Přesně před dvaceti lety mu hned po ránu přišel telegram. Stálo v něm, že obránce hokejového Zlína Luděk Čajka zemřel ve věku 26 let v košické nemocnici. „Nikdo tomu nechtěl věřit,“ vzpomíná jeho otec František Čajka. Reprezentační zadák podlehl vážným zraněním způsobených pádem na mantinel. O život bojoval pět týdnů.
Čas i ty nejbolavější rány aspoň částečně zahojí. Úraz při vrcholovém sportu, který mu 14. února 1990 vzal syna, nepřipravil Františka Čajku o chuť do života. Vitální pán si včera natočil budík, aby mohl v půl třetí v noci sledovat zahájení olympijských her ve Vancouveru. Sportovní svátek odstartoval přesně v den, kdy uplynulo dvacet let od úmrtí jeho jediného potomka. „Je milé, že se na Luďka vzpomíná. Vždycky mě to potěší,“ přiznává.
Jak uctíte vzpomínku na dvacáté výročí od smrti vašeho syna Luďka?
„S manželkou doma zapálíme svíčku u Luďkovy fotografie, koupíme nějaké květiny a zavzpomínáme. Na hrob do Zlína v neděli nepojedeme. Na místě nás zastoupí vnučka. Je špatné počasí a já teď nemám auto. Cesta autobusem nebo vlakem by byla složitá. Jsme domluvení, že přijedeme příští týden.“
Slovenský hokejista Anton Bartánus, s nímž Luděk svedl na ledě bezprostředně před smrtelným pádem souboj, se ani po letech nechce k té tragické události vracet. Slyšel jste něco o jeho životě po roce 1990?
„Bohužel, nikdy jsem se s ním neviděl ani neslyšel. Za celou dobu jsme nebyli v kontaktu. Ani přes telefon. Já se mu neozývám a on mně taky ne. A nemá cenu na tom něco měnit. Nic se mu samozřejmě nedá vyčítat. Už je to dvacet let, je lepší nechat to být.“
Už jste vyrovnaný s tím, že jste tak brzy přišel o jediné dítě?
„Člověk se z toho musí nějak dostat. Nic jiného se nedá dělat. Je to těžké, ale vrátit se to stejně nedá. Je jasné, že nikdy nemůžete zapomenout. Přehráváte si, co bylo, jak to bylo. A co mohlo být. Hlavně, když dávají v televizi zápasy Zlína, vzpomenu si, jak tam Luděk hrával.“
Prý se často seberete a jedete se do Zlína na hokej podívat.
„Občas jo. Ale jak už jsem říkal, nyní nemám auto, takže jsem odkázaný na cizí lidi. Už to není jako dřív. Vždycky jsme naplnili auto a vyrazili na otočku. Na zápas, a pak hned zpátky. Nejpozději v jedenáct jsem byl doma v Havířově. Fandů, kteří přejí Zlínu, protože znali Luďka, je pořád dost. Všechna čest, jak se k naší rodině zlínský klub chová. Pošlou přání, někdo zavolá.“
Ke komu máte nejblíže?
„Nejblíže mám ke Zdeňku Venerovi a Rosťovi Vlachovi. Ti dva s Luďkem dlouho hrávali. Když jsem ve Zlíně, zajdu za nimi před zápasem na pár slov, jak se říká.“
Jste v kontaktu také s Luďkovou manželkou Renatou?
„Už ne tolik jako dřív. Ona se odstěhovala někam k Brnu, je myslím potřetí vdaná. Někdy si zavoláme, na svátky přijede k nám i s vnučkou Markétou. To je tradice.“
Těší vás, že zimní stadion ve Zlíně nese jméno po vašem synovi?
„Cosi to do sebe má. Je to dobré pro veřejnost a pro lidi, kteří ho znali. Když řeknou v televizi, že se hraje na stadionu Luďka Čajky, jsem rád. Člověk si něco připomene, ale nesmí na to moc myslet. Není dobré sahat moc hluboko do vzpomínek.“
Nemrazí vás v těch chvílích?
„Ne, to určitě ne.“ (rozhodně)
Luděk měl ve své poslední sezoně skvělou formu a údajně byl krůček od podpisu smlouvy s New York Rangers. Bylo to tak?
