Po nevydařené olympiádě ve Vancouveru ho poprosila: Byla bych moc ráda, kdybys po mistrovství, ať dopadne jakkoliv, u reprezentace skončil. „Měla jsem o něj už strach, jak všechno prožíval,“ přiznává Eva Růžičková, manželka někdejšího kouče národního týmu Vladimíra Růžičky. A vida – on se loučil zlatem! Jeho paní z toho ale měla opary.
Váš manžel během šampionátu v Německu tvrdil, že jste se kvůli nervozitě skoro ani nemohla koukat na televizi. Bylo to tak?
„To je pravda, nevydržela jsem se ani dívat souvisle, vždycky jsem radši něco dělala v kuchyni a jenom se odběhla mrknout, kolik to je. A pak zase rychle zpátky. Nebo jsem žehlila a jen to poslouchala. Měla jsem strašný nervy. Ono to vypadá, že jsem klidná, ale zdání klame. Jsem hrozný nervák. Dokonce se mi z toho udělaly čtyři opary na rtu, vypadala jsem jako černošská domovnice.“
Prožívala jste to víc než zlatý šampionát ve Vídni v roce 2005, při němž rovněž triumfoval tým vedený vaším mužem?
„Víte, ono to bylo maličko jiné tentokrát. Po olympiádě ve Vancouveru se totiž na manžela snesla obrovská kritika. A i brankář Tomáš Vokoun v rozhovoru u vás v novinách říkal, že v takovém případě se s tím vždycky vyrovná líp on sám než jeho nejbližší. A je to tak. Mně se zdálo, že té kritiky bylo po olympiádě až moc, byla jsem z toho rozčarovaná. Takže i když to zní sobecky, tak jsem manželovi hned po ní řekla: Dodělej svou práci při mistrovství světa, ale ať dopadne jakkoliv, i když bude zlato, tak bych byla moc ráda, kdybys skončil... Nikdo na světě není rád, když vidí, že se jeho blízký... (přemýšlí) Ne, že by se přímo trápil, ale má nervy, nespí a tak... Samotného ho strašně mrzelo, že to nevyšlo. Já mu po tom Vancouveru říkala, jestli tohle má vůbec zapotřebí. Ať se věnuje Slavii a bude mít svatý klid.“
A vidíte, on se loučil v Německu zlatem...
„To pro mě byla obrovské zadostiučinění, to si nikdo nedovede představit. A radost. Ono se říká, že mám na manžela nějaký extrémní vliv, ale tak to není. Kdyby se rozhodnul, že u reprezentace bude pokračovat, mohla bych se postavit na hlavu a stejně by pokračoval. Respektuju, co on chce. Mít doma chlapa, který je nešťastný, protože nemůže dělat, co chce a nudí se, to taky není dobrý. Ale já skutečně byla šťastná, že skončil. Možná si někdo bude říkat, že jsem sobec, ale já to tak cítila.“
Máte ho teď více doma?
„Ano, mám. A jsem za to moc ráda. Teď je zrovna reprezentační přestávka, už druhá v sezoně, a mám radost, že je se mnou. A představte si, že dneska (rozhovor probíhal v úterý) vůbec nešel na Slavii. Celý den! Neuvěřitelné... Jsem nadšená!“
Cože? Manžel za celý den do Edenu vůbec nezaskočil?
„Ne! Taky jsem se divila. Včera to tvrdil, ale já mu říkala, že to nevydrží a stejně tam zajede. Že bez něj ten stadion určitě spadne... A vidíte, on je se mnou. Prostě báječný den.“
Někdo ho zbožňuje, někdo nadává. Jak třeba vnímáte i mimořádně vulgární nadávky, které na něj pokřikují třeba v Plzni? A dokonce zmiňují i vás?
(přemýšlí) „Co na to odpovědět... Když řeknu, že mě to mrzí, tak udělám radost těm lidem, kteří na něj řvou a oni pak začnou být ještě horší. Na druhou stranu když řeknu, že je mi to jedno a jen tak to přejdu, tak to taky není úplně pravda. Ale snažím se o to. Akorát si vždycky řeknu: Bohužel, děje se to... Oni tam měli i nějaký pokřik a transparent, že „Paní Růžičková doma blba má.“ Tak nějak, že?“
Ano, přesně tak.
