Vlasák slaví 50: Hrát se Strakou byl balzám. Růžička? Už dávná historie
Trojnásobný mistr světa, mistr kliček a taky cestovatel. Člen zlaté generace z přelomu tisíciletí překračuje práh padesátky. Tomáš Vlasák jako útočník uchvacoval šikovností, střílel krásné branky, hokejem se uměl bavit. Prošel lán světa, doma byl jako hráč propojený hlavně s pražskou Slavií, kde začínal, a Plzní. Tam na sklonku kariéry získal svůj jediný český titul. Na západě Čech dělal devět let sportovního manažera, než loni přestoupil do Mladé Boleslavi.
Patří mezi šestici hráčů, kteří v letech 1999 až 2001 zkompletovali vítězný hattrick na mistrovství světa. „Všechno musíte dát ve prospěch mužstva. Tohle bylo za nás a bylo to i v Praze,“ našel Tomáš Vlasák podobnost tajemství úspěchu týmů ze zlatého věku s loňskými šampiony. Pražský triumf ho dojal. Po letech, kdy medaile chyběly. „Od prvního zápasu na šampionátu bylo cítit, že to tam je,“ řekl v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz.
Nevynechal jste žádnou významnější hokejovou destinaci. Chybí možná jen Německo.
(směje se) „Tenkrát v Německu moc Čechů nebylo. A soutěže, kde jsem hrál, byly lepší. Jsem rád, že jsem se všude podíval. Získáte obzory, kamarády, dá vám to něco i do dalšího života. Bylo to fajn.“
Hokejově jste byl srostlý se Slavií, ale do vaší přízně patřil Jiří Matys, který získal v roce 1954 se Spartou její druhý ligový titul. Kde se v rodině vzal sparťan?
„Byl manžel sestry mojí mámy. Můj strejda. V roce 1968 utekli do Švédska. Poznali jsme se, až když získali švédské občanství a mohli sem jezdit. Scházeli jsme se. Máma tady zůstala, protože se někdo musel starat o babičku. Pocházela z pěti dětí. Tři její sourozenci emigrovali.“
Komunismus jste zažil jako kluk. Neměl jste třeba v mládeži problémy s výjezdy do zahraničí?
„Nikdo z rodiny neskončil ve vězení, ale byli jsme hlídaní. Naši se ven nedostali. Někdy v osmé třídě jsme jeli na pozvání se Slavií do Švédska a byly s tím velké obstrukce. Ale byl jsem moc mladej na to, abych přemýšlel o emigraci. Naši to taky měli vyřešené, protože se starali o babičku.“
Jak jste se vůbec k hokeji dostal?
„Táta hrál fotbal. Jednou jsme šli kolem zimáku, kde visel plakát, že pořádají nábor. Přečetl mi ho. Až tak si to nepamatuju, ale řekl jsem, že bych to chtěl zkusit. Bylo mi asi pět, tak to začalo. Ale doma jsem si samozřejmě hrál s hokejčičkou. Táhlo mě to odmala. Z hráčů jsem později miloval Rosťu Vlacha, z cizích hokejistů Steva Yzermana. Moje idoly.“
Za muže Slavie jste naskočil už v 16 letech. Tehdy ještě v nižší soutěži.
„První národní liga se jmenovala. Po roce jsem dostal pět nabídek z extraligy a vybral si Litvínov. Rozhodla osoba Ivana Hlinky. Klubu šéfoval, vybral si mě. Taky mi vyhovoval styl hokeje, jaký Litvínov předváděl. Hlinka mě nějakou dobu i trénoval, než tým převzal Josef Beránek starší. Zažil jsem ho pak ještě u nároďáku. V Litvínově jsem strávil pět let, než přišla nabídka z Finska.“
Už v roce 1996 jste se nevešel do sestavy pro šampionát ve Vídni, kde reprezentanti vybojovali zlato po jedenácti letech. Bylo vám teprve jednadvacet let. Bolelo vás to?
