Nedomanský o Síni slávy: Oslovilo mě, co řekl Hadamczik. Rusové mi nechybí
V době, kdy na led O2 areny vyjel v českém dresu David Pastrňák proti Kanadě, vylodil se v Praze nejlepší střelec reprezentace v historii. „Kdože tady bude?“ špitali si návštěvníci Síně slávy v Nekázance. Václav Nedomanský z masa a kostí. „Na hokej jsem se těšil, několik zápasů viděl v televizi. Český národ je neuvěřitelný, atmosféra lepší než na většině zápasů play off NHL,“ chválil legendární útočník. Žije v Kalifornii, zůstane až do konce šampionátu.
Od manažera Síně slávy Bedřicha Ščerbana dostal reprezentační dres. Modrý, v jakém nastupoval v roce 1972, kdy v Praze pomohl vybojovat zlato. Jen na něm měl čtrnáctku, kterou na šampionátu nosí Pavel Zacha. „Nějak víc ho sledovat nebudu. Čtrnáctka už mi moc neříká,“ usmál se po prohlídce muzea. Na dresu, který dostal, byla osmdesátka. Tolik mu nedávno bylo.
Jak jste oslavil životní jubileum? S manželkou vínečkem?
„Vínečko je skoro každý den. Ale nijak zvlášť jsem neslavil. Nejsem na to moc stavěný, ani moje žena. Jsem rád, že jsem zdravotně tam, kde jsem.“
Co říkáte na novou Síň slávy?
„Viděl jsem tu předchozí. Byla ve starém duchu, vystavovalo se tam víc věcí. Tahle je velmi novodobá, zajímavější v tom, že osloví mladé lidi. Poskytuje větší možnost sledovat hokejové hvězdy minulosti.“
Kvůli nevyjasněným věcem kolem stěhování Síně slávy jste svého času prohlásil, že končíte a artefakty vystavovat nebudete. Už se vše vyřešilo?
„Ano. Ale ty věci nezůstanou v krabici, protože neexistují. Lidé, kteří se o ně měli starat (ve slovenské Síni slávy), z nějakých důvodů pochybili, takže z nich nemám vůbec nic. Ale velmi mě oslovilo, když pan Hadamczik řekl, že je potřeba dát dohromady lidi historicky důležité pro hokej, už kvůli mládeži, jako jejích vzorů. Já jsem měl taky vzor a snažil se ho dohnat a předčit. V tom smyslu má tahle záležitost neskutečnou hodnotu.“
Stačí tedy, když mladí budou vědět, že jste nejlepší střelec reprezentační historie, obrovská legenda a v Síni slávy budete aspoň virtuálně?
„Nevím, jestli to bude stačit. Ale všechny věci, které bych rád dal, jsem v jednu dobu prodal na aukci v Americe. Mám však ještě pár dalších, které bych chtěl předat. Historie těch nedorozumění je pryč a já budu rád, když co nejvíc lidí bude mít zájem o hokej a jeho vývoj, a já přispěju k doplnění jeho historie.“
Jak budete v Česku dlouho a co vás ještě čeká?
„Mám bohatý program, budu tady až do konce šampionátu, až do finále. Na hokej jsem se těšil. Viděl jsem několik zápasů, v Americe je vysílali. Český národ je neuvěřitelný, atmosféra ohromná a lepší než na většině zápasů play off NHL. Taky všude vidím zájem mladých, což je dobře.“
Český výběr mezitím posílili tři klíčoví hráči. Pastrňák, Nečas a Zacha. Co o týmu soudíte?
„Do zápasu s Kanadou jsem ho viděl jen v televizi. Češi jsou velmi snaživí, některé zápasy zvrátili. Ale ti soupeři nebyli natolik kvalitní, aby prvních osm nebo šest mužstev ohrozili.“
Vnímáte, co se děje kolem Davida Pastrňáka? Jak to bylo za vašich časů?
„To se nedá srovnávat, mediální síla je dneska ohromná. Za nás sláva, dnes polní tráva. Asi tak. Měl jsem s tím zkušenosti, když jsem pracoval pro noviny, dělat rozhovory se všemi superstars, které přijely z NHL na mistrovství světa a olympiádu. Nikdo nebyl schopen hrát, jak byl zvyklý. Změna prostředí trvá tři až šest dní. Věřím, že tihle hráči budou na ledě cítit a budou posilami.“
Pavel Zacha bude hrát se čtrnáctkou, kterou jste v reprezentaci nosil vy.
„Ano? (usměje se) Ale nějak víc ho sledovat nebudu. Ta čtrnáctka už mi moc neříká.“
V roce 1972 jste vyhrál v Praze mistrovství světa. Jaká tehdy vládla atmosféra?
„Taky bouřlivá, ale ne tak, jako teď. Měli jsme velmi silný tým, budoval se dlouho, věřili jsme si. Víceméně se čekalo, že uděláme výsledek. Ale je to dávno. Věci se strašně změnily.“
Co vám zůstane v hlavě?
