Holík: Komunisty jsem nikdy neměl rád

„Komunisté mě do strany potom už ani nelanařili, protože jsem na ně pořád nadával,“ směje se. „Zaplaťpánbůh, že to je teď tak, jak to je,“ dodává už vážně. I když ani na současné poměry nehledí nekriticky. Své pověsti rebela zůstává věrný i v demokratických poměrech.

Žije spokojeným životem důchodce a na dálku se těší ze svých potomků Andrey (bývalá vynikající tenistka) s Robertem (dvojnásobný vítěz Stanley Cupu) a jejich ratolestí přebývajících momentálně na druhé straně Atlantiku.

Když se mu zachce, vyrazí do Severní Ameriky za nimi. Před dvaceti lety něco nemyslitelného. Také jedna z polistopadových změn. „Svoboda pohybu je ohromná věc,“ říká.

Jak jste prožíval převratné změny odstartované demonstrací 17. listopadu 1989?
„Samozřejmě jsem byl rád, že se něco takového stalo. Tenkrát jsem přemýšlel hlavně o dětech a o sportu. Hned mě napadlo, že bych se mohl v Dukle stát hlavním trenérem. Když odešel Standa Neveselý, tak mi řekli, že nejsem v KSČ, takže to místo mít nemůžu. Dostal ho Augusta, který ve straně byl. Po revoluci jsem se během půl roku díky plukovníkovi Knapovi tím trenérem stal. Hned první sezonu jsme vyhráli mistrovský titul. Bylo to pro mě zadostiučinění.“

Tváře 1989 Seriál rozhovorů deníku Sport k dvacátému výročí 17. listopadu

Pondělí 9. listopadu Jaroslav Holík Úterý 10. listopadu Pavel Ploc Středa 11. listopadu Štěpán škorpil Čtvrtek 12. listopadu Helena Fibingerová Pátek 13. listopadu bratři Pospíšilové Sobota 14. listopadu Ivo Knoflíček Neděle 15. listopadu Jan Železný

Kvůli tomu, že jste po emigraci dcery Andrey musel z armády odejít?
„Tenkrát za mnou kvůli tomu, abych od vojska odešel, dokonce přijel bývalý předseda fotbalového svazu generál Tvaroška z Trenčína. Od kamarádů na ministerstvu obrany jsem ale věděl, že jemu dcera utekla už dávno do Itálie a generálem zůstal. Tak jsem mu to řekl, šíleně se rozčílil, začal řvát a potom utekl.“ (směje se)

V armádě jste ale stejně skončil.
„Po poradě s Oldou Knapem, velitelem Dukly, jsem nakonec odešel. Dostal jsem nějaké odstupné a nechali mě v klubu jako občanského zaměstnance. Akorát mi to ubralo něco z důchodu, ale to mě netrápí. Nějaké peníze dostávám, ale z toho by se moc žít nedalo. Pomáhají nám ovšem děti, něco máme našetřeno. Kdybych tak měl tolik zdraví, kolik mám peněz.“ (povzdechne si)

Jakou máte vůbec hodnost?
„Jsem plukovník ve výslužbě. Někdy v roce 1990 mě na něj povýšil tehdejší ministr obrany generál Vacek. Hráli jsme se Standou Neveselým proti němu tenis. Říkal jsem mu, že ho nechám vyhrát a on mě za to povýší. (směje se) To už bylo po revoluci, poměry se uvolnily.“

Nesympatie ke komunistickému režimu jste netajil ani za tuhé normalizace. Jak obtížné bylo s takovými názory fungovat v „lidové“ armádě, hrázi socialismu?
„Nestraníci jsme byli v týmu jen dva, já a Souška (Jan Suchý). Ostatní tvrdili, že do KSČ museli vstoupit kvůli dětem, aby mohli studovat, a podobné řeči. Na to jsem jim říkal, že jsem tak dobrej, že si můžu dovolit ve straně nebýt. Věřím tomu, že to tak bylo.“

Vás do KSČ nelanařili?
„Šíleně, ale už kvůli rodičům bych to nemohl udělat. Později to projednávali v Liberci a stejně potom řekli, že by mě tam nevzali, protože hrozně nadávám. Honza Suchej na tom byl stejně, taky furt brblal. (usměje se) Nikdy jsem také nepodepsal nic na podporu režimu a podobně. Nikdo za mnou totiž s něčím takovým ani nepřišel. Dnes ale nemůžu říct, jak bych se v takové chvíli zachoval. Třeba bych také podlehl, nevím.“

Kvůli tomu, aby neústupný postoj neovlivnil život vašich dětí?
„Je to možné. Pár problémů jsem měl s politruky, důstojníky přes politiku. Největší konflikt jsem ale zažil s průmyslovým tajemníkem okresního výboru KSČ v Jihlavě. Měli jsme zaplacenou tenisovou halu a on říkal, že budeme hrát, až nám to dovolí. Byl jsem vzteklej, tak jsem mu dost tvrdě vynadal, pomalu jsme se poprali. Zavolali si mě kvůli tomu až do Liberce, byli tam politruci z ministerstva, kteří mně pohrozili, že se mi takové jednání vrátí na dětech. To mě dost zarazilo, pár měsíců jsem z toho byl špatnej.“

