Vážil 108 kilogramů. Když někomu ukazuje fotky z mládí, nikdo mu nevěří, že je na nich on. Ultramaratonec Stanislav Najvert (48), několikanásobný medailista z republikových šampionátů v dlouhých bězích a čtyřnásobný vítěz Beskydské sedmičky, o sobě upřímně říká, že je flákač. Ale přinutit se dokáže. Jak se mu podařilo shodit třicet kilo? I to líčí člen Kilpi Racing Teamu v příběhu pro iSportLife. Navíc může být inspirací, že ve složité covidové době jde makat i v osamění…
Jako dítě hrával Stanislav Najvert, rodák z Ostravy-Poruby, házenou. Ve dvaceti běhal za SSK Vítkovice čtvrtku. Jenže pak přišlo třináct let bez pohybu. „Když tedy nepočítám zvedání činek v posilovně. Postupně jsem se propracoval na pěkných sto osm kilo,“ říká šlachovitý chlapík, kterému váha aktuálně ukazuje číslo 78.
Ať si ho prohlížíte z jakékoliv strany, nikdy byste do něho neřekli, že měl přes metrák. „Nikdo mi nevěří,“ směje se. „Fotek z té doby moc nemám, bylo to dvacet roků zpátky a digitály ještě nebyly. Úsměvné bylo, že když jsem pak přebytečná kila zase shodil, všichni si mysleli, že jsem nemocný. Že mám rakovinu...“
Žral jsem a zvrhlo se to
K metráku živé váhy se Najvert „dopracoval“ v Americe. Doslova. „Pracoval jsem v obrovském hotelu v Orlandu,“ popisuje. „Začínal jsem v kuchyni, postupně jsem se stal šéfem coffee servisu. Problém byl, že jídla tam bylo strašně moc a já si mohl dát cokoliv, v jakémkoliv množství. Kdykoliv. Takže jsem popíjel kafíčko a žral. Mám jídlo rád, všechno tam bylo ve vynikající kvalitě, žádný fast food. Ale trošku se to zvrhlo, za tři měsíce jsem přibral osmnáct kilo.“ I proto, že pohyb v Americe neměl prakticky žádný. Ani pořádnou motivaci na floridských plážích.
„I když jsem vážil 108 kilo, tak jsem byl nejhubenější,“ směje se Najvert. „Na pláži jsem byl jednooký král mezi slepými. Na místní poměry jsem i tak vypadal fantasticky. Přece jenom, mají tam trošku jiné míry a parametry. Takže jsem to měl celkem na háku.“
Změnilo se to až návratem ze zámoří. Doma se chtěl Najvert znovu vrátit do formy. Začal pravidelně chodit do posilovny a díky kamarádům se ve 33 letech chytnul triatlonu. „Věděl jsem, že když se vrátím domů, v klidu kila shodím,“ líčí dnešní úspěšný vytrvalec. „Sice mi říkali, že to není možný, bude to jenom horší a váha mi půjde nahoru. Ale já věděl, že to nebude problém. Začal jsem chodit do fitka, dostal jsem se pod stovku, a když jsem se začal ještě víc hýbat, šlo to dolů. Pomaličku, ale jistě.“
Úspěšný proces si Najvert vysvětluje i tím, že z mládí měl přece jenom slušný sportovní základ. Tělo se mělo kam vracet, ještě si sport pamatovalo. „Ze začátku jsem jenom cvičil, měl jsem svalovou hmotu, což je teď taky těžko k uvěření,“ usmívá se.
„Když jsem díky kamarádům přičichnul k triatlonu, propadl jsem mu. Dělal jsem ho šest roků, byl jsem i na nějakých svěťácích v terénním triatlonu, dvakrát jsem se nominoval na mistrovství světa v Xterra Hawaii ve své věkové kategorii, mám hezkou bronzovou medaili z mistrovství Evropy v cross triatlonu.“
Běhání je férové
V triatlonu měl Najvert úspěchy, závody i prostředí ho bavilo. Přesto dal nakonec přednost dálkovým běhům a ultramaratonům v horách. Proč? „Vadilo mi, že jsem měl třeba kolikrát dobře rozjetý závod a rozbila se mi přehazovačka na kole. Nebo mě zastavil defekt,“ vysvětluje. „To mě odradilo. V běhu se vám nic takového stát nemůže. Jasně, můžu zabloudit, můžu si vymknout kotník. Ale že by mě zradila technika? To se mi nestane. Běhání mi přijde víc fér.“
Ze 108 kilogramů se Stanislav Najvert postupně dostal na současných 78. Přestože jídlo mít rád nepřestal, s jojo efektem nemusel bojovat. Ani prý neměl žádnou krizi. „Ani na sekundu,“ krčí rameny, jako by se omlouval.
