Síň slávy českého hokeje otevřela náruč třem legendám. Všichni mají stejné křestní, všichni byli u zlatých triumfů českého hokeje. Petr Vichnar jako televizní komentátor, obránce Petr Svoboda vstřelil na olympiádě v Naganu nejslavnější gól v dějinách. Petr Nedvěd jako GM stavěl tým, který vyhrál v Praze titul mistrů světa. „Je to obrovská čest a pocta. Tenhle sport mě úplně pohltil, pro mě byl hokej obrovskou vášní, přinesl mi nejlepší zážitky,“ řekl, když oblékl členské sako.
Stejně jako Petr Svoboda v mladém věku emigroval, aby si splnil sen hrát NHL. Mnohdy to nebylo jednoduché, ale jsem rád, že jsem do toho šel a dosáhl toho,“ vzpomínal Nedvěd, který v NHL prožil 15 sezon. Reprezentoval i Kanadu, s níž vybojoval stříbro na olympiádě. V českém dresu získal bronz na mistrovství světa a nastoupil na zimních hrách v Soči 2014. Slavnostní uvedení do Síně slávy vyšlo přesně na den jeho 53. narozenin.
Čekal jste to?
„Ne. Ještě přijetí vyšlo na moje narozeniny. Čekal jsem, kdy mi popřejete…(směje se) Je to obrovská čest a pocta být mezi největšími legendami českého hokeje. Oslavím to společně s narozeninami. Moje čtyřletá dcera mě včera překvapila, říkala mi, že se ještě jednou vyspinkáme a tatínek bude mít narozeniny. Skoro mě rozbrečela.“
Po mistrovství světa jste skončil jako generální manažer reprezentace. Chybí vám hokej?
„Je to moje DNA. Hokej mi bude chybět do konce života. Až budu na smrtelné posteli, myslím, že i tam mi bude chybět. Rozhodl jsem se vyloženě z rodinných důvodů, mám malou dceru. Hokeji jsem obětoval úplně všechno a momentálně je pro mě prioritou rodina.“
Necháte si přece jen dveře otevřené zpátky, i když na vašem místě bude Jiří Šlégr?
„Ale on tam stojí jen jednou nohou. (směje se) Ne, vážně: Moc mu to přeju. Na Jirku taky hrozně rád vzpomínám, na časy ve Vancouveru. I když jsem začínal, on ještě pendloval mezi farmou a áčkem a tolik jsme si to neužili. Ale on je za mě perfektní náhrada. Má dobrou zpětnou vazbu na hráče z NHL, což je potřeba. Pokud ji nemáte, budete tahat za kratší konec. A my si nemůžeme dovolit, aby na mistrovství světa nepřijel jeden nebo dva klíčoví hráči. Nemáme ten komfort jako Kanada, Amerika, Švédsko, ty hráče pak už neumíme nahradit.“
Dal jste Šlégrovi nějakou radu?
„Nic jsem mu nedal. Ať se v tom plácá… (směje se) Řekl jsem, že moje dveře jsou vždycky otevřené. Když bude něco potřebovat, rád mu poradím, pokud o to bude stát.“
S dalším oceněným Petrem Svobodou vás spojuje, že jste jako hodně mladí zůstali v zámoří, abyste mohli hrát NHL. Vy dokonce v sedmnácti letech. To bylo tehdy hodně odvážné rozhodnutí.
„Nechci nic zlehčovat, ale Petr Svoboda utíkal v osmnácti s plnou peněženkou. Měl podepsanou smlouvu a určitá jistota tam byla. Já měl v kapse dvacet kanadských dolarů. V Calgary se o mě ale postarali jak o vlastního. Bez pomoci Tonyho Kondela bych tohle nemohl vůbec podstoupit. Věděl jsem, že když zůstanu, NHL bude zatím v nedohlednu a musím hrát minimálně jednu sezonu juniorské soutěže. Bylo to velké riziko, ale možná jediná šance tam zůstat. S Litvínovem jsme hráli vynikající turnaj, stal jsem se nejlepším hráčem. I to byl náznak, že šance je. Když jsem utíkal, neviděl jsem světlo na konci tunelu. Ale líp to asi nemohlo dopadnout.“
Pak jste se stal dvojkou draftu NHL, Šlégra vzal Vancouver ve druhém kole. Ale z celkově páté pozice šel Jaromír Jágr. Šel jste dřív než on.