 

Ubral jste potom ze své kritiky?
„O tom jsem neuvažoval. Nikdy se nepřizpůsobím, celý život jsem takovej, syn je stejný jako já. Navíc jsem byl přesvědčený, že děti budou ve sportu tak dobrý, že nebudou mít s prosazením žádné problémy. Svoji povahu jsem ale odnášel já. Kdybych všechno neříkal naplno, určitě jsem mohl startovat na více velkých turnajích. Takhle jsem přišel třeba o olympiádu v Grenoblu nebo světový šampionát ve Švýcarsku. Snažili se to zastřít výkonnostními důvody, ale to byl nesmysl. V lize jsem stabilně patřil k nejlepším hráčům, byla za tím politika.“

Na památném mistrovství světa 1969 ve Stockholmu jste ale nechyběl. Ani jste neváhal přelepit si hvězdu ve státním znaku. To jste neměl jako voják z povolání obavy z možných důsledků?
„Byl jsem tak dobrej, že jsem se nebál. Kdyby mě z Dukly vyhodili, sáhly by po mně Sparta nebo Brno. Samozřejmě jsem ale chtěl zůstat v Jihlavě. Říkalo se, že se nám to hraje, když tam chodí nejlepší hráči. To ale byl nesmysl, přicházeli tam kluci třeba z druhé ligy. Oproti civilním oddílům jsme ale mnohem tvrději trénovali. To mě vždycky bavilo, proto jsem tam prožil celou kariéru.“

Jako vojáci jste si také užívali spoustu výhod, že?
„Neřekl bych, že jsme oproti jiným týmům měli nějak vyšší platy, v tom nebyly rozdíly. Určitě jsme ale byli vysoko nad republikovým průměrem, to bez diskuze. Samozřejmě jsme se nezajistili na stáří, ale na tu dobu jsme si žili dobře, opatřit si třeba auto nebyl problém. Pamatuju si, že prémie za vyhraný zápas byly později až 600 korun.“

Měli jste protekci ohledně tehdy nedostatkového zboží?
„V té době jsme jako hokejisté byli hodně populární. Samozřejmě jsme si udělali známé, kde bylo potřeba, v Tuzexu, Drobném zboží a tak. Sehnat prakticky cokoliv pro nás nebyl velký problém. Navíc jsme měli od armády zdarma kvalitní stravu, od města jsme automaticky dostávali byty.“

Nezáviděli vám lidé?
„Osobně jsem se s tím moc nesetkával. Neměl jsem se zač stydět, všechno jsem si vydělal dřinou. To spíš teď slýchávám, že mám kluka venku a že se mi to žije. Nikdo si ale nedovede představit, jak jsme se pro děti obětovali, jak tvrdá práce celé rodiny za tím byla.“

Jak jste snášel všelijaké oficiální akce u tehdejších pohlavárů?
„Abych řekl pravdu, nebylo to tak hrozný, protože při takové příležitosti jsme vždycky dostávali nějaké peníze. (směje se) Ale nijak jsem se v tom nevyžíval a nevyhledávám to ani nyní. Politici mi nic neříkají, lidem jen lžou. Pamatuju si, jak tady kdysi Klaus radil, abychom si udělali přímotopy, že to bude nejlevnější topení. Tak já blbec jsem si je pořídil, a dnes je to ze všeho nejdražší. Politikům se nedá věřit. Na můj život naštěstí nemají prakticky žádnej vliv.“

Nepřepadá vás při vzpomínkách na minulost nostalgie ze starých „dobrých“ časů?
(důrazně) „To v žádném případě, žijeme úplně jiný život. Tehdy jsme nemohli jet na dovolenou s rodinou ani do Jugoslávie. Museli jsme žádat pomalu až ministra, aby nás tam na čtrnáct dní pustil. S klubem nebo nároďákem jsme se ven občas dostali, aspoň jsme mohli dětem něco koupit. Dnes se můžou děti kdykoliv vrátit, s manželkou jezdíme dvakrát za rok do Ameriky. Zrovna se chystám za vnoučaty od dcery a zeťáka (Františka Musila) do Vancouveru na hokej. Zaplaťpánbůh, že je to tady tak, jak to je. Díky dětem si navíc žiju výjimečně dobře. Ale obecně si tady žijeme jako králové. Jen mě mrzí, že si nedokážeme vážit lidí, kteří něco dokázali. Také nám bohužel zůstala typická česká vyčůranost.“

Říká se, že minulý režim se lépe staral o mládež. Souhlasíte?
(rychle reaguje) „Jednoznačně. Mládež tehdy měla úžasné podmínky. V propracovaném systému vyrostli takoví hráči jako Jágr, Reichel, můj kluk. Na Západě to od nás začali kopírovat a my od toho naopak upustili. Rušila se tréninková centra mládeže, sportovní třídy, to byla velká škoda. Teď se k tomu obtížně vracíme. Když slyším, že si politici ze stotisícového platu uberou čtyři procenta, a na mládež není dost peněz, může mě šlak trefit.“