Vždyť právě s tím, že člověk rychle zase přibere, bojuje spousta lidí. „Asi mám výhodu i v tom, že mi chutná ovoce a zelenina. Nebo když si dávám rýži s kuřetem, tak si nemusím v duchu představovat bůček a přemlouvat se. Nemám problém si dát chipsy, pivo, víno nebo klobásu, ale nepřeháním to. Snažím se mít stravu především vyváženou.“
Jaká je tedy jeho nejlepší rada na hubnutí? „Pohyb,“ vypálí okamžitě. „Ani to nemusí být extrémní běhání, stačí pravidelně chodit, jezdit na kole. A jíst střídmě.“ Přidává ještě jeden fígl, který pomohl přímo jemu.
„Každý to asi má jinak, ale mně třeba hodně pomohlo, když jsem ráno jezdil na kole do práce na lačno. Nevím, jestli to byla alfa a omega, ale efekt to mělo. Teď už to nedělám, před závodem i tréninkem se potřebuji najíst, ale při shazování kilogramů mi tohle pomohlo. I to, že jsem měl k pohybu kladný vztah. Jsem lenivý, ale nejsem lenivý něco dělat.“
Sportovní život, kariéru i závody si Stanislav Najvert řídí podle motta, ke kterému se postupně dopracoval: Zůstat zdravý a užívat si běh. „Jo, zatím se mi to daří,“ přitakává spokojeně.
„Vzhledem k mému věku to jde. Když vidím své vrstevníky a všelijaké problémy, které je začínají trápit... Mě se to, klepu na dřevo, zatím díky sportu, pohybu a pozitivnímu přístupu netýká. Všechno drží. Klouby i kosti, nemůžu si stěžovat. Možná je to i tím, že na rozdíl od některých mých kamarádů a soupeřů jsem víceméně flákač. Tréninky v horách chodím pomaleji, možná i proto nemám tělo tak zhuntované, takže dobrý. Nestěžuju si,“ popisuje za dva roky padesátiletý chlapík.
Cože, flákač? On, špičkový atlet, který vyhrává dálkové běhy v horách? „Zní to zvláštně, ale je to tak, jsem lenivý,“ směje se Najvert. „Chci si to opravdu užít. Kluci ze závodů už mě znají, dobře vědí, že když do kopce přidají, budu nadávat. A oni se jen potutelně usmívají. Tak to je. V závodě se přinutím, ale když jdu sám, udělám si pohodu.“
Pivo na kopci je motivace
Sám říká, že jeho tréninky jsou něco mezi turistikou a během. „Spíš je to indiánský běh, než abych si lidově řečeno křivil hubu. Udělám si to hezké. Nemám problém se zastavit, pokecat, udělat fotku a na kopci si dát pivo. Beru to uživatelsky. Když už dělám tenhle sport nějakou dobu, musím si v něm najít i něco zábavného.“
Na rovinu přiznává, že pivo na konci výšlapu je pro něho velká motivace. Hlavně tedy v létě. „Když je třicet dva stupňů, tak je právě pivo nahoře motivace obrovská,“ přitakává se zalíbením. „S tím vůbec nemám problém. Dát si večer pivo nebo víno, když jsme na horách delší dobu, proč ne? To k tomu patří. Nakonec mi to i sedí do motta. Užívám si.“
Jako ostravský rodák nedá pochopitelně dopustit na Beskydy. Nejoblíbenější kopec? „Na Lysé jsem nejčastěji,“ má jasno. „Lidí je tam sice o víkendu plno, zvlášť v dnešní době, když jinou možnost vyžití nemají. Občas je to tam opravdu jako na Václaváku, není to úplně pohodlné, ale já to tam znám celkem dobře. Je tam strašná spousta cest, takže i když jsou stezky přecpané, umím se lidem vyhnout.“
Beskydskou klasikou je pro Najverta především trasa Smrk – Lysá. Z Ostravice. „To chodíme s kamarády nejčastěji.“ Jenom chodí? Opravdu? „Záleží s kým, někdy se to běží, to je pravda,“ připustí. Parťáky a známé už má načtené, takže dopředu ví, co ho při vycházce čeká.
„U někoho hned vím, že to bude těžké, že se poběží strašné tempo. S jinýma klukama je to naopak totální pohoda.“ Ne že by si mezi kamarády vybíral, ale dobře zvažuje, s kým, kdy a kam vyrazit. „Když jsem třeba po závodě unavený, tak vím, s kým rozhodně chodit nemám,“ popisuje s úsměvem. „Jasně, oni se sice všichni dušují, že půjdeme na pohodu, že to bude úplně v klidu, pijánko... Ale ve skutečnosti to tak nikdy není. Vím, jak by to dopadlo. A že by si to opět vybralo svoji krutou daň. Znám své kamarády.“
Velehory? Jsem zimomřivý
Kvůli celosvětové pandemii koronaviru byla i sezona ultramaratonců prapodivná. Proti ostatním sportovcům měli ale přece jenom výhodu v tom, že v přírodě mohli dál trénovat.