„Kluby tehdy byla nejistota, jestli hráč typu Džegiho bude chtít hned hrát do NHL. Jaromír byl z nás už v té době nejlepší. Měl jít jako číslo jedna, ale nešel. Pittsburgh dostal takový dárek.“
Dal jste mu někdy najevo, že jste byl dvojka a on pětka?
„Taky že mě později v Pittsburghu poslouchal. Všude mě vozil, maminka mi vařila.“
Po uvedení do Síně slávy jste řekl, že se vám po příletu špatně spalo. Nebýt revoluce v listopadu 1989, mohlo se vám spát špatně pět, osm let, co myslíte?
„Nebo dvacet. Tam byli emigranti, kteří si v Kanadě odkroutili třicet let bez šance na návrat. Ano, tohle byl strašák, ale ta cesta za snem, zahrát si NHL, byla silnější než cokoli.“
Uvědomoval jste si, co může vaše emigrace mít za následky?
„Už jsem to vnímal. Když jsme dostali povolení jet na dovolenou někam ven, nejeli jsme všichni. Jeden z rodičů musel zůstat doma. Táta nikdy nebyl v komunistické straně, doma jsme měli jasný názor. Ne, že bychom každý večer doma u stolu řešili politickou situaci. Ale chápal jsem, že nebude dobré, když zůstanu, bál jsem se, co se stane s rodiči a s bráchou. Byl ještě na vojně a končil. Naštěstí. Kdyby byl na začátku vojny, asi by ji neprožil u hokeje, nýbrž někde u tanku.“
V sezoně 1993/94 jste se nedohodl na smlouvě s Vancouverem a hrál za Kanadu. Získal jste stříbro na olympiádě, ve čtvrtfinále jste vyřadili český tým. V jakém rozpoložení?
„Byl to můj nejzvláštnější pocit z vítězství. Překvapilo mě, když mi zavolal trenér Tom Renney. Neměli jsme hvězdný tým, i když tam byli Paul Kariya, Chris Kontos. Už před turnajem jsem si říkal, jenom ať nenarazíme na naše. Hokejový bůh však chtěl takový zápas. Pak jste ale profík, snažíte se hrát co nejlíp. Ovšem dokázal jsem si představit, že vyřadíme někoho jiného.“
Za Česko jste nastoupil ve Světovém poháru 1996, kde byla jiná pravidla. Na olympiádu do Nagana byste nemohl. Prožíval jste ji hodně?
„Byl jsem v Česku a klukům hrozně záviděl. Zájem byl, jenže to nešlo. Musel bych hrát snad tři sezony doma v extralize a žít tady, což jsem nesplňoval.“
Štvalo vás to?
„Moc, moc. Ale tenhle příběh se tak psal. Ne, že bych byl naštvaný. Mrzelo mě to. Ale tak jsem si to vybral a situace byla taková. Musel jsem s tím žít.“
V NHL jste si zahrál v útoku Pittsburghu s Jágrem a Ronem Francisem, v Rangers vytvořil Czech Line s Janem Hlaváčem a Radkem Dvořákem. Považujete to za svá nejlepší léta?
„To byly moje nejproduktivnější sezony v kariéře. Taky bych chtěl poděkovat Džegimu a jeho mamince. Ještě než jsem měl v Pittsburghu bydlení, žil jsem u nich, paní Jágrová se o nás perfektně starala. Pittsburgh byly tři nádherné roky. Jako New York, což je srdeční záležitost. Samozřejmě, tam byla přidaná hodnota, že člověk měl možnost potkat hodně zajímavé lidi. Líbilo se mi tam, ale po hokejové stránce byl Pittsburgh jedinečný.“
K Pittsburghu se váže tak slavný moment z play off 1996, kdy jste rozhodl čtvrtfinálový zápas proti Washingtonu ve čtvrtém prodloužení.
„Byly už skoro dvě hodiny v noci, říkal jsem: ‚Hele, za chvilku je v barech last call. Poslední objednávka. Asi ten gólů už dám, protože jinak se asi nenapijeme.‘ Vzal jsem to na sebe, hoši mi v baru poděkovali, že jsem to zvládl.“
Paní Jágrová čekala doma se snídaní?