„Víte, on byl moc velký tajnůstkář. Nikomu se nesvěřoval. Přišel se vším až na poslední chvíli, když už bylo všechno hotové. Takže přesně nevím, jak to tehdy bylo. Vím, že musel mít aspoň padesát startů v reprezentaci, aby ho svaz pustil ven. A Luděk chtěl do NHL, takže dělal všechno proto, aby těch padesát zápasů odehrál co nejdřív.“
Byl tvrdohlavý?
„Když si něco usmyslel, tak za tím šel po hlavě. Přes to prostě nejel vlak. Byl strašně ctižádostivý. Dělal vše pro to, aby svého cíle dosáhl. Po kom to měl? O sobě mluvit nebudu. Spíš maminka ho nutila do těchto věcí. Vzpomínám si, jak po utkání chodívali s Rosťou Vlachem do Luďkova bytu a tam znovu celý hokej rozebírali.“
Neříkejte, že nešli radši do hospody. Oba měli rádi pivo.
„Co vím, tak do hospod nechodili. A pokud ano, to už muselo být. Pamatuji se, že se chodilo k Luďkovi do toho bytu. Kolikrát jsem je i lákal na pivo, ale nedali se.“ (úsměv)
Jak se vlastně dostal z Havířova do Zlína?
„Hrával v týmu s Lojzou Hadamczikem, který měl Luďka pod dozorem. Nabízel ho do Vítkovic, ale ty měly tehdy hodně obránců. Nakonec se spojil s Horstem Valáškem, který si ho vzal do Zlína. A odtud už se nevrátil. Luděk se chtěl posunout dál, byl rád, že je z Havířova pryč.“
Zápas v Košicích přenášela přímým přenosem televize. Díval jste se?
„Ano. Když se Luděk zranil, byl to šílený šok. Dlouho jsme nevěděli, co se vlastně stalo a jak na tom je. Volal jsem na všechny strany, ale nic jsem nemohl zjistit. Až další den ráno se nám ozvali hoši ze Zlína, kteří byli v košické nemocnici.“
Dělali jste si naděje, že se uzdraví?
„Ze začátku jsme hodně věřili, že to bude dobré. Nevypadalo to tak katastrofálně. Ale postupně už člověk přestával věřit. Jezdili jsme do Košic, byli jsme v nemocnici dva tři dny. A s Luďkem to bylo pořád stejné. Ležel, nehýbal se. Nic neříkal, ani nenaznačoval očima. Čekali jsme na nějaký pohyb, ale on byl celý ochrnutý.“
Kde vás zastihla zpráva o jeho smrti?
„Brzy ráno přišel telegram z košické nemocnice. Hned jsme volali do Zlína jeho manželce Renatě a vnučce. Nikdo tomu nechtěl věřit. Byl z toho poprask.“
Bartánus trpěl, mluvit nechce Nedělní Sport se snažil s Bartánusem spojit. Po telefonu přislíbil rozhovor, při osobním setkání však ucukl. „Nezlobte se, nebudu jitřit vzpomínky. Nechci si tu událost připomínat. Respektujte to,“ požádal slušně, leč důrazně v Piešťanech, kde je jako asistent slovenské reprezentace do 18 let na turnaji. Přemlouvat jej bylo marné. Zavalitý holohlavý muž, který jednou reprezentoval Československo, trval na svém. „Nebudu o tom mluvit. Fakt ne. Léta jsem se s tou věcí vyrovnával,“ přiznal. Když Bartánus po Čajkově zranění usedl na střídačku, dával si ruku před obličej. Bylo mu na zvracení. Ví se, že s ním celá věc hluboce otřásla, dlouho byl psychicky zlomený a nemohl pořádně spát. „Bartánus je vrah,“ křičel ve zbytku sezony stupidně hlouček fanoušků Zlína. Košický útočník za Čajkovu smrt nemohl. Protihráče v žádném případě nefauloval. Přesto léta trpěl výčitkami svědomí. „Luďkovi jsem pouze nadzvedl hokejku, aby nebylo zakázané uvolnění. K žádnému jinému kontaktu mezi námi nedošlo. On pak uklouzl, protože mu brusli zastavila rýha v ledu,“ popisoval Anton Bartánus, jehož syn Marek je vycházející hvězdou slovenského hokeje. |