Pořád se dokážete rozčílit jako zamlada?
(usměje se) „To víte, že ano. Hádáme se tady s dědkama pravidelně. Protekce, rozkrádání bují teď možná víc než tenkrát. Své názory jsem nikdy netajil, a to se v Česku moc nenosí. Všichni tady chtějí být navzájem přátelé, ale já chci mít přátele i nepřátele. Proto fandím lidem, kteří to berou také tak, třeba herečce Holubové nebo panu Krausovi. Největší veličinou je pro mě bývalý prezident Havel. A další lidé, kteří dokázali boji s bývalým režimem něco obětovat. Vůbec nerozumím mladejm, kteří nic nezažili a teď protestují třeba proti radaru. Komunistům tady desítky let nevadili Rusové, ale Američany nechtějí. Štve mě také, že bývalí komunisté těží ze svých pozic dodnes.“

Vy jste měl na komunisty spadeno dávno, je to tak?
„Neměl jsem je rád hlavně kvůli rodičům, kterým vzali řeznictví. Táta potom musel šest let dřít v cihelně, než mohl začít pracovat v bufetu. Děda z maminčiny strany byl zapálenej prvorepublikovej komunista. V roce 1959 šel za předsedou národního výboru v Havlíčkově Brodě, jestli by nemohl dostat byt. Ten předseda mu řekl, že už je starej, že to ani nestojí za to. Děda z toho byl úplně zničenej a během pár týdnů dostal mrtvici a zemřel. Tak se mu odměnili.“

Vaše děti musely mít v názorech na režim také jasno. Ventilovat je ale v 70. letech ve škole mohlo být dost nebezpečné...
„Věnovali se hlavně sportu. S manželkou říkáme, že Bobby jen jed, spal a trénoval. Děti jsme od začátku vychovávali v tom, že na sto procent z téhle republiky odejdou. Od malička jsme je učili angličtinu.“

Řada hráčů zamířila hned po vojně v Jihlavě do emigrace. Říkalo se, že je k tomu navádíte. Jak to bylo?
(usměje se) „To zase ne. Dnes už ale můžu říct, že od Franty Musila jsem věděl dopředu, že s Ájou zůstanou venku. Šlo jen o to, kdy se to stane.“



Emigrace nadějné tenistky tehdy způsobila velký rozruch.
„Na hokeji v Třebíči jsem se potkal s předsedou ČSTV Himlem. Povídal, ať se dcera vrátí, že se jí nic nestane. Její kolegyně a kamarádka Regina Maršíková nám ale volala snad z Austrálie a říkala, že se dozvěděla, že když Ája přijede zpátky, půl roku ji nikam nepustí. Holka se za pár dní ozvala sama, že tam zůstane, co my na to. Řekl jsem, že jsme ji na to celej život připravovali. Teď jsem šťastnej, že má tři děti. Nechtěl bych, aby měla dvacet Grand Slamů a zůstala bezdětná. Pro nás by to byla rodinná tragédie.“

O vašem nuceném odchodu z armády jsme už mluvili. Měl dceřin čin i další dopad?
„Na kluka, s tím jsem ale počítal. Nepustili ho se sedmnáctkou ven. Volal mi ze Slaného a brečel, abych pro něj přijel, že ho nevzali. Dneska to je sranda, ale tenkrát to nebylo jednoduché, nesl to jako velkou křivdu. Říkali jsme mu, že když bude dobrej, jednou ho do zahraničí budou muset vzít a hned tam zůstane. Nakonec to vyšlo úplně ideálně. O rok dřív šel na vojnu, během ní byla revoluce a potom mu službu zkrátili. Postaral se o to Ivan Lendl, který byl v té době spojený s Hartfordem. Sehnal nějakého právníka, který napsal žádost na ministerstvo obrany, a bylo to vyřízené. Hned v 90. roce tak mohl Bobby odejít do NHL.

Jaroslav Holík Narodil se 3. srpna 1942 v Havlíčkově Brodě Jako hráč startoval na sedmi světovým šampionátech, v roce 1972 získal titul mistra světa. Ze ZOH 1972 v Sapporu si přivezl bronzovou medaili. Za Duklu Jihlava v letech 1961 až 1979 sehrál 602 ligových utkání, v nichž nasbíral 642 bodů (267 gólů a 375 asistencí), sedmkrát slavil titul mistra republiky, na dalších čtyřech titulech se podílel jako trenér Juniorskou reprezentaci dovedl v roce 2000 k historickým zlatým medailím na MS hráčů do 20 let, o rok později si triumf zopakoval S 324 brankami (267 v lize a 57 v reprezentaci) je členem Klubu hokejových střelců deníku Sport Letos na jaře byl uveden do Síně slávy českého hokeje

“