„Samozřejmě. Byl jsem druhej na draftu? Byl.“
Co byste dělal, kdybyste nehrál hokej?
„To si úplně nedovedu představit. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem hokej hrál dobře. Ale jsem typ člověka, který nedělá dobře deset věcí najednou. Musel bych vynaložit veškeré úsilí do něčeho jiného a energii dát něčemu, co by mě naplňovalo a finančně zabezpečilo.“
Máte ještě další sny?
„Hokejové se mi asi všechny splnily. Teď chci být jen nejlepší rodič a táta, jaký můžu. Užívat si život s mojí dcerou.“
Měnil byste něco ve své kariéře?
„Tak to mělo být. Samozřejmě, kdybych měl šanci zahrát si v Naganu, beru všema deseti. Kdo ne? To byl největší úspěch českého hokeje. Příští rok je olympiáda, může být obrovský úspěch tam. Ale letošní mistrovství světa se tomu přiblížilo, hlavně co se týče atmosféry. Fanoušci vás ženou dopředu, vyhrajete poslední zápas doma. To je možná neopakovatelné.“
Na šampionátu v Praze jste taky pomohl splnit jeden sen. Všechno klaplo, jak mělo, viďte?
„Taky kdybychom vyhráli ve Švédsku, nechci říct, že by to bylo poloviční, ale možná i jo. Měli bychom zlatou placku kolem krku, ale tohle bylo fantastický. Poprvé od roku 1985, kdy se vyhrálo za jiné doby, jiného režimu, v jiné hale.“
Co budete dělat dál?
„S malou jedu na lyže. Budeme to zkoušet. Má nejlepší věk, ještě mě potřebuje. Za patnáct let už se změním v chodící bankomat. Tatínku, už neotravuj, jdu s kámoši a kámoškami. Je pro mě parťák, první rok a půl je krásný, ale spíš pro maminky, tam jsem byl řidič kočárku. Teď si to užívám.“
Noví členové Síně slávy:
Petr Nedvěd (53 let, narozen 9. prosince 1971 v Liberci) - útočník
Po emigraci v roce 1989 prožil úspěšnou kariéru v NHL, kde během patnácti sezon sehrál v základní části 982 zápasů a připsal si 717 bodů (310+407). Je desátým nejproduktivnější Čechem v historii. Na ZOH 1994 reprezentoval Kanadu a získal stříbro. V závěru kariéry se vrátil do Česka, v extralize působil 9 sezon. Po změně pravidel mohl reprezentovat Česko, má bronz z MS 2012, hrál na olympiádě 2014. V letech 2018 až 2024 byl s roční přestávkou generálním manažerem reprezentace a podílel se na zisku zlata v Praze.
Petr Svoboda (58 let, narozen 14. února 1966 v Mostě) - obránce
Odchovanec litvínovského hokeje nastoupil v lize už v šestnácti letech. V roce 1984 emigroval a jako pětku draftu si ho vybrali Montreal Canadiens. V roce 1986 s nimi získal Stanley Cup. V NHL působil 17 sezon, v dlouhodobé soutěži sehrál 1028 utkání s bilancí 399 bodů (58+341). V zámořské soutěži nastupoval ještě za Buffalo, Philadelphii a Tampu Bay. Na zimní olympiádě v Naganu 1998 vstřelil ve finále proti Rusku vítězný gól a český tým po vítězství 1:0 vybojoval zlaté medaile.
Petr Vichnar (70 let, narozen 31. října 1953 v Praze) - komentátor
Dlouholetý komentátor Československé a později České televize. Od roku 1985 doprovázel svým hlasem přenosy ze šestnácti mistrovství světa, osmkrát byl na olympiádě. Vedle hokeje se zabýval i dalšími sporty jako házená, sjezdové lyžování nebo krasobruslení. „Dotkli jsme se hokejového nebe,“ zněla jeho věta ve finále MS ve Vídni 1996. Komentoval turnaj v Naganu i zlaté šampionáty na přelomu tisíciletí. Je ikonou sportovní žurnalistiky, moderuje relaci Branky, body, vteřiny.
