jsem zvyklý si na zimáku dvě, tři hodiny odtrénovat, potom jsem měl den pro sebe. Ale tím, jak jsem rychle naskočil k repre, jsem v kabině vlastně pořád. Sice v jiný roli, ale i tak se tam cítím stále jako doma.“
Vraťme se na chvíli k těm osudným zádům. Jak dlouho jste cítil bolest?
„Plánoval jsem dohrát sezonu, a kdyby byla dobrá, pokračoval bych klidně i dál. Ale záda mě měsíc bolela, takže jsem šel na regulérní kontrolu k Pavlovi Kolářovi. Ten mě poslal na magnetickou rezonanci, na které jsem hrozně dlouho nebyl. Naposledy ještě v Montrealu, takže možná před patnácti lety. Vždycky jsem se tomu vyhnul tím, že mi bolest po pár dnech povolila díky fyzioterapii, pomohly mi i cviky.“
Ovšem teď to bylo něco jiného.
„Rezonance nevyšla dobře, takže byly dvě varianty. Dát si dva, tři měsíce pauzu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