„Někdo sezonu pojal tak, že běhal víc než normálně,“ popisuje Najvert. „Závody jsme v Česku jakžtakž stihli, od června do září jich pár bylo. Do toho byly různé výzvy. Třeba že se celý týden běhal maraton. Nebo různé Everestingy, kdy se stoupaly výškové kilometry, jako byste šel na Everest. Takových akcí bylo hodně.“
Na druhou stranu zná i dost borců, kteří si dali kvůli pandemii od běhání úplně volno. „Každý to řešil po svém. Já jsem optimista. Věřím, že se na jaře zase všichni potkáme a klasicky od dubna se vše rozběhne. Věřím, že závody budou, i když někteří organizátoři už předem oznámili, že neví, jestli do nich půjdou. Já doufám, že ano.“
K osobnostním výzvám se během pauzy nepřipojil. „Jsem pohodář, potřebuju v závodě nějaké soupeře,“ vysvětluje. „Ale jo, jsou trasy, hlavně delší, které bych si chtěl jednou zaběhnout. Třeba z Beskyd na Malou Fatru. Mám v hlavě pár nápadů, nad kterými přemýšlím. Ale jestli se někdy uskuteční, to teprve uvidím. Když ne, svět se nezboří.“
Velehory a osmitisícovky Stanislava Najverta příliš nelákají. Byť tedy odvážné horolezce velmi obdivuje. „Mám rád, když si dám večer sprchu,“ vysvětluje. „Abych byl pod osmitisícovkou týden zavřený ve stanu a čekal ve vichřici na příhodné počasí jako kamarád Tomáš Petreček? To mě nebere. Málo kyslíku, tělo je vypnuté, skoro nejíte. Kdepak...“ vzpomene extrémního horolezce.
„A navíc jsem celkem zimomřivý. Jasně, lákalo by mě zdolat nějakou vyšší horu, ale žádný extrém, abych tam musel být týdny. To si radši na pohodu poběhám po Beskydech,“ dodává. Na pohodu? Jak jinak…
Vzdát B7? Ne! Zkusím ještě kopecBeskydská sedmička. Sto kilometrů přes sedm beskydských vrcholů. Z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm. Extrémní horský závod patří mezi vytrvalci k nejpopulárnějším, letos byl jedenáctý ročník. Akci pořádá horolezec Libor Uher, který se v roce 2007 jako druhý Čech v historii vydrápal na K2. Stanislav Najvert se z vítězství na B7 radoval už čtyřikrát, dvakrát skončil druhý. „Kdybych měl vypíchnout nějaké úspěchy nebo výsledky, na které jsem hrdý, tak tyhle čtyři výhry by mezi nimi určitě byly,“ říká ultramaratonec. „Tahle akce mě hodně baví. Nezlobil bych se, kdyby se mi povedlo vyhrát popáté.“ Extrémní závod, na který se každý rok hlásí tisíce nadšenců i profesionálů, vyhrál Najvert čtyřikrát v kategorii dvojic. Poprvé v roce 2014 s Petrem Žákovským. Do cíle došli po dvanácti hodinách a devíti minutách. O rok později byli s Žákovským druzí, další dvě výhry bral s Markem Causidisem v letech 2016 (11:43:08) a 2017 (12:01:19). Zatím poslední triumf přidal v kategorii dvojic s Janem Zemaníkem v roce 2018 (12:02:19). V kategorii jednotlivců byl Najvert nejlépe druhý. To bylo letos. Na vítězného Zdeňka Hrušku z Brna mu v cíli chybělo půl hodiny. „Rozběhl jsem to jako blázen, ale pořád jsem měl strach, že se někde zpoza stromu vynoří Standa Najvert,“ usmíval se v cíli Hruška. Dokončit všechny ročníky, kterých se zúčastnil, Najvert nedokázal. „Když ti parťák sedne na pařez a řekne, že už nikam nejde, tak s tím nehneš,“ hlásí smířlivě. „Sám jsem to chtěl před rokem vzdát. Na Čeladné jsem říkal, že dál nejdu. Bolelo mě koleno, nechtěl jsem se dál trápit. Ale pořadatelé vytáhli masti, koleno rozmasírovali, deset minut jsem si odpočinul. Řekl jsem si, že zkusím ještě kopec a uvidíme... Nakonec jsem to doběhl celé a skončil sedmý. Když to půjde, budu chtít dokončit i příště.“ |