„Jak jsme porazili Rusy, to je jasné. A jaké zavládlo nadšení. Pro národ to byla velká vzpruha.“
Slavili jste hodně?
„Myslím, že ne. Někdo se opije, někdo nepije vůbec, někdo má jiné zájmy. Po vítězství nad Rusy jsme měli velkou radost, ale ještě jsme museli hrát proti Finsku. Všechno proběhlo normálně, trenér Pitner skočil do bazénu. Osobně jsem ho neviděl, ale byla to pravda.“
Získali jste první zlato po 23 letech, ale už dřív jste několikrát byli blízko. Porazili jste Rusy, jenže jiní vám to pokazili. Většinou Švédové.
„Ano. Se Švédy jsme měli problém. Prohráli jsme vždycky 0:1 nebo 0:2. Ty dva roky, co se hrálo u nich (1969 a 1970). Ale asi to tak mělo být.“
V roce 1974 jste emigroval, abyste mohl hrát NHL. Po necelých čtyřech letech jste si za Detroit zahrál proti Pardubicím, posíleným o několik reprezentantů. Dal jste dokonce gól. Jaké bylo střetnout se s bývalými spoluhráči?
„No, vyhráli jsme. (usměje se) Vždycky jsem k nim našel cestu. Dokonce myslím, že Ivan Hlinka a Augusta byli u mě doma v Detroitu. Zajímavé bylo, že když jsem jim telefonoval do hotelu, zvedl to Ján Starší (trenér). Nevím, proč zrovna on. Věděl o tom, určitě.“
Co jste musel podstoupit, dnešní mladá generace asi jen těžko může pochopit. Ve své knize jste napsal, že Starší na vás donášel. Po odchodu jste začínal v konkurenční WHA a s Toronto Toros jednou přiletěl do Skandinávie. Se spoluhráčem Richardem Fardou jste však zůstali ve Švédsku a nepokračovali do Finska, neboť odtud vraceli emigranty. Báli jste se?
„Tam tehdy získala většinu komunistická nebo levicová strana. Neměli jsme doklady, pasy, jen nějaký papír. Kdekoli hrozilo nebezpečí, že by nás mohli unést, napadnout, znepříjemnit nám život. S Richardem Fardou jsme zůstali ve Švédsku a zakončili tam tréninkový tábor.“
Česko jste navštívil docela nedávno, Prahu, Bratislavu a rodný Hodonín. Přepadly vás při návratu vzpomínky, které jste tady musel nechat?
„Vzpomínky určitě. Bylo to zajímavé, ale taky smutné. Dokončil jsem dokument s Robertem Zárubou. Chtěl jsem, aby po mně něco zůstalo, aby byla nějaká vzpomínka, když už půjdu do věku, kdy se dá očekávat cokoli. Nejhorší to bylo v Bratislavě. Hrál jsem tam dvanáct let, tam mě systém vychoval, finančně zabezpečil a pak mi všechno vzal a vykopl mě. Odešel jsem jinam, začal od nuly. Tam se nedalo nic dělat, moje kariéra by jinak asi skončila dřív. Vzpomínky zůstaly určitě. Jak nejlepší kamarádi můžou být nejhorší nepřátelé.“
Pohybujete se kolem hokeje dál?
„Naposledy jsem byl u založení klubu v Las Vegas, s dalšími asi deseti lidmi. Vybrali jsme hráče, kteří za šest let vyhráli Stanley Cup. Skončil jsem před pěti lety. Stačilo. Ale hokej mě pořád naplňuje. Jak se vyvíjí, jakými prochází změnami, pořád sleduju i tři utkání denně. V play off jsou vynikající zápasy, snažím se fungovat podle svých možností.“
Na mistrovství světa chybí z jasných důvodů Rusové. Chybí vám?
„Mně Rusové vůbec nechybí. Hned na začátku jsem se vyjádřil, že NHL nebo vlády udělaly chybu, že jim dočasně nepozastavily víza a pracovní povolení v Americe. Dokud se vše nevyřeší, nenechal bych je hrát. Jenže tam je problém, že majitel platí velké peníze, chce vyhrávat. Tohle je mu jedno.“
Kromě hokeje jste hrál výborně taky fotbal a tenis. Plánujete se setkat taky s Janem Kodešem, jehož jste porazil na pardubické juniorce?
„Na tohle vždycky vzpomínáme. Fotbalisti mě brali jako hokejistu. Moc šancí jsem neměl. Tenis jsem bral jako doplňkový sport. Dělal jsem i basketbal, atletiku. Ale s Janem Kodešem jsme v kontaktu, takže se potkáme. Ale žádný revanš asi nedáme. On má špatné srdce, tedy dobré, ale myslím po zdravotní stránce. Já taky. Nemůžu běhat.“
Když zůstanete až do finále, mohl byste přinést štěstí.
„To ne, štěstí já nenosím. Spíš když něco odhadnu, tak to odhadnu špatně.“