„Raději to přejdu, ať nejsem jako oni. Ale povím to takhle – kdyby bylo víc takových lidí jako manžel, tak to bych byla neskutečně šťastná. A myslím si, že u nás celkově ve sportu by to vypadalo jinak. Těch lidí, kteří tohle řvou, je mi akorát líto... Přijdou mi trochu omezení. Z naší společnosti se vytratila úcta k druhému a myslím si, že za to, co manžel dokázal, tak by ji měl mít. U nás nejvíce řvou lidé, kteří nikdy nic nedokázali a nemají žádnou odpovědnost. Kdyby ji měli, nejspíš by se toho lekli. Jsou lidi, kteří ho nemají tak rádi. A já se ptám proč? Je to nejspíš pro jeho úspěchy. U nás se totiž úspěchy nepřejí. Ať si klidně všichni fandí svému týmu, ale mělo by to mít nějaké hranice slušnosti. Vždyť je to jenom sport. Ale ono to celkově souvisí s dobou.“
Jaká je podle vás?
„Mně celkově připadá, že dnešní doba je hrozně zlá a ošklivá. Já chápu, že lidi nemají peníze, třeba přijdou o práci. Není to jednoduché. Ale když to vezmu ze své zkušenosti – měla jsem př
Setkáváte se i závistí?
„Ano, ale s tím musím jednoduše počítat. Jak můžu, tak si hlídám soukromí. Málo lidí si pouštím k tělu. A některé věci úplně vypouštím. Za těch třicet let, co jsem s manželem, tak té záště a nenávisti je tolik, že to bych akorát skončila v blázinci, kdybych to řešila. Takže si to nepřipouštím. Když se ale útočí na manžela, mrzí mě to. Když na děti, tak taky. Ale to by si každý bránil svou rodinu. Nedovedu si představit, že by to někdo nedělal... Mně přijde, když o tom tak přemýšlím, že i zvířata se kolikrát k sobě chovají líp než lidi.“
Vás s manželem spojuje láska ke psům, že?
„Oba je milujeme. Já asi nejvíc v naší rodině, trochu je i rozmazluju. Dcera mi vždycky nadává, že to jsou psi, ne kočky... (usměje se) Dostanou dárečky na vánoce, už mají přenádhernou boudičku, domeček jsme jim postavili. Prostě je máme rádi. Ale i všeobecně zvířata, s manželem často chodíme i do ZOO. Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Ono se to takhle říká, asi na tom něco bude. Teď malinko odbočím, ale mně třeba strašně vadí, že pes je u nás brán podle zákona jako věc. To mi mozek nebere. A přijdou mi taky hrozně nízké tresty za týrání zvířat.“
Když máte chvíli, nevyrazíte si s mužem třeba zabruslit někam na rybník?
„Ne, to ne. Musím na sebe prásknout, že nejsem vůbec zdatná v bruslení. A musím říct, že ani celkově ve sportu. Kolikrát manželovi říkám, jak je možné, že on, sportovec tělem i duší, si mohl vzít takového sportovního antitalenta. Jsem úplný protiklad, ale asi právě proto jsme si tak sedli. Když jsme učili syna bruslit ještě v Americe, tak jsem s manželovo rodiči šla na led, půjčila jsem si brusle od dcery. A to bych vám tedy přála vidět, co jsem předváděla. To byla neuvěřitelná sranda, doteďka na to všichni vzpomínáme. Protože jsem visela na tchánovi na zádech, všude možně, neskutečně jsme se smáli...“
Manžel je známý tím, že rád nosí svetry. Kupuje si je sám?
„Většinou jo. Jedině když se mi něco mimořádně líbí, tak mu to pořídím nebo dám k narozeninám. Ale jinak sám. A má na chlapa úžasný vkus. Jen velmi výjimečně, třeba jednou za rok, se stane, že to s těmi kreacemi přežene. Jako nedávno, kdy odcházel a dcera mu říkala: Počkej, taťko, nemáš těch barev na sobě nějak moc? Tak si šel vyměnit šálu. Ale to se nestává často.“
V kabině se občas rozzuří na nejvyšší míru, kolují o tom legendy. I doma je to stejné?
„Občas vybuchne jako každý jiný. Ale je to v mezích. Není to tak, jak by asi někdo čekal, že u nás lítá nádobí a odpadkové koše. To ne. Já ho naopak obdivuju v tom, že i když přijde z prohraného zápasu a je vytočený, tak to nechává za dveřmi. Není to tak, že bychom to všichni doma odnesli.“
